Zatímco druhá polovina minulého století je v Polsku spojena především se čtyřmi velkými jmény (Czesław Miłosz, Wisława Szymborska, Tadeusz Różewicz a Zbigniew Herbert), dnes bychom marně hledali takové básnické osobnosti, na nichž se shodnou všichni, ačkoli Adam Zagajewski nebo Ryszard Krynicki částečně přijali – každý po svém – roli klasiků. Mladí polští básníci stojí před podobnými problémy jako básníci čeští. Tradiční poetika svádí bitvy s „nepoetickou“ poezií. Mladí autoři vnášejí do poezie prvky, které autoři starší generace nemohou vystát – ať už jde o lexikum vycházející z prostředí ulice či hip hopu a týkající se třeba drog, anebo o humor, ironii a nadsázku. A kupodivu, i v Polsku se řeší téma angažovanosti. Zatímco pro starší generaci je angažovanost nepřípustná, mladší básníci dávají najevo, že poezie může „sloužit“ i jiným cílům než jen k potěše ducha.
Podobné je to i s prezentací básní. Mladší a střední generace básníků se snaží svá čtení oživit, u starších autorů ale často přetrvává přesvědčení, že poezie by se měla prezentovat „sama“, v tichosti rozjímání četby o samotě, někde v koutku. Oproti tomu se mladší básníci nebojí využít hudebního doprovodu, zkoušejí skupinová čtení, improvizují a zapojují publikum. Právě interakce s publikem při čtení poezie je možná tím nejvýraznějším rozdílem mezi generacemi básníků. Mladí se tak vystavují nařčení, že jejich poezie sama neobstojí, což je, bohužel, výtka místy zasloužená. Přitom se jedná spíše o snahu přiblížit poezii vrstevníkům. A v tom jsou naši severní sousedé přece jen o krok před námi. Zde představení básníci Szczepan Kopyt, Piotr Macierzyński i Zofia Bałdyga představují skvělé příklady. První z nich je hudebník i básník, druhý píše poezii, která je záměrnou provokací, a třetí dokáže své verše přednést za zvuků elektronické hudby velmi elektrizujícím způsobem. Žádné poslušné, lehce znuděné naslouchání patetickému přednesu na nekonečně dlouhém autorském čtení.
Český čtenář má dostatek možností se s novou polskou poezií seznámit. Jako propolské nakladatelství se profiluje ostravský Protimluv, v němž nedávno v překladu Lenky Daňhelové vyšel výbor ze tří sbírek jedné z nejpozoruhodnějších polských básnířek dneška Genowefy Jakubowské-Fijałkowské Něžný nůž. Věkově sice nespadá do kategorie „mladá poezie“, nicméně tahle tvrdá a nekompromisní šestašedesátiletá básnířka nemá u nás obdoby. Žádný patos, žádné stokrát omleté metafory. Úsporné vyjadřování, drsný jazyk bez příkras, aktuální témata – poezie vyrůstající přímo z všednosti. Další knihou, kterou by zájemce o současnou polskou poezii neměl přehlédnout, je antologie 12x Poezie Polsko (recenze v A2 č. 6/2012), představující autory střední generace a různorodých poetik, od středního proudu až po výraznou vyhraněnost. Je zde ženská poezie, rytmicky vybroušené zvukomalebné básně, populární gay poetika, vulgární pouliční texty, angažovanost i humor.
V antologii je tedy pro každého něco. Osobně mám slabost pro dva z tohoto tuctu: prvním z nich je Szczepan Kopyt, nejmladší básník z celého výboru (nar. 1983). Poznaňský autor není jen básník a hudebník, ale také společenský aktivista, což je pozice, kterou neopouští ani ve svých textech. Kopytovy nové básně se objevily v časopisu Psí víno, na jehož křtu také autor s bubeníkem Piotrem Kowalským vystoupili. Kopytova nezastíraná angažovanost a deklarovaná levicovost jsou citelně tvrdší než většina české angažované poezie. Třeba báseň Kdo zabil Jolantu Brzeskou přímo popisuje podivnou smrt skutečné aktivistky, která se angažovala proti nespravedlivé politice vystěhovávání a zvyšování nájmů, a je nekompromisní kritikou polského establishmentu, vlády, policie, nacionalistů i mlčící většiny. Kopyt přitom používá zajímavý jazyk, trefný a místy, navzdory tragickému tématu, i vtipný. Představa, že by někdo u nás dokázal podobně zpracovat příběh popálené Natálky, je lákavá, ale bohužel nepříliš reálná. Přitom literárněkritické prostředí není v Polsku angažovanosti a společenské aktivitě v poezii nakloněné o nic víc než u nás.
Druhým autorem, který z antologie výrazně vystupuje, je Piotr Macierzyński (nar. 1971), básník s neuvěřitelným talentem glosování okolí. Villonovský typ, který rád objíždí soutěže a vyhrává na nich, téměř typ středověkého blázna. Přestože se na jeho hlavu snášejí spousty urážek, nadávek a odsuzování, myslím, že dokazuje, že humor, nadsázka a ironie do poezie zkrátka patří. Hodně čtenářů a kritiků vytýká Macierzyńskému, že nemá vkus, je povrchní a především pak že nezná míru. Jsou zkrátka věci, o kterých básničky nepíšou. Macierzyński píše o všem – také o koncentrácích, jako v nejnovější Antologii esesáckých básní, ze které jsou vybrané ukázky. Jestli je to za hranicí vkusu, to musí posoudit každý čtenář sám.
Básnířka Zofia Bałdyga (nar. 1987) je navzdory svému mládí u nás z představené trojice autorů snad nejpopulárnější a nejpřekládanější. Je totiž nejen básnířkou, ale také překladatelkou současné české poezie (například Ondřeje Buddeuse, Jana Těsnohlídka nebo Jonáše Hájka). Právě Bałdyga loni na Prague Microfestivalu, kde patřila k nejvýraznějším autorům, spolu s Pawłem Uszyńským předvedla, jak úzce mohou být propojeny básně a jejich přednes. Jejich „elektrolyrika“ v českém prostředí v podstatě úplně chybí. Ale fascinující je především její vidění světa: hravé, místy až dětsky zvědavé: „Jak se jmenuješ, Zuzano, ve vaně plné jablek?“