Jsou knihy jako veletoky. Při pohledu zvenčí se zdá být jejich hladina bez pohybu, utkvělá, kdo se však ocitne v jejich proudu, pocítí silný tah. Taková je i vzpomínková kniha Psí víno Anny Blažíčkové.
Dospělá vypravěčka, matka dvou dětí, začíná v knize Psí víno vzpomínat ve chvíli, když usedá na vůz. Z pražského bydliště přijíždí do rodné vesnice za starými rodiči, nemocnou matkou a otcem, vesnickým dříčem, který se v životě na minutu nezastavil. Když jí polévku, chodí s talířem po pokojích. Kšeft má v krvi. Otec neposedí a má lehkou hlavu, přes kterou „katastrofy přelétají jako ptáci“. Není tedy divu, když se dočteme, že „matka schraňovala peníze v důmyslných skrýších, na nejnutnější dluhy“. Usedají společně na koňský povoz a jedou k městu, odkud otec celému okolí vozí nákupy. Vypravěččiny vzpomínky začínají plynout přes houpající se hřbet staré kobyly. To určuje jejich ráz.
Postupně jako by přestávalo být důležité, na co vypravěčka konkrétně vzpomíná – zcela převáží to, že vzpomíná. Text jako by byl meditací nad procesem vzpomínání samotného, nikoli popisem dávných příběhů – a v tom je právě jeho vnitřní síla, kterou zvenčí při zběžném přehlédnutí „příběhu“ nepozorujeme. Veletoky jsou totiž tak široké, že zabírají všechen obzor toho, co může člověk obhlédnout – kulisy na jeho březích mizí, postrádají svůj smysl.
V zajetí minulosti
„Cesta tam, cesta zpátky. Tam: napětí, očekávání, co všechno se může stát, co může zvenčí přijít. Cestou zpátky jako bych jen kladla nohy do vlastních stop, je po boji. Ústup,“ píše autorka v úvodu jednoho oddílu. Při čtení Psího vína brzy pochopíme, že zvenčí nemůže přijít nic, text je zaměřen výhradně retrospektivně, tedy prakticky vylučuje možnost předjímání, anticipaci. Proto postrádá napínavost. Napínavost znamená, že zobrazené události napíná čas, který je fázuje do úseků, a tak tvoří jejich zápletku. Čas tak události roztahuje do šířky a přímo nutí čtenáře, aby předvídal jejich další průběh, a tím zvyšuje jeho hlad po dalších informacích, po celkovém zacelení příběhu.
V Psím víně je čas jednolitý tok, vypravěčovo vědomí je zaměřeno výhradně retenzivně, na minulost a vzpomínku. Vzpomínka právě jednotlivé příběhy obhlíží zdaleka. Všechny události jsou představeny jako hotové, uzavřené v minulosti. Neočekáváme – o to víc se můžeme soustředit na uvážení toho, proč byly tyto vzpomínky zaznamenány.
I styl textu tento výchozí dojem podporuje. Nepřetržité psaní bez členění na kapitoly, nikde nezačínající a nekončící, bez stylistických manýr. Text, podobně jako veletoky, nikde nedrhne, klidně a pravidelně proudí slovesný materiál, se kterým si autorka poradila tak, aby nepřeskakoval, nevytrhoval nás z jednolitosti, kterou nastoluje.
Blízkost starých věcí
Jádrem prózy Anny Blažíčkové je to, co nemohlo být zapomenuto. „Přes matku a babičku jsem byla účastna lecčeho, co jsem sama nezažila, co ale přesto vidím, slyším, hmatám, co držím v paměti.“ Je to především vědomí těžkostí, s jakou její předci vydobývali všechny dnes samozřejmé věci ze země a s jakou přirozenou pokorou s nimi zacházeli. Zdánlivě banální poznání, že „žít se dá s minimem věcí, určených k celoživotnímu používání, že se věci mohou dědit z generace na generaci, že až se dřevo rozpadne a zpráchniví, teprve potom doslouží“, dostává v tomto vyprávění, které rovněž reflektuje velkoměstský shon, všudypřítomný šum strojů a povahu „moderních věcí“, patřičnou výpovědní sílu. „Teprve po letech jsem se sama sebe začala ptát, proč je v povaze moderních věcí, že k málokteré z nich se dá přilnout, a nejistě si odpovídat opět otázkou, jestli snad věc, která s pozorností a láskou nebyla udělána, může pozornost a zaujetí vzbuzovat, a proč také by měla být dělána se zaujetím, když nemá říkat nic o původci, jen o účelu.“
„Staré věci“, jak je poznáváme hlavně ve vyprávění o babičce, která si „nacházela práci, kde by ji nikdo neviděl“, jako by měly jiný způsob bytí. Na babiččině prostěradle, jež si věšela na okno, aby nebylo vidět dovnitř, byla „záplata na záplatě, každá pečlivě vystřižená a obšitá drobným stehem, nejroztodivnějších tvarů, snad ani jeden pravý úhel, ačkoli by se nabízel jako nejsnazší. Zvlášť z ulice proti světlu vypadalo tohle prostěradlo jako imaginární umělecké dílo.“ „Staré věci“ a žití na „starý způsob“ – „A žila dál na starý způsob, z podmáslí a logru, z toho, co jí kdo podal“ – neužívá vypravěčka ani v náznacích jako záminku pro kritiku dnešních poměrů. Přesto čtení jejího vyprávění je tak osvěžující právě skrze pohled doby, v níž přes věci a jejich obrazy není vidět svět.
Mísím, hnětu, kroužím kopistí
„Dobrá minulost je nezrušitelná výhoda. Vnutkává pocit, že zas bude dobře, když už jednou bylo, a když nebude, že aspoň bylo.“ „Dobrá minulost“ nemůže být chápána ve významu kvalitativním, „dobrá“ je proto, že je s vypravěčkou zde a nyní, jsou to příběhy, které musely být zaznamenány, aby to, co se děje v přítomnosti, dostávalo smysl. Osudy vlastní rodiny pomáhají vypravěčce chápat vlastní životní příběh. Tato kniha dokazuje, že psaní je cestou ke smysluplnému světu. Ono závětří, které tvoří neviditelná (protože do jisté doby samozřejmá) přítomnost rodičů a prarodičů, je vypravěčkou přirovnávána k hradbám. Co se děje „za hradbami“, to jsou děsivé věci, které se však „přiházejí jen cizím a neznámým lidem“. Zde se hradby začaly hroutit odchodem dědečka.
Kniha zaznamenává určitou dřeň života – tedy to (a právě pouze to), co je k životu v materiální i duchovní rovině potřebné, a zároveň neobrací pozornost k ničemu dalšímu, proto je tak úsporná jak délkou, tak stylem. „Utahaní k padnutí jsme táhli k domovu, kde bylo jídlo, voda, mýdlo s jelenem a postel, všechno, co člověk potřeboval, o nic víc nebyl zájem…“ Strohost úzce souvisí se vznešeností, toho si autorka často všímá na věcech denní potřeby, my si to uvědomujeme ve stylu jejího vzpomínání.
Na poslední stránce vzpomíná vypravěčka na to, jak babička hlídala těsto na chléb, aby nepřeteklo z díže, když ho kvásek zdvíhal příliš bujně. „Chápala se kopisti a pomalými krouživými pohyby vyháněla přebytečné vzduchové bubliny, až těsto kleslo a daly se z něho válet bochníky.“ Z knihy cítíme závan čerstvého povětří proto, že i autorce se z textu podařilo všechny přebytečné vzduchové bubliny vymačkat. Když dále pokračuje slovy: „Mísím, hnětu, kroužím kopistí“, jako by popisovala proces vlastního psaní. Žádné konstrukce, žádná svévole, odtud absence jazykových nepřesností a okázalého hledání smyslu všeho bytí. Stojí za připomenutí, že stejné nároky uplatňoval na vlastní texty i autorčin manžel, literární vědec Přemysl Blažíček.
Autor je bohemista.
Anna Blažíčková: Psí víno. Triáda, Praha 2010, 112 stran.