Debakl demokratů v amerických volbách do Kongresu vyvolává mnoho otázek o možné budoucnosti prezidenta Obamy a o jeho dosavadní (ne)úspěšné snaze o změnu americké politiky.
Touha po změně tísnivého stavu ekonomiky i politiky, pocit, že Spojené státy americké potřebují změnu, přiměla podstatnou část amerických voličů před dvěma roky hlasovat pro prvního afroamerického prezidentského kandidáta. Rétorika Baracka Obamy je k tomu podněcovala a utvrzovala je v jejich přesvědčení a vyvolávala nadšení. Ke změně vyzýval (byla jedním z jeho plamenných hesel) a tvrdil: Ano, dokážeme to. Během dvou let se sen rozplynul. Byl to ovšem sen obamovský, nikoli Obamův.
Jsou dvě hlavní příčiny zklamání doufajících a Obamova propadu. Jedna je obecná, současná krize (jež není zdaleka pouze ekonomická či dokonce jen finanční a navíc je světová), postihuje Spojené státy na sestupné křivce moci a projevuje se tím citelněji ve všech oblastech života. Druhá příčina ztroskotání krátké naděje je subjektivní, je zakleta v osobě amerického prezidenta a v jeho politice.
Konec vůdcovské role
Na setkání G20, skupiny států, na jejímž vzniku a vzestupu se Spojené státy významně podílely, přijel do jihokorejského Soulu 12. a 13. listopadu 2010 také americký prezident. Byl na cestě po jihovýchodní Asii, jejímž oficiálním účelem bylo rozšíření trhů pro americké zboží ve snaze přispět k oživení amerického trhu práce (nezaměstnanost je největší americký ekonomický, a tím i politický problém, který se ukazuje jako neřešitelný). Vůdcovská role Ameriky, tradiční poválečný leadership, po léta nezpochybňovaný a českými pravicovými politiky dodnes slovně uznávaný, však v Soulu pro odpor ostatních zemí zcela selhala. Jedním z hlavních důvodů byla skutečnost, že těsně před schůzkou přistoupila americká ústřední banka, Federal Reserve System, k takzvanému QE2 (druhému „quantitative easing“), tedy pumpování peněz do ekonomiky nákupem státních dluhopisů za 600 miliard dolarů. Oslabila tím dolar ve snaze zlevnit vývoz, vydatně však přispěla k začínající měnové válce ve světě. Obamovu obhajobu tohoto kroku ostatní země nepřijaly.
Také války v Iráku a v Afghánistánu oslabily Obamovo postavení ve světě, třebaže je převzal po svém předchůdci (a iráckou ukončil). Veřejné mínění v zemích atlantických spojenců už přinutilo některé státy, aby svá vojska stahovaly nebo jejich stažení aspoň naplánovaly, a přes odpor (byť skrytý) amerických generálů se stále konkrétněji rýsuje odchod všech sil NATO. Tyto okolnosti přirozeně Obamovo postavení v mezinárodní politice jen oslabují.
Pro amerického prezidenta je pochopitelně nejdůležitější, jak je vnímán doma. Tu jsme u druhé příčiny poklesu jeho vlivu, reputace a v důsledku i moci. Obama si přinášel obrovskou popularitu, spojenou s neobyčejnými nadějemi, a ryze politicky vzato i značnou většinu své strany v obou komorách Kongresu. V této chvíli je obojí promarněno. Nejenže zřejmě neměl dostatečně jasný plán, jak řešit problémy, jimž musel okamžitě čelit. Ale mnohé ukazuje, že mu v tom bránil i jeho pohled na svět. Především – soudě podle jeho výroků – se domníval, že vzhledem k závažnosti situace chápou také jeho političtí odpůrci potřebu „nadstranické“ politiky (termín je český – Američané užívají pojmu bipartisan, tj. soulad obou hlavních amerických politických stran). Přitom od první chvíle se zdálo dost jasné – a v průběhu času tento jev stále sílil – že republikánům vůbec nejde o jakákoliv řešení, nýbrž jen a jen o politickou porážku Baracka Obamy a jeho strany. Snaha získávat spojence, byť dočasné, pro některé své záměry byla jedním z důvodů, proč Obama u velkých zákonných předloh (reforma zdravotnictví, plány na oživení slábnoucího hospodářství atd.) dospíval jenom ke kompromisům. U svých sympatizantů tímto postupem ztrácel podporu, nepřímo pak utvrzoval politické rivaly, že je možné jej oslabit, a široké masy Američanů, kteří se propadají do stále beznadějnějších situací, postupně zbavoval naděje na změnu.
Banky a nezaměstnanost
Další důvod Obamova ztroskotání můžeme vidět i v jeho výběru osob, ať šlo o vládu samu nebo o jeho poradce a jiné vedoucí představitele administrativy. Do očí bijícím příkladem, na nějž od prvního okamžiku upozorňovali i kritici, kteří s ním sympatizovali, byla volba těch, kdo měli (spolu)nalézat cestu z krize. V podstatě šlo o muže, kteří svým dřívějším postupem přispěli k jejímu vyvolání (Larry Summers, předseda Hospodářské rady) či byli donedávna lobbisty a na krizi se podíleli (Mark Patterson, ředitel kabinetu nového ministra financí), anebo o bankéře (Tim Geithner, vedoucí newyorské pobočky Federal Reserve Bank, s úzkými vazbami na finanční giganty jako Goldman Sachs). Ve výčtu by bylo možné pokračovat.
Není divu, že už sám tento výběr vedl k rozhodnutí, že prvním nutným krokem k vymanění se z krize musí být záchrana bank. Odsunutí nezaměstnanosti na druhou kolej přispělo k tomu, že zloba lidu vůči bankám, představovaným mylně jako hlavní viník ekonomických potíží, stoupala. Následně se ale obracela proti prezidentovi: bankéřům se život usnadňoval, „průměrný“ Američan dále trpěl. Také proto ztrácel Obama sympatie.
K vystižení současné politické situace uvnitř Spojených států citujme novináře a komentátora Chrise Hedgese: „Americká politika, jak ukázaly poslední volby, sestoupila do iracionálna. Na jedné straně je tu korumpovaná liberální třída, zbavená idejí a neschopná logicky reagovat na zhroucení globální ekonomiky, na odmontování našeho zpracovatelského sektoru a smrtelný útok na ekosystém. Na druhé straně stojí masa stále rozhořčenějšího lidu, jehož odcizení, zoufalství a hněv podporují emocionálně řízenou a nelogickou politickou agendu. Je to recept na fašismus.“
Nářez pro Obamu
Americká společnost je hluboce a příkře rozdělena: hospodářsky, politicky, mocensky, sociálně (a dodejme rasově – ve volbách do Kongresu 2. listopadu 2010 se devět z deseti afroamerických voličů rozhodlo pro demokraty, téměř osm z deseti bílých proti nim). Není pochyb, že tato společnost má naléhavě zapotřebí změnu. Dočasně vzbuzoval Barack Obama naději, že je prezidentem, který ji prosadí. Zdálo se, že ji netradičně zosobňuje, zejména jako Afroameričan. V polovině funkčního období se však ukazuje stále pravděpodobnější, že tuto naději splnit nedokáže. Je příliš plodem systému, i přes své některé ne zcela běžné rysy.
Myslitel Immanuel Wallerstein, jenž našel značnou obdobu v politické kariéře brazilského prezidenta Luise Inacia „Luly“ da Silvy a amerického prezidenta Baracka Obamy – přičemž „Lula“ skončil ve svém úřadě vítězně a Obama naopak v nedávných volbách podle vlastních slov „dostal nářez“ –, dochází k jednoznačnému názoru. „Někdy,“ píše ve svém srovnání 15. listopadu, „celková situace přesahuje schopnosti talentovaného politika v něčem ji zvládnout.“ Obama nebyl a není dost rázný v prosazování nutných změn. Mají-li Spojené státy ze současné krize vůbec vybřednout (sotva lze mluvit o „posílení“), potřebovaly by politika jiného formátu. Takový není vůbec v dohlednu. Jak řekl Obama v jednom rozhovoru: „Raději bych byl dobrým prezidentem jedno období než průměrným po celá období dvě.“ Příliš mnoho okolností nasvědčuje, že bude sotva považován za dobrého do příštích voleb v roce 2012 – a že bude prezidentem pouze na jedno použití. Nadšení a naděje, jakýsi nový „americký sen“, jsou definitivně pohřbeny.
Autor je překladatel a publicista.