Hispanofonní program letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu v San Sebastianu (17.–25. září) ukázal, že zatímco latinskoamerický film celkově stagnuje, kinematografie Španělska se poučuje z jeho postupů a kreativně i produkčně se rozvíjí.
Během posledních pěti let španělský filmový průmysl zúročil dobře fungující podporu domácí produkci, distribuci, ale také filmové výchově. Roční produkce se zvýšila ze 107 snímků v roce 2001 na 187 v roce 2009. Letos se překvapivě řada španělských filmových časopisů (například Dirigido nebo tamní mutace Cahiers du cinéma) shodla, že takový rozvoj tvůrčího i finančního potenciálu domácí kinematografie nezažila od období přechodu k demokracii v sedmdesátých letech. Na konci prvního desetiletí jednadvacátého století se ukazuje, že film ze všech druhů umění možná vůbec nejzřetelněji odráží pohyb ve španělské společnosti. Neobjevila se nová témata, ani nejsou nijak zásadně bořena tabu, ale došlo k obrodě tvůrčí; změnil se přístup k filmu jako médiu a nositeli informací.
Výběr filmů ze španělsky mluvících zemí na letošním ročníku festivalu v San Sebastianu progresivnost španělské kinematografie oproti tvorbě z latinskoamerických zemí prokázal zcela jasně. V latinskoamerické produkci lze snadno vysledovat dva trendy, tedy takzvaný umělecký film, který se začíná dostávat do slepé uličky, a znovuzrození dosud téměř nečinných kinematografií (například Hondurasu, Guatemaly nebo Nikaragui). Španělští režiséři a scenáristé z obou tendencí vyextrahovali pro sebe inspirativní formální přístupy, jejichž prizmatem nyní analyzují domácí traumata (španělská občanská válka, problematika multikulturní společnosti a separatistických tendencí aj.).
Pro současnou iberoamerickou kinematografii je například obvyklé prolínání postupů dokumentárního a hraného filmu, kdy hranice je vlastně odstraněna a divák (ostatně často ani autor) není schopen určit, co je naprosto vykonstruované a co není „zahrané“. Výborným příkladem převzetí těchto postupů ve španělském filmu jsou výsostně autorské počiny jako snímek Aita (2010, režie José María de Orbe) o otci a synovi, kteří se společně starají o chátrající dům, přičemž jejich jednání znatelně odkazuje k dějinám Katalánska. Ruční kamerou jsou snímány scény obsahující dialogy vedené v nespisovné španělštině, kde častá opakování a zadrhávání evokují improvizovaný dokumentární přístup. Filmy jako Blog (2010) nebo Buried (Pohřbený, 2010, režie Rodrigo Cortés) včleňují podobný přístup do fikčního světa. V případě prvního jmenovaného snímku nechala režisérka Elena Trapé mladistvé představitelky hrdinek příběhu, aby po dobu šesti měsíců chatovaly prostřednictvím webcamu, a tyto záběry pak vložila do příběhu inspirovaného skutečnou událostí o kolektivní sázce na hromadnou ztrátu panenství. Buried je napínavý příběh o muži pohřbeném zaživa, který se snaží přivolat pomoc. Jediné spojení se světem mu přitom umožňuje mobilní telefon. Fikční film tu využívá záměrné nedokonalosti obrazu a zvuku, aby navodil dojem autenticity. Jiným radikálním příkladem je Elisa K (2010), kde je řez mezi dokumentem a fikcí veden naprosto jasně. Režisérská dvojice Judith Colellová a Jordi Cadena si příběh o traumatickém zážitku z dětství rozdělili. První černobílá část se odvíjí jako věrná adaptace literární předlohy, zatímco druhá polovina snímku je natočena jako barevný dokument. Protikladný přístup volí snímek Bicicleta, cullera, poma (Kolo, lžíce, jablko, 2010, režie Carles Bosch), což je dokument natočený podle scénáře s jasnou dějovou linií. Sledujeme příběh politika Pasquala Maragalla, u něhož byla diagnostikována Alzheimerova nemoc. Divák pouze ví, že se dívá na adaptaci reálných událostí, jinak je odkázán na inscenované výpovědi, rozhovory a připravené scény, s jejichž aranžovaností se autoři nijak netají.
Dalším prvkem převzatým z latinskoamerických filmů je opuštění dialogů, které ukazuje na neuspokojivost a nejednoznačnost jazyka jako prostředku k dorozumívání. Takto k ději přistoupili již dříve Jaime Rosales ve snímku Kulkou do hlavy (Tiro en la cabeza, 2008) nebo Albert Serra ve Zpěvu ptáků
(El cant dels ocells, 2008). Nicméně tvůrce filmu Caracremada (2010) Lluís Galter je určitě jedním z prvních, kdo takto zpracovává historickou látku. O některých zmiňovaných filmech lze říci, že ve spojení zvuku a obrazu prostřednictvím střihu a rámování kamery vytvářejí skutečně filmový významotvorný systém, jenž je výstižnější než slova. Zatímco za posledních téměř dvacet let byly takové filmy vzácností v převažující zábavné produkci, nyní se ukazuje, že nová nastupující filmařská generace cítí potřebu vyjadřovat se jinak než upovídanou katarzí na konci příběhu.
Autor vyučuje dějiny filmu na KFS FF UK a pracuje jako festivalový dramaturg.