Sny o životě v metropoli

Čtveřici čerstvých dvacátníků, kteří v onom roce plném útrap přebývají v nevelkém newyorském bytě, svedla dohromady tradiční variace na americký sen. Každý z nich přichází do metropole s vidinou úspěchu, všichni opustili své daleké domovy, aby ve „městě, které nikdy nespí“, jak prohlašuje ošuntělý reklamní slogan, hledali pomíjivé štěstí. Vypravěč celého románu, jehož jméno nám zůstává neznámé (jen občas je oslovován přezdívkou Homone), pracuje na nedůležité pozici v jednom z místních nakladatelství a jako skoro každý nakladatelský zelenáč pečlivě střeží své největší tajemství: stále se rozrůstající rukopis románového debutu, který jednou bezpochyby oslní celý vydavatelský svět a ze zatím jen tak se protloukajícího Homona ze dne na den učiní zářivou literární hvězdu.

Jako ze života

Románový debut Rok nekonečného strádání (The Year of Endless Sorrows, 2006) Adama Rappa (nar. 1968), autora, který se dosud věnoval především psaní divadelních her a tvorbě určené pro dospívající čtenáře, svým základním příběhovým rozložením rozhodně nijak nepřekvapí: pod tíhou sečtené hmotnosti románů o mladých mužích pokoušejících se najít slávu (lásku ne, o tu zde – zdá se – alespoň zpočátku neběží) v záři velkoměsta už se prolomil nejeden knihkupecký regál. Zábavné zápletky zasazené do Homonova nakladatelského pracoviště zase připomenou v posledních letech opětovně populární subžánr „humoristických románů z pracovního prostředí“, jak jej v jeho nejlepší podobě předvádí například Joshua Ferris s Then We Come to the End (A pak byl konec., 2007) či nověji Tom Rachman v The Imperfectionists (Nesvědomití, 2010).

Rappovo rozsáhlé románové vyprávění tak vlastně nepřináší mnoho nového, nesporně však zaujme svou životností. Úvahy o minimálně částečné „prožitosti“ vyprávěného, o alespoň parciální autobiografičnosti Roku nekonečného strádání, začínají čtenáře napadat, aniž by si sám snaživě srovnával životopis Rappův i vyprávěný Homonův. Tato autenticita (jakkoli jistě fabulací proměňovaná) dodává jednotlivým epizodám ze životů románových protagonistů na působivosti, zábavnosti i osudovosti zároveň. Přičteme-li k tomu autorovo suverénní zvládání dialogů, v němž nejlépe zužitkoval své zkušenosti z dramatické tvorby, získáváme živoucí text plný uvěřitelných každodenních situací, jež potkávají dvacátníka, snažícího se odpoutat od rodinného krbu.

Provolání generace

Že samostatný život není jen bezstarostné protloukání se městem, byty i vztahy, zjišťují postupně všichni protagonisté Homonova vyprávění. Jakkoli se po svém příchodu
do metropole zavázali nikdy se zpět na Středozápad nevracet, stále častěji jim myšlenka na bezpečné zázemí „rodičovského hotelu“ přichází na mysl. Vypravěč, podle očekávání zaujatě ich-formový, volí v úvodní expozici až deklarativní ráz, promlouvá o sobě a svých přátelích téměř jako o reprezentantech určitého generačního stylu: „Než jsme dorazili do New Yorku, dali jsme vale zvířecím kamarádům. Odtrhli jsme se od trenérů a duchovních otců. Odloudili jsme se od kumpánů, co nastoupili do pojišťoven. Nechali jsme za sebou auta na odpis, videa a sbírky laminovaných baseballových karet. A dvouproudé, milosrdně rovné, nikde nekončící dálnice. Nerozloučili jsme se se všemi. To ani nešlo, loučit se se všemi.“

Probuzení ze snu o velkoměstě nabývá u jednotlivých hrdinů různých podob, ironií osudu se jakéhosi úspěchu dočká jen Homonův bratr, který do té doby jakékoli ambice naprosto postrádal. Všichni ostatní – až již Homonovi spolubydlící a přátelé Loach a „Sova“ či nešťastný aspirant romanopisectví sám – postupně jen objevují, kde že leží hranice kompromisu, na kterou linii lze ještě důstojně ustoupit, aniž by si člověk musel přiznat nepříjemnou pravdu o prohře. Sen se rozplývá, probuzení, které následuje, je sice leckdy bolestivé, neméně ale potřebné a nezbytné. Protože teprve když člověk přežije Rok nekonečného strádání, může konečně následovat dospělé uvědomění vlastních limitů.

Autor je bohemista.