Slovo vlkodlaka

Podobenky

Najděte mě na této fotografii,

schválně; jsem potažen

světelnými péry; a teď

na té druhé, pod skříní,

setři z ní prach,

ať z ní nejde strach,

mám na ní černé chlupy potřísněné sádlem

a žilnou malinovkou;

a trochu těch zubů, stydlivě

vbodnutých do čehosi malého.

Rozdíl je způsoben

drobnou genetickou mutací.

Je to jen hra v kostky,

v níž čísla se obrací.

Ten první sleduje

dívku jako

samovolnou zář,

jen zlehka tlumenou

ve vzájemném zrcadlení

oken a zdí, stromů, dlažby a lamp.

Werwolf zas na ni číhá

jako na kus červeného masa

sem a tam vhozený prastarým kolotočářem

na rozbahněnou zem, na místa,

kudy vždy procházím,

já, jednočlenná a trochu šmejdská smečka.

Ale obě podobenky hoří.

Werwolfovy milostné písně

Vyzařuješ zvláštní temné světlo

jako stará lampa, jejíž cylindr pokryly

pavučiny a prach;

poukazuješ na svou černou zář

každou chvíli.

A dravčí spár! Vím, i ten snad někde skrýváš

zaseknutý prozatím do vlastního masa.

Ale přesto mám po večeru s tebou

podivně prostou jistotu,

že jsem se setkal s andělem.

----

Už jen anděl

mě může zachránit.

Androgynní slza

skleněnější než sklo,

již uroní,

při sledování této lidové komedie.

Já: červený kašpárek,

červený jako vlčí dáseň.

---

„Ano, láska!

Ale když, tak bez naděje,

bez víry.

Petrolejová lampa hozená do výtahové

šachty.

Petrolejová lampa, která není,“

skřehotám / zpívám

a vlastně to ani nejsem já,

ale jakýsi červený muž-pták,

ne, spíše… spíše werwolf,

slintající sliznaté cucky

v nesnesitelně zrychleném

viklavém pohybu… ne, spíše smrtka

a ani ta ne,

spíše nic.

Jen láska! Bez víry, naděje, bez konce.

Unavená v ohni.

- --

Až bude má samota

neslučitelná s poezií,

přestanu psát,

vejdu do lesa a zahrabu se

do vlhké hořké hlíny,

poprosím kořeny, aby mnou

prorostly jako z gruntu nová páteř;

pokryji se kůrou a stanu se lesem

i jeho podložím – horou trčivou.

Lesem pro dravce i jejich oběti;

lesem uschlých větví, z nichž děti

skládají prehistorická zvířata.

Zruším poezii! Zruším chvění.

Má samota mne bude zúrodňovat,

samota lesa je dosti úrodná,

samota trčivé hory je dosti družná

se samotou hvězd, se samotou růžových

čiv žížaly-podzemního šípu,

to člověk je směšný a vyprahlý,

když se nedovolá.

Stanu se lesem

a jeho podložím

přestanu být ztroskotancem

zmámeným tvým stále jen mizícím stínem.

- --

Dopadne to dobře, máte slovo vlkodlaka!

Vždycky jen dobře,

vždycky dorazíme k místu dobrých konců,

jako jsme už tolikrát došli,

my hvězdná paka!

Mlha, do níž se zakusuje pes,

a kostěná běloba měsíce,

do které werwolf utírá svou hubu,

připomínají to dávné místo odpočinku.

Hledám ho v očích podivných dívek,

ale to je můj omyl, má stará slabost.

To místo je ve mně, vím o něm.

Až bude čas, ponořím se do hlubiny štěstí,

do toho proudného chladu.

Až přestanu lpět na svých horečkách,

až mě opustí horkost a hořkost,

má přírodní medicína.

A zbude jen ticho po posledním výkřiku

zevnitř trhaného zvířete.

- --

Má zimní gnóze je v hajzlu.

Březen si zlehka odplivl.

Vznešený sníh a vznešený led

plíživě opouštějí i mou koženou zem.

Už není závěj, v níž bych mohl trávit noci,

v chládku a v bezpečí.

Zůstala jen láska, můj sezónní byt,

má samotka.

Dopisy mi hoří, ještě než je začnu psát.

Vznešený sníh a vznešený led

jsou tytam.

Vzhlížím k mrazivé hvězdě,

vystavuji se její chladné záři.

Olízne mě však velkým horečnatým

jazykem.

V mém smrdutém, ale férovém kožichu se

zabydlela drobná zvířata.

Mají radost ze života, vrtí se a hemží.

Jsem obrostlý radostí.

- --

Není to nic k zoufání,

jen trocha černé lásky,

tu hořkost přece snesu,

bez keců,

bez móresů.

Chápu ji jako zvláštní odstín v tváři

nebo jako pánský šperk,

snad sponu na kravatě,

jejíž špendlík vbod’ se trochu hloub.

Co na tom, že mě občas láska

zakroutí do mne samého,

že vypadám jak mrzák

a že jsem unavený a otupělý

jak spáči v půlnočních autobusech.

Bývá to jen pár zavytí.

Balady vznešeného vandráka Bezkočky

I.

Z té místnosti si pamatuje

jen skořápky vajec sušící se nad kamny.

Stará vědma karty vykládá

a sází je na stůl – nemilosrdné rozsudky,

jsou dosud slepé, vylíhlá kuřata.

Odkrývá je, pak starostlivýma očima

hledí do jeho očí a říká:

„Nic zvláštního.“

He? Co?

„Tak trochu smrt na jazyku,

ale ne hloub.

Velice vášnivý a vskutku citlivý

jak čerstvá rána na omak.

Marně

budeš hledat ozvěny svých skřeků.

Ani ťuk. Ťuk! Dále?

Vždycky budeš jen póvl,

nudle u nosu a ušmudlaná tvář.

Na co si hraješ? Máš snad svatozář?

Ať si jen v tobě božská jiskra skotačí!

K čemu to je? Hnis rosy v bodláčí!

Básně budeš psát na staré kapesníky,

kličkovat písmem mezi soply starými,

budeš vždy jen magor – měl bys vzdávat

díky,

že s tebou nicota marní své hodiny.

Jinak nic. Nic zvláštního!“

II.

Hospoda je sama.

Noc je ještě mladá,

čiperná jak veverka,

jež se na strom vkrádá.

Tak se vandrák stavil

vylít si tu všechnu zlost,

vyflusnout pár chrchlů,

díru zacpat pivem,

prostě príma host!

Pivo však sládne v ústech

jako krev.

Jak tedy přebít

hořkost hořkostí?

Ano, jen více hořkosti,

hořkost jak záblesk a pak nic!

Hořkost jak ďábel!

„Ach, Mistře, ti tě zničili,“

vykřikla Markétka

nad půllitry, z nichž to cukrem čpělo.

Nejsou oni! Jsem jen já!

Dostředivá odpověď.

Dostředivá pověst.

Dostředivá zkáza.

V tom vešla ona, žena havran,

žena-smích, žena-pláč,

žena-jemné chvění

temné struny

a odložila plášť

z kůže vlkodlaků.

A vandrák začal troubit na trumpetku

a dělat kotrmelce jak vopice.

Jinak nic. Nic zvláštního!

III.

Noc, jejíž střední věk jsme právě zaspali,

počala bušit do mozků svých kojenců jak

cepem.

I strejc Lucifer už od lesa nadával na ten

bordel

a spěchal se ochladit zábalem ze vzteklých sršňů.

Nastala hodina kyselosti!

Vandrák vstal, znaven sny

(tak hloupé, erotické,

tak stoprocentně lidské,

že vzbudily v něm děs

a potřebu cukru;

tak hloupé, erotické,

tak stoprocentně lidské… ale kdež

– stačí jen strhnout stan,

jímž přikrývá své kosti,

a člověka nenajdeš,

nic nenajdeš!).

Vandrák vstal, vyrušený měsícem.

(To plavé světlo však zvolna pohasíná,

ta germánská tvář,

a vše směřuje k ránu.

Peklo se otevírá.

Cukr přichází.)

Jinak nic. Nic zvláštního!

IV.

Měsíc je prý hodný… má mírný obličej,

má cizí lásko,

kouše však maso bílých zvířat,

co oči v noci nezavřou

a plaše hlídají tmu

a plaše nasávají acylpyrinový pach vlhké

omítky.

My nejsme bílá zvířata,

má cizí lásko,

nás utkaly stavy spuštěné v nejspodnějších

tmách,

kde Ďábel čertuje, a to je starý brach.

My nejsme bílá zvířata,

naše maso je však stejně křehké,

lákavá pečínka.

Měsíc nás rve ve chvílích velkého sucha.

(Vítejme v říši měsíce.)

Ó, jak chválím křehkost našich těl

v okamžicích sucha.

Jinak nic. Nic zvláštního!

V.

Chválím vás touto písní, ženy!

(huláká vandrák zasviněný

jak trávník na sídlišti,

hle, hnědá skvrna na kalhotách

tajemně se čímsi blyští;

vědma je poblíž, stará vrána,

pěticí čoklů požíraná)

Chválím vás všechny, ženy,

v nichž ženskost ještě protéká

až do posledních nití cév,

ten jed krásný, svatý, nakažlivý,

vzácný jed,

jed, který nám ubývá a vrací se především

zelené hvězdě,

jež rozbije naše hmoty, naše domy

a laskavé psy.

Hvězda stín.

Hladím ji, hvězdu, po vlasech,

tak zoufale v duchu,

a myslím na tvůj hadí pramen,

padající na tvá záda,

na silnou basovou strunu a její chvění.

Jinak nic!

Ano, ano! Jinak nic! Nic zvláštního!

VI.

To, co si vytvořil,

aby se smutně utěšil,

přestalo se jí podobat,

spíš je její parodií

ona bledá měsíční panenka,

co opile šeptá něžná slůvka

trsu pomočené trávy

a vbodává si sršní žihadla do kůže

a jako vodoměrka se sápe po hladinách

žilných řek, tak směšně zapouzdřených,

ano, ta můra spící v mechu,

ano, ta vtělená mlha nočních autobusových

zastávek

je jen přízrak.

Ďábel z něj má radost a tančí jak pošuk,

tančí mezi vyplašenými komářími hejny

tanec svaté bolesti. Takový

dívčí dárek! Sklo světa praská!

A vandrák a žena se propadávají

bahnem sraček;

andělé je drží za paty

a stahují do hlubin

cukru a zkázy.

A vandrák ji posledním pohybem

postrčí směrem vzhůru,

jako dítě vztekle pustí cizí balónek.

Její stoupající paty – dva měsíce

a… už nic. Nic zvláštního.