„(Ne)jde o to, abych prosadila ekonomické politiky; jde o to, abych opravdu prosadila změnu v postoji lidí, a změny v ekonomice jsou prostředkem ke změně tohoto postoje. Pokud změníte postoj, usilujete skutečně o srdce a duši národa. Ekonomika je metoda; cílem je změnit srdce a duši.“ Takto popsala v roce 1981 svůj reformní program v rozhovoru pro The Sunday Times tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová.
Citace ukazuje s překvapivou otevřeností, že každá úspěšná politika společnost nejen reprezentuje, ale také ji vytváří a přetváří. Pravicoví politikové a političky to, zdá se, velmi dobře chápou, jak ve Velké Británii, tak v České republice. Čím úspěšněji se přitom zaklínají liberalismem a konzervatismem, který každý po svém (prostřednictvím obhajoby individuální svobody, respektive tradice) vytváří iluzi nedotknutelného a přirozeného lidského subjektu, s tím větší svévolí bez diskuse proměňují to, kým jsme, na čem nám záleží a po čem jako jednotlivci a společnost toužíme. Každá ekonomie je politická a sociální, protože tvaruje společnost a spoluurčuje všechny hodnoty, nejen ty peněžní. Ekonomie neslouží společnosti, ale je nástrojem její proměny. Zásadním způsobem formuje prostor, ve kterém se utváříme jako „suverénní svobodné bytosti“, které vědí, o co jim v životě jde a co umějí realizovat.
Levice v euroatlantickém světě se po roce 1989 dostala do prekérní pozice. Pohromy, jimiž aspirace na „budování nové společnosti“ v minulém století skončily, historicky znemožnily jazyk, kterým se levicová politika o přetváření společnosti pokoušela. Stranická levice v Evropě více či méně explicitně přijala neoliberální antropologický model rozpracovaný a ztělesněný M. Thatcherovou. Jakkoli se konkrétní veřejné a sociální politiky v různých evropských zemích nadále liší a k vyloženě neoliberálním podobám dospěly pod levicovými vládami jen v několika málo zemích (například za působení New Labour ve Velké Británii), plíživá proměna „srdcí a duší národů“ je obecným jevem, který našel svůj výraz i v rámování návrhu evropské ústavy a posléze Lisabonské smlouvy.
Upevňování neoliberální antropologie, založené na modelu života jako individuálního investičního projektu a sledu užitků, zážitků a požitků, tedy člověka ve smyslu „minikorporace“, se přitom neodehrává jen na úrovni kulturních, politických a marketingových diskursů. Promítají se i do praktických politik, do ekonomické a technologické infrastruktury našich životů. Neoliberální antropologický model se tak dále posiluje a stává se „přirozeným“. Pokud například bude pro studenta s průměrným socio-ekonomickým zázemím možné vystudovat vysokou školu pouze za cenu zadlužení se na školném, bude většina z nás systémově vedena k tomu, chápat své vzdělání jako individuální životní investici, své budoucí zaměstnání jako zúročení vzdělanostního a sociálního kapitálu a druhé lidi primárně jako své konkurenty. Jakékoli jiné pojetí bude nesrovnatelně náročnější a uskutečnitelné jen proti odporu okolí. Politicko-antropologické alternativy, které by stály v opozici k neoliberálnímu modelu, se budou posouvat dále na materiální a diskursivní okraj společnosti.
Jak ukazuje celoevropská zkušenost posledních let, snaha stranické levice oslovit neoliberálního voliče ztroskotává. Je pro něj méně přesvědčivá než pravice, protože se dostává do rozporu se svými zbytkovými ohledy na kolektivní solidaritu a nepeněžní hodnoty věcí a lidí. Sebevědomá politická strategie levice musí začít od kritiky neoliberalismu jako antropologického projektu a jasného pokusu o formulaci alternativy. Nikoli v podobě návratu k obraně národního sociálního státu, ale rozšířením politické obce, ve které se ohlížíme na ostatní, bereme je vážně, cítíme vůči nim odpovědnost a solidaritu. V globalizovaném světě musíme bojovat za lidská, sociální, politická a environmentální práva všech obyvatel planety – jinak nás jako naši konkurenti ve všudypřítomném zápase o to, kdo z nás vydrží horší pracovní a životní podmínky, brzy o „naše“ západní standardy připraví.
Autorka je socioložka.