I underground má své dinosaury, i když to tak na první pohled nevypadá. Stísněnost prostoru je naučila zacházet s vlastním tělem jako se skládačkou. Velcí nejsou proto, že by byli velcí, ale protože se dají variabilně rozkládat a znovu sestavovat. Jsou všude, a přitom jako by nebyli nikde.
Označovat britskou skupinu Throbbing Gristle za zakladatele „industrial music“ je stejně tak oprávněné jako paradoxní. Kvarteto Genesis P-Orridge, Cosey Fanni Tutti, Peter Christopherson a Chris Carter sice čistě technicky stvořili žánr tím, že svou značku pojmenovali Industrial Records, nicméně veškeré další aktivity skupiny, ať už jde o hudbu, vizuální tvorbu nebo ideologii, byly příliš nejednoznačné na to, aby mohly být úzce spojeny s žánrem v běžném významu. Industrial postupem času heterogenní projevy Throbbing Gristle a dalších prvních takzvaných industriálních skupin homogenizoval a vytvořil prostor pro bydlení, jehož zdi jsou sice černé, ale je v něm teplo a útulno. Z okrajové protispolečenské taktiky se stal dorozumívací jazyk: systém atributů a gest, kufřík sdílených propriet, obestřených atmosférou pochmurnosti, která je striktně normovaná. Throbbing Gristle naopak vším, co dělali, dávali najevo, že není možné se zabydlet: není kde ani jak. Poukazovali na nemožnost komunikace a působili opravdu nebezpečně. A mimoto vytvořili výjimečnou hudbu, která ale nikdy nebyla tím, o co jim v první řadě šlo.
Coum Transmission
Throbbing Gristle povstali v roce 1976 z performančního uskupení Coum Transmission, které navazovalo na odkaz Dada a hnutí Fluxus a ve své finální fázi mělo hodně blízko ke skandálním performancím vídeňských akcionistů. Genesis P-Orridge a Cosey Fanni Tutti se připojili začátkem sedmdesátých let a byli to především oni, kdo inicioval změnu od hravých happeningů k brutálním sebezraňujícím představením s cílem bořit tabu a posouvat hranice sociálního chování. P-Orridgeův popis performance „Cease to Exist no. 4“, která se odehrála v galerii LAICA v Los Angeles v roce 1976 a jíž se účastnil spolu s Cosey Fanni Tutti: „Vzal jsem dlouhý hřebík a pokusil se ho spolknout, což mě přinutilo zvracet. Společně s Cosey jsme slízali zvratky z podlahy. Cosey si pak na nahém těle udělala žiletkou zářez od vagíny až k pupku, nabrala krev do injekční stříkačky a stříkla si ji do vagíny, odkud stékala na podlahu. Nabrali jsme krev z podlahy znovu do stříkačky a vypustili ji do vejce obarveného na černo, které jsme poté snědli. Pak jsme znovu zvraceli a zvratky jsme použili ke klystýru. Potom jsem se vymočil do láhve a moč jsem vypil. Nakonec jsme se plazili po zemi a snažili se vylízat podlahu dočista (protože po sobě neradi necháváme nepořádek, přece jenom není zrovna fér hanobit uměleckou galerii).“
O radikálnosti činnosti Coum Transmission svědčí i to, že americký umělec Chris Burden, který proslul sebepoškozujícími performancemi, odešel z popisovaného představení znechucený. Nechal se slyšet, že to byla ta nejodpornější věc, jakou v životě viděl, a aktéry označil za choré. Poslední akcí Coum Transmission byla retrospektivní výstava Prostituce v londýnském Institute of Contemporary Art, jež vzbudila obrovský negativní ohlas v britských médiích i v parlamentu: P-Orridge a Tutti byli označeni za „zhoubce civilizace“. Prostituce tu byla prezentována jako obecná situace mužů i žen žijících v kapitalistické společnosti. Výstava dokumentovala činnost skupiny i jejích členů (pozornost upoutaly především pornografické fotografie Cosey Fanni Tutti) její součástí byly věci „denní potřeby“ (použité tampony, řetězy, irigátory apod.) a na vernisáži kromě profesionálních striptérů vystoupili také Throbbing Gristle s programem Music From The Death Factory. Přestože nešlo o úplně první vystoupení, dá se datum 18. října 1976 považovat za faktický počátek pět let trvající mise, během níž zásadním způsobem, a přitom jakoby mimoděk, ovlivnili dějiny hudby druhé poloviny 20. století.
První fáze: výron zla
Throbbing Gristle samozřejmě nebyli první, kdo si všiml, že slovo „nůž“ se v angličtině rýmuje se slovem „manželka“, ale možná to byli právě oni, kdo této shody dokázal poprvé dokonale zneužít. Ve skladbě Slug Bait z prvního alba Throbbing Gristle, kterou by nebylo těžké označit za nejděsivější píseň všech dob, po věcném popisu brutální vraždy manželského páru čekajícího potomka Genesis P-Orridge suše konstatuje: „Jsem jenom zkaženej kluk.“ Jejich strategii lze dobře vyjádřit větou, kterou údajně řekl Charles Manson členům své sekty, když je posílal jednoho dne horkého léta roku 1969 do domu na Cielo Drive, který měl v tu dobu pronajatý Roman Polanski se svou manželkou: „Zničte každého, na koho tam narazíte, tím nejstrašnějším možným způsobem.“
Throbbing Gristle se v letech 1967–1981 pohybovali územím pop music s porcovacími noži, vykuchali všechno, co jim přišlo pod ruku, a znovu to naplnili tím nejhorším, co lidská společnost vytěsňuje ve snaze uchovat si pro sebe obraz jakžtakž přijatelného světa, v němž je možné spokojeně žít a rozvíjet jakékoli tradiční či liberální hodnoty. Jestliže punk ve stejné době navlékl na ukradenou hudební kostru přímočarou nenávist, která byla dost čitelná a zpeněžitelná na to, aby se brzy změnil v obecně přijímanou generační revoltu, Throbbing Gristle s manýrami chladných a indiferentních zabijáků atakovali samotné základy západní civilizace. Rozdíl je patrný třeba v nakládání s nacistickou symbolikou, kterou Throbbing Gristle hojně využívali, ale nikoli k rychlé, bezobsažné provokaci jako pankáči, nýbrž jako součást hlubší kritiky: odkrývali paralely nacismu, genocidy a jakýchkoli forem násilí a zneužívání přímo v konstituci tehdejší společnosti a servírovali tato zjištění bez interpretačních klíčů a mimo jakýkoli narativní rámec v podobě výronů surového zla. Jestliže Micku Jaggerovi bylo těžké uvěřit, že „ukradl mnoha lidem duši i víru“, P-Orridge dokázal o tom, že je skutečný antikrist, přesvědčit okamžitě.
Druhá fáze: epilog
Třiadvacet let po rozpadu Throbbing Gristle, v roce 2004, se všichni členové skupiny znovu sešli a vydali v limitované edici album TG Now. Tři roky nato vyšla regulérní deska Part Two: Endless Not a skupina začala vystupovat naživo. Jestliže na přelomu osmdesátých let působili jako seskupení, které produkuje hudbu, ale jde mu o něco úplně jiného, aniž by bylo zcela zřejmé, o co (každopádně ale o nic dobrého), nyní se před nimi otevřela možnost věnovat se hudbě bez zjevných postranních úmyslů. Všichni aktéři byli po rozpadu Throbbing Gristle velmi činorodí (Carter a Tutti v duu Chris and Cosey, Christopherson jako polovina Coil a P-Orridge v Psychic TV a Thee Majesty). Snad i z toho důvodu působí v současné době tak trochu jako uměle vytvořená superskupina a jejich nový zvuk je možná až příliš dokonalý. Jejich současné rozpoložení je zkrátka mnohaúrovňovým součinem zisků a ztrát. Skepse je vzhledem k tomu, co skupina dokázala ve svém vrcholném období, namístě, ale upřímně: kdyby obživl například Kurt Schwitters a stal se dejme tomu bytovým architektem, mít na to peníze, určitě bych chtěl v jím navrženém bytě bydlet. Podobné to bude s vystoupením Throbbing Gristle 30. října v pražském divadle Archa.