Člověk, který vstal z kolejí

Jedeme s Janem k moři. Chceme, aby mu pohled na něj udělal radost, aby se nohou dotkl rozehřáté pláže, poslouchal vlny, okusil vodu. Moře se nedá zapomenout, na což skrytě spoléháme, moře si každý pamatuje. Míjíme předměstí Varšavy, poté Młavu, Olsztynek. Janek neodlepí nos od okýnka, natolik ho zaujaly mazurské lesy, jezera, další domy, lidé, krajina. Něco málo mu vyprávíme z historie: první světová, druhá, Hitler, Stalin, komunismus, ale Janek slyší ta slova poprvé. Bavíme se o autech. Janek si myslí, že jezdí po silnicích odjakživa. A že silnice existují odjakživa, mosty, elektrické sloupy, městské lampy. Nedokáže pochopit, že dříve lidé jezdili povozy po bahnitých cestách a že ty povozy měly dřevěná kola. A ještě dříve – nyní už se Janek chytá za hlavu – lidé kola vůbec neznali.

Na benzínové stanici natankujeme a vybereme peníze z bankomatu. Janek si myslí, že i bankomaty existují od počátku lidstva. Peníze také. A samoobslužný kávovar, který stojí v baru. Člověk musí stisknout příslušná tlačítka, aby dostal kávu takovou, jakou má rád. Janek se protlačí k barevnému přístroji, nikdy nic takového neviděl. Opatrně stiskne espreso, poté malý cukr. Teče káva. Úsměv na Jankově tváři (nesměje se tak často) je pro nás velkou radostí. Protože Janek je naše dítě, přestože už není malý, měří téměř sto osmdesát centimetrů. Popravdě řečeno: je starší než většina z nás.

Budeš třeba Jan

Zavolal nám, do Střediska pro hledání pohřešovaných osob ITAKA, před nějakým časem, v březnu. Číslo dostal od šéfa. Šéf si někde přečetl, že ITAKA hledá pohřešované osoby a navrací identitu těm, kteří si nepamatují, kdo jsou a odkud pocházejí. „Tam ti pomůžou,“ řekl Jankovi.

Jan mívá problém také s čísly, tlačítka tedy mačkal pomalu: 022 654 70 70.

Pamatuje si, že se ocitl na štěrku vedle kolejí. „Panebože,“ řekl si pro sebe. S obtížemi vstal. Bolela ho hlava, krvácel na levé straně. Dodnes tam má svislou jizvu dlouhou deset centimetrů. Zároveň ho bolelo na prsou, zvláště když dýchal, nejspíš měl zlomená žebra. Nějak se dal do pohybu a šel přímo před sebe, nepamatuje si, jak dlouho. Došel na nádraží (tehdy ještě nevěděl, že jde o varšavské Hlavní nádraží). Zahlédl ošetřovnu a napadlo ho, že by mu tam mohl někdo pomoci, ale mýlil se. Vyhnali ho. Chtěl si smýt krev z obličeje, rukou a oblečení. Šel na záchod, podíval se do zrcadla a byl překvapen. Člověka v zrcadle neznal.

Nic si nepamatoval: ani svou tvář, barvu očí, ani jméno, příjmení, věk, ani povolání, adresu, ani to, jak vypadal jeho domov, ani tváře matky, otce, ženy, dětí (pokud ženu či děti měl). Žádná fakta z minulosti, ani stopa po jediné vzpomínce. Nevěděl, kde je, proč je ani kam má jít. Vidlička, hrnek, hřeben – musel vzpomínat, k čemu to všechno slouží. Jedl to, co cestující nechávali v bufetu na talíři. Spal v čekárnách, pokud nádražní policajti měli dobrou náladu. Když ji totiž měli špatnou, skončil na mrazu.

Kdy to bylo? Kdy Janek vstal z kolejí? Před šesti, nebo před osmi lety? To nevíme, protože si stěží pamatuje i to, co se dělo po probuzení na štěrku.

Člověk má mnoho druhů paměti: je paměť bezprostřední a paměť vzdálená, dlouhodobá a recentní; deklarativní (autobiografická a sémantická) a procedurální. Můžeme hovořit o paměti operační, emoční. Jankovi přestaly fungovat téměř všechny. Ztráta. Pamatuje si pouze jakési útržky, fragmenty, záblesky. Má však problém s jejich umístěním v čase a prostoru. Ne vždy ví, co bylo předtím a co potom. Zdali to bylo blízko nádraží, nebo daleko. V Jankově paměti bývají fragmenty delší, dokonce plné barev, chutí či vůní, v nichž je horko nebo ostrý mráz. Nebo v nich jsou emoce. Janek si pamatuje pouze ty životní události po probuzení, které jsou spojeny se silnými pocity: se strachem, neklidem, úzkostí, napětím, pokořením, beznadějí či s absencí druhého člověka. Ne s radostí, v Jankově životě radost nebyla.

Na Hlavní nádraží přijeli nějací horalé, kteří hledali pomocníky na stavbu. Zeptali se Janka, jak se jmenuje, ale on tehdy ještě žádné jméno neměl. „Nevím,“ odvětil jim. „Nevíš?“ podivil se jeden z nich. „Tak budeš třeba Jan.“

Vezmi si kýbl a přines proud

Sbíral jablka, spal kdesi pod stromem. Ale měl co jíst. Peníze nedostával, jeho zaměstnavatel nejspíš pochopil, že s Jankem není něco v pořádku: koktal, mluvil potichu, nesouvisle, díval se do země. A nepamatoval si, kdo je. A takovému se nemusí platit. Mnohokrát, když prosil o vydělané peníze, na něj poslali psy, vyhrožovali mu policií, kopali ho do zadku: „Vypadni!“ Tyto útržky si Janek pamatuje dobře: nadřel se v sadě, na jedné stavbě, na druhé, na čtvrté. Někdy týden, někdy měsíc, měsíc a půl. Spal na dvorku bez střechy nad hlavou anebo na kousku betonu v jakési temné cimře. Anebo na překližce či polystyrénu – to už byl velký luxus. Deku mu nikdy nikdo nedal – byl by to důkaz velké lidské laskavosti a takový zážitek by si Janek zapamatoval.

Pamatuje si něco jiného: „Vezmi si kýbl a přines proud“, zaměstnanci na stavbě mu dávali takové rady. Janek vzal kýbl, odešel za plot a ptal se lidí, kde by mohl najít proud, protože prý má přinést celý kýbl. Lidé se smáli, až se za břicho popadali, a on nevěděl proč.

Ptal se po vesnicích, zdali nepotřebují naštípat dříví, posekat trávu, něco přinést, odnést. Nechtěl peníze, chtěl jídlo. Život ho naučil v takových případech lidem příliš nedůvěřovat: je lepší se hned najíst než čekat na odměnu. Dokázal si poradit i tehdy, když mu nikdo nechtěl dát ani talíř polévky. Přežíval díky lesu, a jakmile nadešla zima, díky popelnicím.

Nevzpomíná si, kdy se znovu dostal na stavbu. Opět nosil cement, cihly, prosíval písek. Dohlížel na něj majitel stavební firmy. A všiml si, že je Janek přesný, svědomitý, spolehlivý, pracovitý a – na rozdíl od mnoha dalších pracovníků – nepije. Ani lok piva, vodky, nic. Rozhodl se Janka naučit komplikovanější úkony. Přivedl ho k zedníkovi a pod jeho dohledem ho nechal zdít. K dlaždičkáři – obkládat dlaždičky. Šlo to ztuha. Výsledek byl špatný, křivý, museli vše zbořit a udělat celou práci znovu. Dnes umí zdít jako málokdo. Ať už se totiž s Janovou hlavou stalo cokoli, schopnost učit se mu zůstala. Proto dnes docela slušně čte (a měl s tím problémy), se psaním na tom není úplně nejlépe, ale počty mu jdou dobře.

Šéf dal Jankovi telefonní číslo do ITAKY. Ověřili jsme, zdali Janek není jedním z těch, které hledáme. Nebyl. Že by zločinec? Ne, v trestním rejstříku jeho otisky prstů nejsou (byl rád, oddechl si).

Policie zaregistrovala Janka jako muže N. N. Krátké, rovné vlasy; útlá, štíhlá postava; velký nos; velké, přiléhající uši atd. Slíbili, že zjistí, kdo je.

Také my se snažíme. Ukázali jsme Janka v deníku Gazeta Wyborcza, v televizi, na našich stránkách zaginieni.pl [pohřešovaní – pozn. překl.]. Byli jsme přesvědčeni, že se případ brzy vyřeší: ozvou se nějací blízcí či vzdálení příbuzní, sousedi.

Mezitím se Michal rozhodl potrápit Jana několikahodinovým neuropsychologickým vyšetřením. Získal výsledky, které ve zkratce zněly takto: úraz hlavy mohl vést k levostrannému či oboustrannému poškození středových oblastí spánkových laloků a talamu. Pravděpodobně došlo k poškození struktur hipokampu. A také k poškození kůry spánkového laloku. To všechno by měl podle Michala ověřit neurolog po speciálních vyšetřeních.

Chtěli jsme to sdělit Jankově rodině, ale nikdo se o něj nepřihlásil.

Telefon na Itaku

Objevili jsme důležitou informaci: Janek mohl být řidičem Městské hromadné dopravy ve Varšavě. To si myslí člověk, který byl kdysi v MHD řidičským instruktorem. Instruktor, jmenuje se Adam Piekarski, od nás dostal Jankovu fotku a sám slíbil, že ji naskenuje a udělá plakáty. Rozvěsil je ve vozovnách, v dispečincích a kancelářích. Řidiči autobusů umožnili Jankovi sednout za volant ikara. Usedl, nastartoval, rozjel se. A jak! Obří harmoniku řídil bez jediného problému, zastavil, zaparkoval, zatáhl brzdu. Věděl, že v ikarovi je ruční brzda za sedadlem z levé strany, a ne, jako obvykle, napravo. Udělal to automaticky, nikoho se neptal. Důležitá stopa, která nás nikam nezavedla. Slepá ulička – v MHD Janka nikdo nepoznává.

Jan by se moc chtěl dozvědět, kdo je, mít na kříži své jméno, až přijde jeho čas. Smrti se však nebojí. Věří, že smrt neexistuje. Už jednou chtěl umřít, života v lese měl dost. Vešel do letní chaty, kdesi na pracovních parcelách. Chata (nebo spíše altánek) byla otevřená, Janek by se do uzavřené budovy nikdy nevloupal. Lidé na zimu nechávají chaty otevřené, aby zloději nezničili dveře, nerozbili okna. Šel hledat jídlo. Řekl si, že pokud tam někdo něco k snědku nechal, nebude nijak vadit, když se nají on, a ne polní myši.

Otevřel šuplík, spatřil pistoli. Vzal ji do ruky, přiložil k hlavě a vystřelil. Nic se nestalo. Vyběhl z chaty a upaloval pryč, cítil, že se pokusil udělat něco, co člověku není dovoleno. To je ďáblovo našeptávání, ten se živí lidskými emocemi: strachem, hněvem, závistí, nenávistí. To si myslí Janek, ale ďábel to neví, protože nezná lidské myšlenky. Podle Janka Satan pouze předstírá, že o nás ví všechno. Nesmíme mu naslouchat. Nikdy, dokonce ani když jsme bezmocní. Janek se zastavil kdesi na kraji lesa. Pochopil, že před chvílí se stalo cosi důležitého.

Další den vyšel z lesa a vydal se do vesnice hledat práci. Už nekoktal, když se na ni ptal. Nedíval se do země, hlas měl výrazný a sebejistý. Dostal práci a dostal za ni výplatu. Nejspíš zanedlouho poté, to si přesně nepamatuje, potkal svého pozdějšího šéfa. Ten mu sehnal příhodný pokoj, zaměstnal ho a dal mu telefon do ITAKY.

Autor je publicista a spisovatel.

Z polského originálu Człowiek, który powstał z torów z knihy Bóg zapłać (Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2010; česky vyjde pod názvem Pánbůh zaplať na podzim 2013 v nakladatelství Dokořán) přeložila Bára Gregorová. Redakčně kráceno.