Co zbývá mezi stavbami

Téma městského veřejného prostoru se stává veřejným nejčastěji v době před komunálními volbami. I letos na podzim zaplavila volné plochy jednoduchá hesla jako „lavička do každé ulice“, „více zeleně, méně betonu“ atp. Při pokusu najít za lakonickými slogany propracovanější koncepci proměny města ale narazíme. Programová vyjádření politických stran plní ze všeho nejvíc obecné fráze o revitalizaci, aktivizaci a participaci. A není se co divit. Krátké volební období nestačí na uvedení komplexnějších plánů do života a příští reprezentace má už zase jiné představy. Radnice se tudíž raději soustředí na samotné stavby a sdílený prostor je pak to, co zbude mezi nimi.

Nejvhodnější prostor pro život

Společnost uznává, jak je pro ni veřejný prostor důležitý, když jej jako přístupný každému bez omezení definuje i v zákoně. Hannah Arendtová připomíná, že něco ukazovat před obecenstvem neznamená v lidském světě nic menšího než tomu připisovat skutečnost. O řeckém polis nebo římské res publica píše jako o prostoru, který byl chráněn proti všemu pouze pomíjivému a vyhrazen relativně trvalému: „Byl tedy přímo určený k tomu, aby poskytoval smrtelným lidem nesmrtelnost.“

Není pochyb o tom, že prostředí, ve kterém žijeme, má na náš život velký vliv. Množství přirozených vazeb mezi architekturou a společností i vzrůstající tempo urbanizace dalo vzniknout řadě dílčích disciplín: sociologii města a bydlení, sociální ekologii, antropologii města ad. Pomocí spletitých teorií a výzkumů se sociologové snaží rozkrýt rébus „prostorového fungování společnosti“, přičemž architekty pravidelně kritizují za jejich přílišnou technokratičnost a nezájem o fungování společnosti obecně. Jako stav mysli, soustavu zvyků a tradic a jako důsledek povahy lidí chápal město Robert Ezra Park, představitel chicagské školy sociologie města dvacátých a třicátých let minulého století. Italský architekt a myslitel Bruno Zevi píše o podmíněnosti architektury psychikou a mezilidskými vztahy a o její primární úloze poskytovat co nejvhodnější prostor pro život.

Dobýt město zpět

Humanistický přístup ale zdaleka neovlivnil urbanismus dvacátého století natolik jako racionalismus funkcionalistického plánování. Model založený na kalkulaci a stratifikaci – začínal obytnou jednotkou skládanou ve větší celky – se projevil po druhé světové válce například v budování satelitů po obvodech měst. Postupně se však ukazoval jako málo životaschopný. Lidé se s homogenním a tím pádem nivelizovaným prostředím špatně identifikují, mívají problémy s orientací. Americká novinářka Jane Jacobsová jako jedna z prvních ostře vystoupila proti necitlivému počínání tehdejších urbanistů. V knize Smrt a život amerických velkoměst (The Death and Life of Great American Cities, 1961, česky 1975 v překladu Jany Solperové) kritizovala přebujelý automobilismus, jemuž jsou obětována rozsáhlá území, a umělé oddělování obchodní, obytné a společenské sféry, umrtvující základní podmínku pro život velkoměsta, jeho rozmanitost.

Širší a dodnes živou debatu o kvalitě veřejného prostoru započal v sedmdesátých letech minulého století exodus obyvatel z center velkých měst. Modernistické plánování pak pomalu vystřídala tendence k fragmentarizaci společných ploch s větším respektem k místnímu kontextu. Západoevropský veřejný prostor posledních desetiletí výrazně změnila také redukce dopravy. Z náměstí­-parkovišť se stala náměstí­-parky, ze silnic promenády. (Když se v roce 1962 připravovala proměna kodaňské nábřežní třídy Strøget z dopravní tepny v pěší ulici, mluvilo se ještě o experimentu s nejasným výsledkem, dnes se tu kavárny plní až do listopadu.) Jeden z prvních širších konceptů fyzické i kulturní obnovy města vytvořili pod heslem „Dobýt město zpět“ v Barceloně, dnes evropské rekordmance v počtu renovovaných klidových ploch.

Místa a ne-místa

Úpravy městských parterů bývají rozmanité, od těch nákladných, téměř scénograficky pojatých (náměstí v sicilské Gibellině připomíná prázdné divadelní jeviště, v Rotterdamu si zas osvětlení městského parketu regulují sami kolemjdoucí) až po ty nejprostší – přeskládaná dlažba, nový vodní prvek, který vytvoří příjemnou zvukovou kulisu. Někteří tvůrci pracují i se symbolickou rovinou. Architekti z ateliéru A69 nechali v ose nové pěší zóny na chebské třídě Svobody zapustit do dlažby průběžný „historiogram“ s daty z dějin Chebu (jednou z variant bylo opsat jména odsunutých obyvatel). Zdánlivě nahodilé rozmístění stromů má evokovat dosídlování pohraničního města po válce. Grafické znaky ve veřejném prostoru otevírají samostatné téma vizuální kultury dneška, posunuté někdy až na hranici vizuální anarchie.

Na popularitě nabírají jednoduché, ale účinné intervence. To, jestli se lidé vrátí na „odumřelá“ místa (jak ukázaly výzkumy, pro kolemjdoucí vlastně neviditelná), dokáže ovlivnit třeba jen změna materiálu či barevnosti povrchu, sklon terénu, intenzita a doba osvětlení nebo instalace nejjednoduššího mobiliáře, například zábradlí.

Je-li veřejný prostor vymezován především jako opak soukromého, pak bychom měli zmínit i novodobé formy takových míst, jakými jsou komerční pasáže a nákupní centra. Někdy tak velká, že zabírají celý blok. Jejich „městskost“ je ale do značné míry formální. Klimatizovaná, bezpečná prostředí s ostrahou jsou umělá a manipulativní, zaměřená zhusta na jeden druh činnosti. Francouzský antropolog Marc Augé je nazývá ne-místy, na rozdíl od míst jim schází vlastní identita, převažuje spotřeba a cirkulace. Architekti by se měli naučit spojovat smysl místa a svobodu ne-místa. Měřítko stavby někde na pomezí architektury a urbanismu nemusí být samo o sobě problém. Příkladem dobrého řešení je Univerzita Luigi Bocconi v Miláně od studia Grafton Architects, situovaná do menší lokální čtvrti. Část stavby byla zavěšena nad zemí, část zahloubena, mohutný komplex připomínající labyrint se stal součástí ulice.

Co se zbytkovými místy

Známý architekt holandského původu Rem Koolhaas si všímá neúměrných nároků kladených na současná města. „Koncentrické naprogramování“ nás nutí přetěžovat centra protichůdnými požadavky. Musí být nejstarší i nejnovější, nejpůvodnější i nejdynamičtější, což nejednou vede k „restauraci historické průměrnosti“. Města se navzájem stále více podobají a novostavby se nákladně přesouvají do podzemí. Naproti tomu Koolhaasovo Generické město (text vyšel česky v časopise Zlatý řez č. 32), osvobozené ze zajetí středu, si může dovolit být odrazem momentálních potřeb a schopností. Před trendem přesouvání novodobých center na periferii, která za sebou zanechají skanzen historických rezervací a zón, varuje český architekt Roman Koucký a prosazuje, aby i dnešní architekti měli možnost vstupovat na nejcennější pozemky.

Obyvatelé měst většinou nepochybují o tom, že neudržovaná a nedefinovaná místa se mají kultivovat. Ne všichni si pod tím ale přestavují totéž. Spojení „nevyužitá plocha“ nemusí implikovat něco nevhodného. K nacházení zbytkových zón, které unikly pozornosti „revitalizátorů“, vybízí Giovanni la Varra svým konceptem Post-It City. Brojí proti „virtuálnímu způsobu setkávání a normalizaci ,veřejného chování‘ v současném městě“. Na protest proti simulovaným světům luxusních „plazas“ oživuje emocionální místa s pojízdnými bary, kiosky a pouličním prodejem. Post-It prostor není předem daný, dá se přepisovat, je dočasný. Richard Sennett, zakladatel takzvané performativní školy (zkoumá chování lidí na veřejnosti), host letošního Fora 2000, svými pozorováními dokládá, že lidé si lépe přivlastňují prostranství menšího a lokálního charakteru a že „nadměrně determinovaná vizuální forma je škodlivá“.

S půvabem obyčejnosti

Vedle nadace Partnerství a nadace VIA, věnujících se oživování našich měst, je v tomto směru každoroční událostí urbanisticko-architektonická soutěž o Cenu Petra Parléře. Smyslem je přimět města a obce, aby řešily problémy uceleně, s ohledem na urbanismus lokality a nejlépe s kvalitní studií v ruce, kterou mohou, pokud jsou jejich náměty vybrány k řešení, v soutěži získat. Když si přečteme výroky poroty za osmiletou existenci soutěže, zjistíme, že nejlépe hodnocené návrhy jsou popisovány jako uměřené, adekvátní, s jasným průběhem cest, gradací hmot a propojením bloků, vnitrobloků a volných prostor. Ideální místa pro setkávání jsou přirozená, s půvabem obyčejnosti.

Autorka je historička umění.