Internet! Hledal jsem informace o Západních Tatrách, když na mě ze stránek www.rohace.cz vyskočil (pečlivě česky otitulkovaný!) dokument Zeitgeist. Fotograf Petr Pavlíček na svých stránkách kromě krásných obrázků z hor nabízí podivuhodnou filmovou „přednášku“ Petera Josepha. Odhlédnuto od nutných zjednodušení, strhne nás dvouhodinový „apokalypticko-postapokalyptický“ dokument suverénní anglosaskou racionálností, schopnou přirozeně přestřelovat do vizionářství. Kdy jste naposledy slyšeli, že by někdo bez křečovitého rebelantství, ale naopak s vážností, v klidu a věrohodně zpochybnil – peníze? Přitom Josephův film zaseje pochybnost už jen poukázáním na to, že právě princip peněz jako jediný společenský pilíř od pradávna není nikým zpochybňován.
Nadchlo mě to. Někdy si nad hrstkou papírových poukázek, v něž se podivuhodným způsobem promění výkony mého psavého či muzikantského „svobodného povolání“, pousmívám. Podle jakých „tabulek“ jsem vlastně placen? Kdo vytváří ty relace? Ztratím-li veselé papírky cestou domů, zmizí i hodnota práce jimi vyjádřená? O převodech práce či zboží na cifry se celé národy dokážou s největší vážností handrkovat do aleluja. Ekonomika zisku a finančních pobídek dovede kalit vodu i způsobem docela nečekaným; jak čistá byla solární energie, dokud se u nás nezvrhla v neblahý „fotovoltaický byznys“! A vůbec, co třeba dluh, jejž dnes permanentně skloňujeme: myslíte si, že bude kdy umořen? Má být? Takto si tajně přemýšlím a váhám, neblázním z toho už? A najednou je tu Zeitgeist, jenž pečlivě, avšak sveřepě praví třeba toto: Pozor, peníze bez dluhu by dnes ani nebyly!
Karel Hynek Mácha si stěží představil, že tam, kam týdny putoval pěšky a na žebřiňácích, bude možné dojet po dálnici za deset hodin. Asi ho nenapadlo, že místy, kde měl světničku, pojede jednou tramvaj. Ale zlatky ano, ty už počítal jako my, ač mu z řečí o státním dluhu snad ještě nezvonilo v uších. Zkuste si však představit dobu, kdy peněžní systém bude přežitkem. K takovým obzorům hledí lidé z podivuhodného Projektu Venuše, jejž dokumentární film Zeitgeist představuje. Sympatický šlachovitý stařík, sociální inženýr, vizionář a duše projektu Jacque Fresco, tu se selsky zřetelnou logikou odhaluje nesmyslnost společnosti postavené na soupeření a úkornosti. Naproti tomu vyzdvihuje princip symbiózy, jednoty a soužití. Proč dávno nemyslíme v těchto intencích? Vizionářský mužík, jenž evidentně nemluví do větru, nakonec v jednom záběru rozhodí rukama: Zaměstnání jako politik, reklamní agent, makléř, manažer, bankéř jednou zcela zaniknou, zmizí ze světa jako cosi úplně bezobsažného, nepotřebného…! Mluvíme dnes o korupci? Zkorumpovaný je už sám princip peněz! říká Fresco. Chcete-li slyšet podvratné myšlenky, jež svou donkichotskou krásou vženou slzy do očí, poslechněte si rozhovor s ním na www.thevenusproject.com.
Kde ještě jsem v poslední době slyšel něco tak nádherně opovážlivého, v čem však lze s úžasem vytušit podstatnou pravdu? Simon Mawer v eseji Co kdyby…(Host č. 7/2010) cituje Nabokova: „Přiznávám se, nevěřím v čas.“ Nevím přesně, jak to Nabokov myslel, v jakém kontextu své přiznání vyslovil. Věta však otevírá poetické pole, kde jsou síly rozvrženy náhle jinak než na konvenční přímce bylo – bude, bylo – nebylo. Může být čas otázkou víry? Může mít takzvaný čas ještě jiné aspekty než ty notoricky známé, jako stárnutí, nenávratnost, odcházení, časová tíseň? Nevěřím v čas – stačí si s tím do nebe volajícím výrokem začít pohrávat, a hned se zdá, že se tu nabízí spousta jiných pravd, jež dosud zůstávaly skryty.
Mistrem opovážlivých pravd byl jistě Borges. „Být nesmrtelný je nicotné,“ praví v povídce Nesmrtelný. A myšlenku rozvádí s čirou, tesknou logikou odhalující nenapravitelnou podstatu vesmíru: „Obec nesmrtelných, poučena staletími (…) věděla, že za nekonečnou dobu se každému člověku všechno přihodí.“ Vida, co může obnášet víra v čas, dotažená do důsledků. Anebo tu jde o čas obrácený naruby? Čas vyvracející sám sebe svou stálou nehotovostí? Troufale vyšinutým sdělením se otvírá i jeden ze stěžejních románů moderní doby: Jednoho dne se pan K. probudil a zjistil, že je zatčen. Závratné dění, jež v románu následuje, je postaveno na víře v danost úvodního axiomu. Tak jako v případě peněz, i tady se o počátečním (nehorázném) postulátu nijak nepochybuje, genialita Procesu spočívá právě v absurdním přijetí nemožného východiska. S nádherně přísnou logikou, postavenou na nejpochybnějším obrtlíku, autor odhaluje klam a vratkost, číhající u samého jádra vezdejší lidské existence.
Na borgesovsky hravou opovážlivost jsem nedávno narazil i v povídce Ursuly Le Guinové Autor akátových semínek. Také zde se mluví o známých věcech, konkrétně o řeči, z nesamozřejmého, fantastického úhlu. Spisovatelka groteskně rozvíjí představu teralingvistiky, zabývající se „řečí“ zvířat, jíž tu však nejsou míněny pouhé zvuky, které zvířata vydávají, ale všechno jejich konání. Teralingvistika chápe celé zvířecí bytí jako „kinetický text“. Povídka vrcholí pojednáním o „nářečí“ královských tučňáků. Komický odstavec podivuhodné krásy popisuje tučňáky chránící v ledové tmě svými těly každý jedno vejce: „Led, svištící sníh, tma, skučení větru. V černé pustotě se hrbí hrstka básníků. Mají hlad; nenají se celé týdny. (…) Básníci se navzájem neslyší, nevidí jeden druhého. Mohou jen cítit vzájemné teplo. To je jejich poezie, jejich umění. (…) Zčepýření peří, posun křídla, drobný hřejivý dotek druhého.“
Tento dialekt naše literární dění vskutku neovládá. Sotva si lze představit, že ho v dohledné době dorosteme. Stejně jako si nedokážeme představit umění rostlin, zmíněné na samém konci Akátových semínek. Leč nezoufejme. Jednou může přijít čas, kdy člověk bude číst „jemné a pomíjivé texty mechu“ stejně přirozeně jako žít ve společnosti bez peněz a zákonů, jak o ní bez obalu už dnes básní Jacque Fresco.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.