Ukázku trans-žánru liberatury přivážejí na mezinárodní autorské čtení a debaty, které náš list pořádá 5. a 6. prosince 2010 v Praze (více se dozvíte na straně 2), kolegové z polského časopisu a nakladatelství Ha!art. Pojem a celý myšlenkový i fyzický svět kolem něj rozestřený osvětluje krakovský literární teoretik.
„Obrat k obrazu”, který popisuje americký teoretik umění W. J. T. Mitchell v knize Picture Theory (Teorie obrazu, 1994), poukázal na fenomény, jež změnily vztah mezi grafickým hávem textu a jeho verbální nemateriálností. Objevili se zde autoři, „kterým tento háv nezůstává lhostejný. Dokonce je zapřahají k ,produkci významu’. S jazykem, či spíše psaním – jeho vnímatelnou inkarnací – zacházejí jako s hmotným materiálem.“ (Katarzyna Bazarniková: Popsuta przestrzeń. O odpowiedzialności wydawcy, Rozbitý prostor. O zodpovědnosti vydavatele, 2006). Texty vytvářené těmito autory v minulém století (mají ovšem daleko ranější předchůdce) využívají při konstruování svého smyslu stejně tak sémantiku jazyka jako sémiotiku hmoty: tvar a rozmístění tisku, fyzičnost papíru, dosažitelnost virtuálního odkazu, prostorovost a architekturu svazku, ikonický potenciál stránky (či obrazovky). Dalo by se říci, že takové texty si odmítají obléci své „roucho”, neboť to se stalo nedílnou součástí jejich těl, a přestalo být tudíž rouchem – jeho vnějškovost byla vymazána: to, co vidíme či čeho se dotýkáme, již není ornamentálním přídavkem, nýbrž něčím, co k dílu neodmyslitelně patří. Kniha neobsahuje dílo, neuchovává ho či nepřikrývá svým šatem – kniha (či její materiální ekvivalent) je dílem.
Slovo liberatura spojuje význam latinského liber jakožto svobodný s knihou, ale také liber jako váhy – „psaní jako vážení písmen“. V tomto významu zavedl termín Zenon Fajfer v roce 1999 v článku publikovaném v časopise Dekada Literacka, nazvaném Liberature. An Annex to the Dictionary of Literary Terms (Liberatura. Dodatek ke slovníku literárních pojmů). Autor nejprve klade liberaturu vedle tří hlavních literárních druhů (jak dokazuje název jednoho z jeho textů: poezie, próza, drama, liberatura); zdá se však, že bychom liberaturu měli chápat jako určitý trans-žánr, který překračuje hranice literárních typologií, což je tvrzení, s nímž by současní liberumělci pravděpodobně souhlasili.
Mezi těmito umělci bychom měli zmínit Zenona Fajfera, básníka, tvůrce a teoretika liberatury; praktikujícího poetickou formu zvanou emanační báseň a její elektronickou variantu (kinetickou báseň). Publikuje mimo jiné v periodikách Ha!art, Odra, Tygodnik Powszechny a je autorem několika knih. Úzce spolupracuje s Katarzynou Bazarnikovou, docentkou Jagellonské univerzity v Krakově, která vyučuje kursy anglické literatury (editovala a publikovala několik děl o Joyceovi a liberatuře), liberatury a literární teorie. Společně se Zenonem Fajferem založila a řídí Čítárnu liberatury a rediguje série Liberatura v časopise Ha!art.
Liberatura – její definice a kořeny
Základem liberatury je totalita díla, jež integruje sémantický aspekt textu s jeho strukturou v sémiotickou jednotu. Jak důmyslně vyvozuje Fajfer, v liberárním díle „má být díky jednotě textu a prostoru psaní reprezentující svět – kniha či v případě kratších děl povrch stránky – považován za součást světa, který je reprezentován“. Tento kvaziaforismus je důležitý, jelikož zdůrazňuje rovnocenný význam těchto dvou světů – liberatura není „uměleckou knihou“, krásným, materiálním artefaktem, nýbrž symbiózou textuální semiózy a semiózy materiálního nosiče. Tento nosič může být tvořen patřičně vytvarovaným svazkem, ale také, jako v případě hypertextu či takzvané e-liberatury, počítačovým rozhraním. Podobně jako se metafikce vztahuje ke kvalitám své vlastní zápletky a narace, liberální kniha se stává metaknihou, komentující svou vlastní fyzickou subjektivitu.
Představa o vzájemné spolupráci stránky, písmena a ikony je v naší kultuře přítomná od antiky. Počátky vizuální poezie sahají až do třetího století př. n. l. – díla Simiase ze Rhodu a Theokrita. Tato tradice trvá po celý středověk a kvete mezi 16. a 18. stoletím. Dvacáté století zažívá návrat vizuálního použití verbálního znaku: od futuristických obrazových básní Marinettiho, Apollinairových kaligramů, poeziografie Tyta Czyżewského či inovativní „sémantické poezie“ Stefana Themersona ke konkrétní poezii, jejíž počátky sahají do padesátých let, ale je praktikována dodnes. Tyto pokusy o spoutání jazyka ve dvacátém století se však od tradiční vizuální poezie liší. Nejedná se pouze o synchronizování tvaru či obrysu básně s jejím obsahem, nýbrž o zkoumání vizuálně-sémantického potenciálu lingvistického znaku.
Písmeno, slovo, stránka
Uvažujme tedy o souhře nejvýznamnějších prvků liberatury. Písmeno, nejmenší grafický prvek díla, vytváří význam nezávisle, předtím, než se připojí k dalším písmenům v morfému či slově. Písmeno však může činit víc než prostě být nezávislým; může rozšiřovat význam či poukazovat na interpretační cestičky. Forma písmena může také, v indexikálně-ikonickém pojetí, popsat kvalitu zvuku nesoucího význam – nikoliv notace zvukových forem, nýbrž kvalitu zvuku samotného.
Zvláštním příkladem písmene vedoucího čtenáře do hlubších, skrytých vrstev významu jsou takzvané emanační texty. Jde o formu, již vytvořil Zenon Fajfer a použil ji v kratších poetických dílech, ale také vOka-leczenie (Léčení oka. Polsky „okaleczenie“ znamená „zranění oka“ – pozn. red.), v němž „v sobě viditelné texty obsahují zavinutou strukturu skrytých textů“. Z perspektivy příjemce jsou počáteční písmena textu konstituenty skrytého textu, jenž podle stejného principu vytváří (či spíše odhaluje) zase další skrytý text, a tak dále do hlubších a hlubších vrstev, dokud nedojde k odhalení základového slova. Dalo by se říci, že text z perspektivy vlastní struktury emanuje ze svého základu-slova prostřednictvím následujících úrovní, rozbaluje zavinuté texty, dokud nedosáhne zcela viditelného tvaru. Tato strategie sahá až k tradici akrostichu, ovšem obohacené prostorovostí „čínské skříňky“, od níž se liší tím, že „bychom měli číst počáteční písmena slov (všech slov z následně se vynořujících vrstev), a nikoliv pouze řádky, zatímco celek je multidimenzionální struktura redukovatelná na nedimenzionální bod“ (Zenon Fajfer, W stronę liberatury, Vstříc liberatuře).
Pokud má však slovo vytvářet význam samo ze sebe, nemůže tak činit bez povrchu stránky jako partnera ve spaciální hře: hře černé a bílé (někdy barevné), řádkování, tvarů konfigurací písmen, geometrických seskupení atd. „Pochopení vždy spočívá za slovy,” píše Radosław Nowakowski, „buď před. Anebo pod. Anebo napříč. Či vedle. Nebo mezi.“ K takovému chápání vyzývá hra písmen a stránky v Bazarnikové a Fajferově Ga(u)ze – již obálka, roh, který byl odtržen a vložen doprostřed svazku, nás vyzývá k „zafačování“ poranění, ale také k pozornému zírání na grafické a spaciální události. Povrch stránek uvnitř, v různých odstínech bílé, šedé a černé, někdy působí, jako by vybledlým písmenům dominoval, jindy tvoří pouhé pole horečnaté hry fontů, jež příležitostně vyvolává optickou iluzi pohybu, jen aby později ustoupila do stínu a vzdala se zcela základu-slovu, zdroji, z nějž celý text vyvěrá.
Pokusy funkcionalizovat barvu podnikl již Laurence Sterne ve svém protoliberálním Tristramovi Shandym, v němž zcela černá stránka ikonicky odkazuje ke smrti Yoricka. V této strategii, i když v sémanticky variabilnější podobě, pokračuje B. S. Johnson v díle Travelling People (Cestující lidé), kde barva stránky nejen konotuje postupující fyzický rozklad postav, ale stává se také metaforou plynutí času.
Stránka však může poskytnout nejen pole pro hru, ale také místo pro spolupráci či soutěžení. Může vedle sebe stavět různé výňatky a fragmenty, a odhalovat tak kontrasty, protiklady a podobnosti. Stránky Derridovy Glas poskytují svůj povrch několika textům zároveň, umožňují tak jejich dialog, a zároveň je od sebe oddělují. Povrch stránky, umožňující různost konfigurací písmen a slov, získává metaforickou prostorovou dimenzi. V předehře k Arw, „textové partituře“, jak Piotr Marecki (šéfredaktor čtvrtletníku Ha!art) přezdívá Czyczově polyfonické básni, se povrch stránky stává prostorem, kde zároveň probíhají konverzace, komentáře a vyprávění „popisující, co se děje a co je slyšet“, doprovázené hudebními kusy. Ideální liberatura se však uskutečňuje pouze v kompletní integritě svazku, jež, v plnosti své trojdimenzionality, naplňuje sen o totálním díle, kde jsou významy tvořeny stejně tak strukturou knihy jako jejím jazykem.
Oka-leczenie
Oka‑leczenie je představě ideálního, smyslem prostoupeného díla nejblíže. Písmeno, stránka a svazek zde společně tvoří zdroj významu. Samotná struktura knihy probouzí v čtenáři pocit cyklického taktilního prožitku – otevírání knihy v podstatě nikdy nekončí, protože zavřením jedné části se začíná otevírat jiná. Tato cykličnost vyjadřuje v základních rysech existenciální běh smrti, početí, narození, smrti, početí atd. Číslování stránek odkazuje ve struktuře trojsvazku k časové dimenzi (záporná čísla u scén smrtelné agónie a kladná ve scéně Dantova narození), ale obohacuje jej i o dimenzi prostorovou – prožitek tepajícího pulzu budoucí matky je v prostřední části ztvárněn číslováním římskými číslicemi. Text emanující v prvním svazku, jenž se týká smrti, zprostředkovává vhled do blednoucího vědomí umírajícího muže. Avšak navíc dovoluje zaslechnout to, co je účastníkům vcelku banální konverzace v nemocnici skryto – důvěrnou výměnu dvojice, jež vede k erotickému finále. Oproti tomu ve druhém svazku pramení neviditelný text z rozhovorů na porodním oddělení, což „tvoří formální analogii k prenatálnímu vývoji a růstu dítěte“ (Zenon Fajfer: W stronę liberatury). Spolu s tím zasazuje emanační strategie čtenáře do přídavného ikonosymbolického prostoru, který vzniká mezi grafémem (písmenem), lexikem a syntaxí. Ten dále posiluje vnitřní provázanost konvolutu – každé čtení vyrůstá z toho, co mu předchází. Oka-leczenie tak naplňuje Mallarméův postulát – „kniha, absolutní expanze písmen, by měla přímo a skrze své ekvivalenty vyvolat pohyb a prostorovost, čímž probudí hru, a ta stvrdí fikci“ (Poezie a jiné texty).
Narativní strategie stránky se v Oka-leczenie komplikuje. V prostřední sekci trojsvazku (knihu tvoří tři subkodexy) naznačuje černá barva – z perspektivy dosud nenarozeného Danta – temporální nicotu. Černota zároveň umožňuje kvazipísmenům pulsovat, tvarovat rytmický kardiografický pohyb, jenž zahaluje záznam intimních zkušeností, unikajících koherentní syntaxi. Tomu předchází početí, ikonicky vyjádřené na černých stránkách prostřednictvím spojení bílé tečky s jednou z mnoha spermoidních čárek, jež k ní pádí. V této části existenciální „zápletky“ Oka-leczenie nahrazuje verbální zprávu materialita a vizualita stránky: „Vyprávění prostřednictvím stránek je v Oka-leczenie nejzřetelněji využito v části, která zobrazuje vývoj embrya jakožto vývoj textu: od čárky, tečky a středníku přes série nečitelných textů vytvořených z nerozčleněného alfabetického magmatu, z nějž se nakonec vynořují čitelná slova, až k polsko-anglickému palindromu, tvořenému dvěma figurami-texty ve tvaru písmen K a Z.”
Liberární čtenář
Požadavky kladené liberaturou vytvářejí nový typ příjemce. Prožitek a způsob čtení empirického čtenáře jsou tradičně vcelku přesně vytyčeny – čtenář jde ve stopách modelového čtenáře po cestičkách vyznačených textem a jeho úkolem je přiblížit se co nejvíc svému virtuálnímu vzoru. Určitou variací a zároveň narušením v této struktuře očekávání a postupů byl fenomén textů otevřených (Umberto Eco) nebo text scriptible (Roland Barthes), které do ní vnášejí nejistotu a hru. Ani otevřený text, ani text scriptible však neruší odezvu, již struktura v textu zakládá. Místo toho budují celé spektrum paralelních chodníčků a alternativ a vytvářejí kvalitativní změnu v konstituování čtenářského prožitku. Jeho aktivní a tvůrčí podíl je při práci smyslů nezbytný a je v podstatě vepsán do struktury díla vhodně umístěnými mezerami.
Mnohost paralelních chodníčků v lese čtenářského prožitku je vepsána v samotné struktuře liberárního textu, jenž vyžaduje čtení, které je nesekvenční a nelineární a zahrnuje více či méně vědomá rozhodnutí. Ať už se to čtenáři líbí nebo ne, bere na sebe velkou část autorské zodpovědnosti a na druhé straně autor rezignuje na pozici konečné autority v otázce významu. Role čtenáře tak přesahuje klasickou typologii čtenářů apollinských a dionýských, čtenář liberativní se v menší či větší míře stává příjemcem interaktivním a tvořivým. Interaktivita se stává, když ne estetickou kategorií, tak chováním příjemce vepsaným do textu. Toto chování je až do samého závěru nevypočitatelné, řídí poznávání textu v čtenářském prožitku, a tak i konečný tvar díla v konkrétním aktu recepce. Liberární text narušuje očekávání založená na skladebném pořádku i možnosti výběru specifické pro tradiční lineární text. Pokud existuje v této struktuře nějaký řád, je založen na simultaneitě, náhodě a bloudění.
Autor je literární vědec, u nás mu vyšla kniha Mlhoviny diskursu. Subjekt, text, interpretace (Mgławice dyskursu. Podmiot, tekst, interpretacja, 2001, česky Host 2006)
Předmluvu z knihy Zenona Fajfera Liberatura czyli literatura totalna. Teksty zebrane z lat 1999–2009 (Korporacja Ha!art, Krakow 2010), přesněji z její anglické verze, přeložily a redakčně zkrátily Lenka Dolanová a Anna Vondřichová. Text v plném znění na advojka.cz.
Text vznikl za podpory Visegrádského fondu.
Na projektu New Cultural Zone – Cultural Condensation of V4 in A2 se podílejí časopisy Magyar Műhely Alapítvány (Maďarsko), Krytyka polityczna (Polsko), Profil súčasného umenia (Slovensko) a A2.