Okouzlení vlastním výtvorem?

V samém závěru prvního oddílu nové knihy Salmana Rushdieho Čarodějka z Florencie (The Enchantress of Florence, 2008) zjišťuje císař Akbar, těšící se jinak přízni výtvoru svých iluzí, přízračné královny, kam zmizel slavný malíř Dašvanth, který pomáhal svými malbami uvádět v život legendu princezny Karaköz (a zároveň titulní postavy románu, florentské čarodějky). Okouzlen vlastním výtvorem uchýlil se malíř do obrazu, skryl se do okraje pod obrubou rámu. „Podařilo se mu cosi neuvěřitelného – pravý opak toho, čeho dosáhl císař, když si vyčaroval svoji smyšlenou královnu. Místo aby oživil neexistující ženu, proměnil se Dašvanth v imaginární bytost, poháněnou (stejně jako císař) ohromnou silou lásky. Akbar si uvědomil, že pokud se hranice mezi těmi světy dají překročit jedním směrem, dají se překročit i druhým. Snílek se může stát svým snem.“ I čtenář Rushdieho dosud posledního románu může snadno podlehnout kouzlu florentské čarodějky, zvláště když mu jej zprostředkovává jeden z nejnadanějších vypravěčů současné ostrovní literatury.

Příběhy z dvou měst

V Čarodějce z Florencie ozkoušel Salman Rushdie snad zatím nejdůsledněji zvláštnosti, výzvy i možnosti vyprávění zasazeného do dávno minulých časů. Příběhům ze 16. století, přeskakujícím mezi světy i vypravěči, tak bez výhrad přísluší označení „historický román“ – dvojice mnohokráte se proplétajících vyprávěcích linií zavádí užaslého čtenáře do renesanční Florencie i na daleký dvůr mughalského vládce Akbara. Tam přijíždí mladý evropský cestovatel, který sám sebe nazývá mughalem lásky a prohlašuje o sobě, že je potomkem dávno ztracené princezny Karaköz. Ve svém vyprávění pak líčí jak spletitosti svého života, tak leckdy jen těžko uvěřitelné osudy, které prý potkaly Akbarovu pozapomenutou příbuznou.

Florentská linie sleduje osudy tří kamarádů z dětství, jež všechny ovlivnilo setkání s touto tajemnou kráskou. Jejich životy jsou sice otřeseny vrtkavými politickými poměry počátku 16. století, první florentskou republikou a následujícím návratem Medicejských k moci, ale vliv na události mají i jejich osobní tužby, lásky a zklamání. Jedním z těch tří je Niccolo Machiavelli, druhým jeho nejlepší přítel Nino Argalia, jenž dle vyprávění „mughala lásky“ nakonec spojil svůj život s princeznou Karaköz, nejmladší sestrou Akbarova děda, zakladatele celé mughalské dynastie Bábura. Právě z tohoto rodu prý třetí výtečník, světlovlasý cizinec, pochází, právě tím osvědčuje svou příslušnost k dynastické rodině.

Nebezpečí spojená s jedinečností

Téměř všem Rushdieho románům je společná – kromě spousty jiného, například neopakovatelné stylistické akribie – i určitá formální rámující struktura. Také v Čarodějce přeskakujeme v časových liniích a rozsáhlými retrospektivami dohledáváme příčiny dnešních událostí. I zde „současný“ vypravěč postupně odkrývá všechny vrstvy dávných motivací, zapomenutých důvodů, jež před lety vychýlily směřování jednotlivců i celých národů.

Stejně jako nad příběhem malíře mughalského dvora, zmiňovaným v úvodu, se nás i v souvislosti se spisovatelskou hvězdou dnešní Británie mohou občas zmocnit určité pochyby: totiž zda toho okouzlení vlastními výtvory není až přespříliš, zda ono naprosté a opakované podléhání ohromující imaginaci, pohodlnému lenošení v dobře známých, jakkoli neustále fascinujících, neuvěřitelně vyzdobených saloncích (například u Klauna Šalimara, 2005, česky 2008) není občas až na škodu vyprávěnému. Poslední Rushdieho román se však takovému „kreativnímu stereotypu“ úspěšně brání. Ústředním organizačním principem Čarodějky z Florencie je především zrcadlení: Akbarův dvůr a florentskou republiku od sebe dělí více než půl století a půl světa, přesto jsou si ta dvě místa v mnohém podobná. Oběma zmítá smyslnost, city a vášně, v obou žijí lidé strhávaní nepředvídatelnými proudy historie. Obě jsou plná nenapravitelných snílků.

Úzké historické ukotvení (za textem románu čeká na čtenáře toužícího po dějinných souvislostech šestistránkový seznam použité literatury) Rushdiemu paradoxně umožnilo oprostit se od občasných stereotypů svého psaní a nabídnout svěží příběh o dvou městech a oné „ohromné síle lásky“, a to ve všech jejích – leckdy i notně zemitých – podobách. „Nechť jsou prokleti všichni vypravěči,“ vykřikuje v jednu chvíli na mughala ze Západu císař Akbar. Jejich příběhy mu totiž – stejně jako nám – nedopřávají odpočinku. A ještě jsme jim za to vděčni.

Autor je bohemista.