Bohatýři, bozi, lidé ve víru slov

Co vlastně znamená pro člověka příběh? Otřepaná otázka, na niž znají odpověď literární teoretici, psychologové, historici i sociologové. Od Pohádek tisíce a jedné noci víme, že vyprávění prodlužuje čas před nádechem, odmlčením se a finální pauzou, již představuje smrt. Avšak jaké je pouto mezi konkrétním člověkem, jeho životem a odrazem tohoto života v příběhu? Britská autorka Angela Carterová v jednom ze svých románů napsala, že zábavné historky se dějí pouze lidem, již umějí vyprávět. Možná je to ale tak, že se povedené historky dějí všem, ale pouze někteří z nás vědí, že přetvoření podivné, romantické nebo strašidelné události, která se může zdát v realitě nesnesitelná, v dobře odvyprávěnou historku je vždy odměněno. Pokud dokážeme na chvíli zapomenout na skutečnost a přemýšlet nad budoucím příběhem, tíha okamžiku polevuje. Pokud dokážeme tu samou událost vyslovit nahlas, někomu se svěřit a současně donutit posluchače, aby již svou přítomností příběh sdílel, získáváme nad životem kontrolu. A do třetice, pokud dokážeme slovy zaříkávat budoucnost, dodávat si odvahu, stáváme se silnějšími. Příběh přemůže tělo, protože jeho energie pramení z přítomnosti posluchače a vypravěče.

Příběhem proti bolesti

Dmitrij Gusev, hrdina nového románu Martina Ryšavého Vrač, je čaroděj slov. V monologu, jenž celý text tvoří, nabírá sílu, očišťuje se od nespravedlností, komentuje nepochopitelné události ruské společnosti od padesátých let do konfliktu v Abcházii a navíc určuje život svého posluchače, režiséra a cestovatele z Prahy. V jedné pasáži vysvětluje roli tradičních léčitelů – vračů, kteří svými příběhy mírnili lidskou bolest těla. Je ale otázka, koho Gusev vlastně léčí, respektive zda se jeho vyprávěním neléčí posluchač, ale spíše on sám.

V první části Gelendžik se vypráví za bory, kvílivého ohlušujícího větru, jenž smete vše, co mu přijde do cesty. Stejně se v Gusevově promluvě mísí vzpomínky na přátele a osobní historie, úvahy o umění, veřejné události i velmi zasvěcené interpretace divadelních her. Gusev připomíná svou tělesnou konstitucí a jazykem rabelaisovské hrdiny, z Moby Dicka má vševědoucnost a téměř nelidskou energii dobrat se smyslu všech příběhů. A to přesto, že z proslulého režiséra se stal metařem a posléze dispečerem moskevských komunálních služeb. Vše, co sděluje, dostává důvěrný tvar, nic není zvýznamňováno na úkor čehosi dalšího. Události před námi vyvstávají zcela přirozeně propojeny a útočí na nás s naléhavostí, jež prýští ze zaujatého tónu vypravěče. Příběhy totiž sice vypravěčům i posluchačům tupí vlastní strádání, ale při poslechu jiného osudu získávají vhled do života někoho dalšího a přebírají část cizího utrpení na sebe. Pokud chceme alespoň proniknout do spletitosti světa a vidět paralely s vlastním životem, je třeba brát vážně všechny jeho příběhy. Gusev i jeho host jsou lidé, již si tuto mezní roli uvědomují – jsou lidmi, kteří „mají sklon dívat se (…) očima tragických hrdinů. Protože moje cela v metařské komunálce nebo tvoje cesta do míst, kde tě už nikdo nečeká, obojí nám jasně říká, že je konec světa, toho starého určitě.“

Na Sibiř netřeba

Dvě části Gusevova příběhu, z nichž první se týká spíše jeho dávných přátel a druhá (Velká Nikitská) jeho života reflektovaného ruskými dějinami dvacátého století, jsou propojeny stejně úderným rytmizovaným vyprávěním, jen zřídka přerušovaným prostředky kontaktu. Ono „chápeš“ nebo „rozumíš“ je však pouze formální, o život posluchače zde nejde. Časová prodleva dvou fikčních světů je komentována jen zběžně, a dokonce o hrdinově (posluchačově) pobytu na Sibiři se mluví jen v mimoděk pronesených komentářích širšího dosahu. Samotnému příběhu to zaručuje sympatickou nezávislost na předchozím veleúspěšném románu Cesty na Sibiř. Vrač je dokladem toho, že jedna událost či zážitek nemusí nutně znamenat tentýž příběh. Martin Ryšavý v rozhovoru pro časopis Host přiznává Dmitriji Gusevovi reálnou identitu, ale i tak jde o dílo zcela svébytné a neodvozené, oproti protagonistovi Cest je Dmitrij mnohem rozhodnější, méně sebestředný, jako by již měl podobné cesty na Sibiř, cesty daleko od vlastních problémů a strachů, za sebou.

Jak již bylo řečeno, celý svět Vrače je konstruován z příběhů, avšak jeho vlastní čas je až na předěl částí časem statickým, stejně tak jako konání protagonistů. Vzniká zde paradoxní srovnání hrdinů Gusevových historek a Guseva samotného. Impozantní, téměř nehybný podivín bez trvalého bydliště totiž nejčastěji tematizuje otázky lidského osudu, divadla a jeho postav, případně bohatýrů. Mužů, již jsou etymologicky i fakticky příbuzní s bohy. Gusevův kamarád z divadla Jurka Bgašev, „dvanáctkrát mrtvý a dvanáctkrát vzkříšený“, se podobá Deanu Moriartymu z Kerouakova románu Na cestě. Dokáže překonávat nejobtížnější úkoly, uspokojit nespočet žen a propít se až do svého vlastní šílenství a zkázy. Stejně jako Gusev ví, že „každý musí naplňovat svůj osud a víme houby o tom, jaký je reálný dopad našich činů, ať už si o nich myslíme cokoliv“. Jsme jako postavy na jevišti, máme dané role, ale i jistou svobodu v tom, jak se s nimi vypořádáme. Své činy a jejich význam ale nemůžeme nikdy plně pochopit, či snad dokonce s odstupem hodnotit. Vypráví­-li o sobě, je Gusev stejně přímý jako při zprostředkování cizích osudů, ale svoje konání nezdůvodňuje. Snahy o překonání osudu vlastním rozumem přenechává pyšným hrdinům antických dramat nebo idealistickým myslitelům osmnáctého století. „Životu ale těžko můžeme diktovat podmínky, za jakých bychom byli ochotni ho přijmout“ – každé z postav Vrače v (a koneckonců nám všem) tak nezbývá nic jiného než probojovat se každým okamžikem s tím, že dělají to nejpravdivější, co v té chvíli dokážou, byť by šlo o rozhodnutí vedené spíše láskou a vášní než střízlivou rozvahou.

Síla Vrače tkví hned v několika zdrojích – text obsahuje řadu citlivých a přitom nemilosrdných interpretací divadelních her i kanonických textů (markýz de Sade, Ostrovskij, Čechov, Bulgakov), zasvěcených analýz ruské mentality a politiky, ale stále si udržuje kouzlo příběhu (příběhů), jenž nás svádí na svou cestu. Hypnotičnost a údernost vyprávěcího hlasu a nepřítomnost pauz nedovoluje polevit v pozornosti ani na okamžik, protože kdoví, jestli ten další příběh nebude příběhem našeho života.