Křivánku, odcházíš

Pevná vazba, drahý papír, čtvercový velkoformát, obsáhlá fotografická příloha, design a glamour – grantový projekt Ústavu pro českou literaturu, z něhož byla monografie Vladimír Holan básník financována, hmotnou nouzí zjevně netrpěl. Vznikla tak mohutná publikace, jejímž největším nedostatkem je to, že mimo jiné obsahuje texty svého autora.

Univerzální akademický pajazyk

Vladimír Křivánek v této knize popisuje poezii velkolepými slovy, aniž by se pokusil o jakýkoli hermeneutický výkon. Zřejmě se domnívá, že určitý poetický obraz je možné označit jako „náboženský motiv“ či určitou báseň popsat jako „zápas o vykoupení“ a tím práce interpreta končí. Vznikl tak zvláštní pajazyk, který o Holanovi nic neříká, protože se jím nakonec dá popsat jakákoli básnická tvorba bez rozdílu. Dozvídáme se pouze, že interpret má zmatek v základních filosofických termínech. V Křivánkových textech nejsou hloupé jen části tištěné kurzívou – tedy citáty z Holana či ohlasů na jeho tvorbu u jiných básníků.

„Každou svou básní mířil Holan za hranice běžné skutečnosti, každá z nich nese duchovní rozměr a prolamuje se skrze svět jevů ke světu podstat.“ Za prvé nás autor obtěžuje středoškolskými filosofickými polopravdami, které si ještě sám nestačil zažít, za druhé této charakteristice odpovídá tvorba nejen každého básníka, ale také sportovce či řemeslníka, za třetí, co jsou „hranice běžné skutečnosti“ či co je „skutečnost“ sama, dosud nedokázal nikdo uspokojivě vyřešit a ví to zřejmě jen Křivánek sám. A protože nám to neřekl, v jeho povídání se nemůžeme vyznat.

Navíc: co je „běžná skutečnost“, co je „duchovní rozměr“? Co je „svět“ a je možné ho dělit na „jev a podstatu“? Připadá nám přirozené, že interpret literárního díla mluví, co ho zrovna napadne, protože tento jazyk prosakuje i do textů těch nejlepších literárních vědců. Možnost schovat vlastní neschopnost myslet a analyzovat za floskule, nad jejichž užitím se nikdo nepozastaví, to je pravá bída literární vědy – tady koření problém, že zástup odborníků Křivánkova typu pracuje ve vědeckých ústavech, učí na vysokých školách a má nejvyšší akademické hodnosti.

Má se zřejmě za to, že slova výše uvedená jsou prostými znaky (jako židle, skok daleký apod.) a můžeme jimi předmět přímo postihnout. Pokud si však uvědomíme, že se jedná o nepřímé konvencionální symboly (protože jejich předmět je nepřítomný, není znám), musíme jejich užívání podepřít vlastním či přejatým filosofickým konceptem, aby vůbec měly výpovědní hodnotu.

Kořistnický horečný tep tě rozbíjí

Křivánek je literární vědec, který dokáže nad dílem svého autora najít řadu spojnic s tvorbou jeho literárních souputníků a psát potom vysilující texty o literárních směrech, skupinách či literatuře určitého období. Pokud se však nedej bože pokouší postihnout významové dění konkrétního textu, začíná užívat roztomilá slůvka jako „metafyzický“, „spirituální“, „životní pocit“ nebo dokonce „člověk“ či „realita“, jejichž význam přece všichni známe a můžeme je využít pokaždé, když jsme vyčerpali tradiční arzenál poetologických termínů a literárněhistorických frází. V jejich užívání není Křivánek špatný: že báseň začíná majuskulí, je psána volným veršem, nemá interpunkci, objevují se v ní aforismy a blíží se žánru reportáže, zpravidla nepřehlédne, podobně jako to, že kolem Zdeňka Kalisty „se utvořil přátelský kruh mladých literátů, k nimž patřili“… (následuje populární výčet jmen), a „scházeli se v pražských kavárnách a podnicích“… (další výčet jmen).

Chce-li Křivánek postihnout, z jaké perspektivy báseň nasvěcuje lidské bytí ve světě, jaké dává lidskému vědomí možnosti vnímat předmětnosti, tedy má­li začít konečně psát text, který k míří k jádru každého interpretačního výkonu, začíná produkovat věty plné vyprázdněných termínů a nejobecnějších polopravd: „Básník obklopený kořistnickým městem, jehož horečný tep rozbíjí soudržnost a přirozenost lidského života (…), se vypraví na cestu (…) do kraje svého mládí,“ píše Křivánek o sbírce První testament. Je tedy Holan básníkem, který tvrdí to, co vymyslí nakonec každý, kdo v pátek odpoledne stojí v koloně na výpadovce z Prahy, či dělá něco jiného a právě tím je významným básníkem? To vyžaduje rozhodnou odpověď.

Soudnost!

Vladimír Justl o knize napsal: „Materiálově je Křivánek vyčerpávající, v interpretaci přesvědčivý, ve výsledném celku jedinečný… Je to vidoucí popis a hlubinný výklad díla s pochopením a porozuměním pro jeho jedinečnost.“ Sám autor na první stránce knihy děkuje Jiřímu Opelíkovi za to, „že náročně, kriticky a přitom přátelsky knihu oponoval“. Proč jsou tito vynikající znalci Holanova díla pod Křivánkovou monografií podepsáni? Mohou pro to být jen tři důvody: buďto upřednostňují osobní vazby před zájmem o věc, nebo je jim lhostejné, co se v literární vědě děje, či již zcela ztratili soudnost.

Rozkošný je také výběr fotografií, které celý text doprovázejí. Na straně 113, u výkladu sbírky Dík Sovětskému svazu (1945), kde si Křivánek například objevně všímá toho, že v básních je „i připomenutí hrůz války obráceno proti jejich strůjcům“, je černobílá fotografie tanku jedoucího po Staroměstském náměstí, kolem něj dav lidí. Popisek: „Květen 1945 – osvobození Prahy“. Asi aby si čtenář mohl „udělat obrázek“, o čem to ten Holan vlastně psal a jestli to vůbec popsal dobře. K výkladu Toskány je dle této „logiky“ přidaná historická pohlednice Florencie. O kousek dále, zase přes půl stránky, je fotka sympaťáka v tankistické helmě. Popisek: „Jeden z Holanových rudoarmějců“. Pěkný. Není divu, že Holana tak zajímali. Osobně mi u popisu sbírky Terezka Planetová chyběl obrázek nějaké pěkné planety, u Kameni, přicházíš zase nějaký sugestivní kámen na poli. Za soumraku či v mlze – aby to šlo k tajemnosti Holanovy sbírky.

Závěr monografie tvoří obsáhlá bibliografie jak Holanova díla, tak sekundární literatury, která může být pro další holanovské badatele cenná, avšak vzhledem k nedůvěryhodnému kontextu, do něhož je zasazena, nechceme o její úplnosti a faktické přesnosti spekulovat. Nechybí samozřejmě nezbytná výbava pompézních monografií tohoto typu – Kalendárium Holanova života a Holanova díla se spoustou těch nepochopitelných informací, jako „v létě na dovolené v Červené Hoře ve východních Čechách poblíž Babiččina údolí“. U roku 1937 stojí: „koncem října… na čtrnáct dní do Paříže (EXPO 1937)“ – a přes celou protější stránku velká fotografie Eiffelovy věže, kolem níž se prohání populární zeppelin. Jenže ten už v té době kvůli neméně populární katastrofě v New Jersey nelétal. Katastrofě podobné té Křivánkově profesní.

Autor je bohemista.