Historie se zápletkou

Kniha, kterou si tento článek dává za úkol pouze věcně představit, je výsledkem dlouholetého uvažování skupiny literárních historiků nad možnými přístupy k tomu, jak lze nově myslet a psát dějiny literatury. Bližší teoretický vhled do této problematiky poskytují jejich metodologické studie a debaty shrnuté ve dvou svazcích: v knize Hledání literárních dějin Vladimíra Papouška a Dalibora Turečka (Paseka 2005) a ve sborníku Hledání literárních dějin v diskusi, sestaveném Jiřím Wiendlem (Paseka 2006).

Nyní máme před sebou první díl nových dějin české literatury a z předem řečeného již vyplývá, že tento projekt se od jiných literárněhistorických kompendií primárně liší tím, že jeho autoři důsledně přemýšlejí o metodologické bázi svého přístupu a čtenářům se pokoušejí vysvětlit, na základě jakých premis dostal svazek svou výslednou podobu. Na několika místech přitom důrazně připomínají, že jsou si vědomi konstruovanosti, tedy výběrovosti, subjektivnosti a toho, že tvoří „jen“ určitou konfiguraci sledovaného materiálu, která může být zaměnitelná za jinou. Ve své práci směřují k „potlačení kategorie imanentní vývojovosti a lineárního časového plynutí od ‚starého‘ k ‚novému‘ “ a jednotlivé kategorie, jejichž pomocí materiál třídí, nevnímají jako objektivně dané, ale jako „přiznaně umělé, arbitrární“, tedy jako funkční nástroje, které užívají, jelikož potřebují „materiál rozčlenit, aby byl ve svém celku přehlédnutelný, viditelný a vyjádřitelný“.

Dějiny s přesahy

Každá jednotlivá studie se podřizuje společnému záměru celého projektu: 1) uchopit komplexní analýzou literární dění v jednom kalendářním roce zkoumané doby a 2) představit na zkoumaném materiálu „proměnu dobového literárního jazyka a imaginace v perspektivě celé periody“. Autoři studií nám nepředkládají soubor nahodilých souvislostí, ale píší v intencích tohoto společného programu.

Teoretické texty představující tuto metodu psaní literárních dějin napsali Vladimír Papoušek a Petr A. Bílek. Přiznávají zde, že byli ve svém uvažování inspirováni skepsí „nového historismu ohledně zřetelné hranice mezi literárním a neliterárním textem, mezi textem a kontextem i mezi rekonstruováním a konstruováním historie“, a vnímají „každý jedinečný literární text jako jeden z mnoha produktů dobových diskurzivních činností a strategií“. Zde je tedy odůvodněna ona diverzifikace jednotlivých přístupů, s nimiž autoři dílčích studií na výzkumu materiálu, tedy literárních textech spojených s konkrétním rokem, pracují. Řada z nich se soustředí na neliterární činitele, které kontaminovaly dobové literární paradigma, a pohled na literární dění se tak mění v plastický obraz vědy a kultury daného období. Autoři se zaměřují například na postižení souvislosti literatury s dobovým filosofickým myšlením (přístup Josefa Vojvodíka), širší kulturní situací (Jan Wiendl, Libuše Heczková), politickým a sociálním kontextem (studie Jiřího Brabce), výtvarným uměním, architekturou, psychologií a v neposlední řadě výdobytky techniky a teoretické fyziky a dalšími obory.

Přitom nejsou vylučovány ani události, jež se z hlediska velké historie zdají být maličkostmi, a někdy jejich připomenutím studie přímo začínají: „Počátkem dubna 1911 prý Mileva Einsteinová zjistila, že jí z kohoutku nového secesního domu na pražském Smíchově teče kalná voda,“ zní první věta studie Jana Wiendla o roku 1911. Takový přístup přispívá k tomu, že studie se netváří jako soubor objektivně popsaných souvislostí, ale spíše jako vyprávění slibující určitou zápletku. Většina studií je psána jako dobrodružné pátrání po změnách vidění světa v daném období.

Volnost literární mapy

Autoři užívají termín „mapa“ jako přiléhavou metaforu postihující takový přístup k dějinám literatury: „Rozsáhlý výčet dění jednotlivých roků je selekcí a je nevyhnutelně uspořádán podle určitých kritérií, která zviditelňují určité jevy na úkor jiných a i jevy tematizované řadí do kategorií a souvislostí, jež nejsou substanciální.“ Dějiny české moderny jsou právě takovou „mapou“, tedy něčím, co nám dává vyznat se v ohraničeném prostoru, ale co nám zároveň nediktuje, zda máme zkoumat vrstevnice nebo cesty a silnice.

Druhá část knihy (zabírající přes dvě stě stran) je přímo nazvána Mapy polí literárního a kulturního dění v jednotlivých letech období 1905–1923. Petr A. Bílek se v nich pokouší „nabídnout obraz co nejširší škály rysů a jevů, jež se na takto koncipovaném dění podílejí“ a rovněž zdůrazňuje, že takový soupis děl české literatury, překladů cizojazyčné literatury do češtiny, kontext světové literatury, filosofie, výtvarného umění ad. dávají čtenáři volný prostor, v kterém by si mohl „dříve nabídnutý příběh kteréhokoli roku konkretizovat, ověřovat, ale i ve své mysli napsat jinak“.

Výsledkem tedy není koherentní monografie představující chronologický literární vývoj dané doby z hlediska národního, ale spíše celek akcentující, že analýza literární řeči určité epochy může být živá, pohyblivá a různorodá dle toho, z jakého úhlu pohledu začneme dobové paradigma zkoumat. Poskytuje čtenáři spíše výhled do kulturního prostoru vyznačené doby než hotové teze o jejím charakteru a záměrně klade důraz na mnohost perspektiv, jež lze při psaní literárních dějin k materiálu zaujímat. Zvolená metoda tedy dává čtenáři dostatečnou svobodu k tomu, aby si v souboru faktů a jejich souvislostech svůj příběh literárních dějin sám hledal.

Autor je bohemista.