Zbytečně a snadně

Bývalý ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Pavel Janoušek obdařil svou knihu Hravě i dravě (Kritikova abeceda) krátkým úvodem, ve kterém sděluje důvod psaní svých kritik. „Protože mě to baví,“ říká roztomile. Pokud však kterýkoli obor lidské činnosti upadne do stavu, kdy jeho produkt vzniká proto, že to autora baví, těžko se pak vyrovnává s klíčovým problém: jeho výtvorům nikdo nevěnuje pozornost.

Citlivá Eliška a prostý Alois

Autor do své knihy shrnul texty psané pod různými pseudonymy. Nejznámějším je Alois Burda, který „říká to, co si myslí“. Vtip jeho textů je na založen na tom, že nářečím psané tlachání zdánlivě prostého muže obsahuje postřehy svědčící o jeho poučenosti v literárním řemesle. Může to být skutečně zábavné, ale ne příliš dlouho. Každý další text už je vtipem opakovaným a jeho čtení je stejně otravné jako sledování zábavního televizního pořadu.

Dalším pseudonymem je Eliška F. Juříková. Pod jejím jménem se Janoušek snaží psát citově, všímat si hlavně vlastního čtenářského zážitku a asi proto užívá pochybné termíny jako vnitřní prožitek, vnitřní bolest, užívá floskulí, že autor má svébytný pohled na svět nebo že hranice mezi historií a přítomností je prostupná, a zamořuje recenze větami, jež se vyškrtávají z esejů studentům na střední škole – „nevylučuji přitom, že se mýlím“, „vím, že je to subjektivní“ či jedinečné „nemohu se zbavit pocitu“. Zde se také ukazuje, jak je problematické shrnovat texty původně určené periodikům do knihy; zrovna Juříková se totiž ráda opakuje a v knize to působí tragikomicky. Například poslední citovaná uvozovací fráze se vyskytuje na straně 45 a dále, obměněna, na straně 54; další pěkný postřeh „dobře napsaná povídka je vzácnost“ se objevuje poprvé na straně 25, vzápětí na straně 39. Kde je ta pečlivé práce, s kterou byly knihy vždy spojeny a na níž je založena jejich váženost?

Pro nic za nic

Jak to tak bývá, autorovy kritické soudy jsou podloženy konkrétními argumenty tehdy, když je jeho stanovisko ke knize negativní. Schematičnost, agitaci, expresivní přemrštěnost nebo aditivní přiřazování příhod bez hlubší intence dokáže Janoušek odhalit a na textu vykázat, pokud však chce na knize něco ocenit, upadá do frázovitosti a texty psané pod jeho vlastním jménem se neliší od pozitivních soudů pseudonymu Aloise Burdy: „A to je právě na tom románě pěkné, že ukazuje, že ani tam mezi těma divochama to včil není žádný eden, to spíše naopak, aj ti Mongolové znajú nejen chlast, ale aj všelijaké nevěry…“

Janouškovy pozitivně vyznívající kritiky obsahují popis děje, narativní situace, práce s jazykem a potom jaksi nezávisle na těchto popisech kritikův soud. Samoúčelnost Janouškova psaní (tedy stav, kdy kritik píše pro nic za nic o textech, které jsou mu lhostejné) se projevuje i tím, že naprostá většina jeho textů nemá pointu. Jak sám v kritice tří současných románů po hodnocení Topolovy Sestry („V každém případě [ty strašlivé floskule! – P. Š.] se Topolovi podařilo najít osobitý a adekvátní způsob jak dnes a tady vyslovit svůj životní pocit.“) přiznává: „Takovýto článek by patrně měl mít pointu… ale žádná mě nenapadá.“

Bez dobrodružství není přitažlivosti

Janouškovým textům nelze upřít jistou řemeslnost. Kritizované prózy dokáže představit a vynést nad nimi určitý soud, v textech najdeme také celou řadu vtipných a trefných postřehů. Ale při jejich čtení „se nemůžeme zbavit pocitu“, jako bychom je už slyšeli někdy dávno předtím. Jako bychom četli cosi již všeobecně přijatelného, tedy dosti vágního. Autor si libuje v lehce stravitelných generalizacích a moudrostech typu „Aby se z textu stala umělecká výpověď, musí autor umět víc než psát… Znamená to nebát se provokativně analytického myšlení a ostré konfrontace protikladných názorů, naplno si uvědomit noetický rozměr reality…“ či „Autor svého čtenáře primárně oslovuje… něčím tak nesamozřejmým, jako je schopnost vybudovat atmosféru okamžiku, obraz místa a prostoru, jakož i zachytit jedinečnost konkrétní lidské mysli…“ nebo dokonce „Nevím, zda existuje absolutní pravda či Bůh, faktem však je, že každá literatura, která chce být něčím víc než pouhým čtivem, usiluje vyslovit o světě člověka něco podstatného…“. Je patrné, že kdo se takového bezobsažného psaní nebojí, může zasednout a napsat si knížku rok co rok – pokud ho to ovšem „baví“.

Autor snad nikdy nezažil hrůzu z vlastního psaní, tedy ten stav, že o význam populárních slov mysl, realita, atmosféra okamžiku je nutné v každém textu bojovat od začátku. Proto ono psaní jako kolovrátek: nepřetržitě točí ustálené poučky a osobní autorovy názory, a nepřestane, dokud bude někdo šlapat do klávesnice. Kde jsou důvody pro psaní textů, které se nevydávají za nepoznaným? Není­-li dobrodružství, není ani přitažlivosti: proto člověk ve svých nejlepších počinech spouští své lodě na oceán, aniž by mohl tušit, zda zmizí v hlubinách či se vrátí obtížený poklady.

Každý, kdo má za sebou vysokoškolská studia bohemistiky, není mu líto psát každý týden článek do časopisů a umí psát „všema deseti“ na počítači, aby mu to myšlení šlo pěkně od ruky, si knížku tohoto typu může vyrobit. Janouškova kniha je důkazem toho, že se snadnost se zbytečností vodí za ruce.

Autor je bohemista.