Zřím všude prázdna jícen tmavý…

Když v létě roku 1908 zemřel v Královském českém ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici v Praze po více než šesti letech pobytu bývalý důstojník rakouskouherské armády Vladimír Houdek (narozený roku 1869 v Praze), byl básník téhož jména již minimálně stejnou dobu, kdy byl v tomto ústavu internován, pro českou literaturu „mrtev“, i když jeho dvě básnické sbírky vydané na přelomu století vzbudily značný ohlas. V autorově nekrologu v prvním ročníku Noviny však Houdkův význam pro dobový kontext zhodnotil F. X. Šalda: „Není třeba přeceňovati (…) básnického významu těchto knížek (…) Verše Houdkovy jsou zakalené mnohým rmutným pramenem osobního trudu a utrpení; brutalitu mate si básník osudným omylem často se silou; většině schází také vnitřní zpěvná melodie, ten souvislý proud milostné něhy a přepodstatňujícího žáru, který činí teprve z veršovce básníka.“

Hlasy z přelomu století

Vladimír Houdek se obecenstvu nejprve představil v časopisech napříč dobovou kulturní scénou – v druhé polovině devadesátých let básně publikoval v Moderní revui, Rozhledech, Lumíru i ve Zlaté Praze. Prvotina Vykvetly blíny vyšla v roce 1899 a byla vnímána jako nový impuls pozvolna se vyčerpávající poetice dekadence, proto například recenzent Radikálních listů přivítal Houdka s velkým nadšením: „od debutu Macharova nebyla českým čtenářům podána kniha tak vnitřní silou vynikající jako tato“. Originalitu Houdkových veršů ocenil i Jiří Karásek ze Lvovic v Moderní revui, když vycítil, že autor usiluje o „sledování jiných stezek, než těch, na nichž se pohybovali předchůdcové“, upoutalo ho autorovo „hledání jiných tónů a jiných melodií“ a byl zaujat, jak „v duši básníkově kvasí to a prudce se zvedá pochmurnými vášněmi, rudými žáry, jeho nitro pracuje neklidně jak sopečná půda“.

Jestliže sbírka Vykvetly blíny byla chápána jako jedna z možných cest vývoje české lyriky a sympaticky působila zejména její dravá syrovost a okouzloval její sebezničující postoj v oblasti erotiky (srov. sonety cyklu Horror vacui: „Děs prázdna mne hodil v Tvé objetí –/ ne láska…“), byla druhá Houdkova sbírka – V pavučinách nervů z roku 1901 – poznamenána rozmělněním poetiky autorovy prvotiny a zkonvencionalizováním oblíbených básníkových motivů. Pozornost upoutala zvláště témata z oblasti náboženské, v centru sbírky stanul oddíl s názvem Motivy z Nového zákona. Sbírka ovšem přinesla i témata, která – jak v nekrologu Lumíru podal svědectví J. Kamper – dominovala nikdy nepublikovaným veršům z posledního tvůrčího básníkova období (před internací v ústavu): básně vroucího, žhavého nacionalismu, nadšeně upřímné patriotické verše. Toto svědectví dokládá vlastní autorův básnický vývoj od cynismu a zoufalé revolty a opovržení vším až k vášnivé lásce k rodnému kraji a jazyku, tedy k tomu, co se objevilo již v Houdkově druhé sbírce V pavučinách nervů a čeho si povšiml již Viktor Dyk, který ji recenzoval v Moderní revui a jenž ovšem verše typu „Jich sémě vložily v zem ruce pracovité/ a byl to český zrak, jenž zřel, jak zdárně klíčí (…) Ó vědí: Zvítězí dlaň česká pracovitá!“ odsoudil (cítil zde jistý autorův ústup z probojovaných pozic zpět k rétorice parnasistů, k tradicionalismu).

Intermezzo: propast času

Po sérii nekrologů následovalo o autorovi dvou sbírek z přelomu století dlouholeté mlčení, které přerušil drobnou glosou až Václav Černý v Lidových novinách v roce 1936 ve svém „seriálu“ věnovaném zapomenutým autorům (připomněl v něm mj. K. Berdycha, Z. Gintla či J. V. Kamarýta). Pak nebylo o Houdkovi téměř půl století slyšet, což je vzhledem k atmosféře poválečných desetiletí a charakteru jeho poezie vlastně pochopitelné. Teprve až v první polovině osmdesátých let v dnes těžko dostupné publikaci přinesl Jiří Kudrnáč po dlouhé době základní údaje k Houdkovu životu a dílu.

Básník znovu nalezený

V posledních dvaceti letech bylo možné pozorovat vzrůstající zájem o autory Houdkova typu, tedy autory, kteří nedefilují v „kamenných“ literárněhistorických příručkách. Asi největší podíl na zásluhách o jejich (znovu)objevování připadne básníku a editoru Ivanu Wernischovi, který ukázky z Houdkovy poezie zařadil již do prvního z vydaných svazků antologií tzv. zapomenutých (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2001). K dalším, kdo systematicky křísí zapomenuté autory a mohou si ukrojit pořádný kus zásluh, patří Petr Fabian (nar. 1974, mj. editor výboru z díla Irmy Geisslové, Františka Pečinky, Hermora Lilii, Jana Opolského). Ten již v roce 2003 ve své malotirážní, respektive internetové edici Zapomenuté světlo (srov. www.petrfabian.cz/zapomenute/houdek/houdek.pdf) zveřejnil výbor z obou Houdkových sbírek. Právě tomuto jeho edičnímu počinu se dostalo díky nakladatelství Dybbuk „oficiální“ knižní realizace. Editor pro toto vydání udělal jen drobné úpravy, zařadil pár nových básní, dvě vypustil, nezměněn zůstal i Fabianův doslov. V jeho textu Fabian kondenzovaně nabízí svoji (velmi působivou) interpretaci Houdkabásníka, která – řečeno v uvozovkách – ospravedlňuje samotnou existenci edice i koncepci vlastního výboru. Houdek je Fabianovi básníkem sebezničující nervozity a nejistoty, jehož skřípavé verše (bez výrazného motivického rejstříku) jsou plné tělesných vášní, pocitů křečovitosti a zmaru, z nichž se „vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit – jeho (smutná, chladná a vzdorovitá) důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě“, básník bez kompromisů k sobě i k světu, přesto však si je editor vědom, že Houdek není z těch, kteří by mohli oživnout a mluvit k širokým masám. Fabian cítí limity Houdkovy poezie, s rezervou se staví k formální rovině Houdkových veršů (již Neumann v Novém kultu na jaře 1899 jako jeden z mála ostře napadl Houdkův debut: „forma neohrabaná, verš nezpěvný, bezvýrazný, myšlenky embryonální, deklamované bez ohně a bez tepla“), ale jeho citlivý přístup mu umožňuje nalézat to živé a inspirující v tvorbě tohoto zapomenutého autora.

Fabianův výbor z Houdkova díla je bezesporu podnikem záslužným a můžeme jen doufat, že jeho editor bude v podobných podnicích pokračovat, přesto se jedná o krok čistě (a v dobrém slova smyslu) popularizační. Z jeho realizace vyplývá jasný úkol pro literární historii: pořídit v budoucnu soubornou edici, shromáždit a srovnat dochované textové varianty, dohledat autorovu pozůstalost atd., a současně pojednat Houdkovu osobnost komplexně, monograficky, s ohledem na dobový kontext a dobovou recepci.

Na okraj připojme ještě drobné upozornění případným zájemcům o Houdkovo básnické dílo: obě Houdkovy sbírky jsou jako celky volně k dispozici v obrazové podobě i ve fulltextu na www.ceska-poezie.cz.

Autor je bohemista.