Revoluce a krása

Pražské nakladatelství Akropolis je jedním z mála (kdysi k nim patřil i, též pražský, Torst), které se systematicky věnují vydávání reprintů důležitých a zpravidla vizuálně zajímavých publikací. Od ne zcela vyvedeného tisku Nezvalovy Prahy s prsty deště (2000), o němž jsme se s Michalem Kosákem zmínili v článku Reprint? (Kritická příloha Revolver Revue č. 30/2004), Akropolis vydalo řadu dalších reprintů, a to nejprve v rychlém sledu za sebou: v roce 2004 Teigův Svět, který se směje a Svět, který voní, Nezvalovu Pantomimu a Seifertovu sbírku Na vlnách TSF (s anglickým překladem), která je formou fotoreprintu zveřejněna i v druhém svazku Díla J. Seiferta (2002). Později se objevil ještě soubor Františka Cingera Tiskoví magnáti (2008), v němž jsou reprodukovány oba dva časopisy Osvobozeného divadla Vest Pocket Revue a Lokální patriot. Akropolis v této činnosti dále pokračuje: na konci loňského roku jako „bonus“ k ediční řadě Skrytá moderna vydal reprint Revolučního sborníku Devětsil, který se – jak hlásá nakladatelská anotace – stal legendou.

Elementární krása

Mladí umělci sdružení v Uměleckém svazu Devětsil, ustaveném na podzim roku 1920, poprvé kolektivně vystoupili pod ochranou S. K. Neumanna v jím redigovaném týdeníku Červen již v červnu roku 1921, později se ještě společně objevili ve Veraikonu, Kmeni a na jaře roku 1922 opět díky Neumanovi v Proletkultu. Tato společná vystoupení ve vyhrazeném prostoru jednotlivých čísel zmíněných časopisů byla pouze špičkami ledovce jinak vehementně publikujících členů sdružení, kteří své práce zveřejňovali v desítkách jiných periodik.

Teigem a Seifertem redigovaný Revoluční sborník Devětsil (RSD) vyšel (jak upřesnil editor Filip Tomáš) v posledních týdnech roku 1922 (téměř paralelně s ním se objevil druhý ročník sborníku Život, jehož jádro taktéž tvořily příspěvky členů Devětsilu) a stal se i vzhledem ke svému nemalému rozsahu prvním reprezentativním kolektivním vystoupením mladých sdružených v tomto uměleckém svazu. Programové stati Karla Teiga, v nichž formuloval nové umění jako umění tendenční, kolektivistické, politicky (marxisticky) angažované, doprovázely teoretické a kritické stati mimo jiné Artuše Černíka, Jaroslava Čecháčka, Jaroslava Jíry či Jindřicha Honzla, básněmi a prózami přispěli Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker, A. M. Píša, Jindřich Hořejší, Vladislav Vančura, Karel Schulz a další. Textová část měla i bohatý obrazový doprovod, který vedle reprodukcí děl předních moderních světových výtvarníků přinesl provokativně například fotografie moderního parníku či železničního pluhu jako příkladů „elementární krásy“.

Ke kořenům avantgard

V případě nového vydání je dobře, že nezůstalo u pouhého (zdařilého!) reprintu RSD a že jsou k němu připojeny dvě rozsáhlejší studie mladých literárních vědců z pražské filozofické fakulty Ondřeje Kavalíra a Tomáše Vučky, kteří si šťastně rozdělili role. První se věnuje ve stati Evropa modernismu a avantgard kontextu moderního světového umění počátku 20. století, hledá jeho kořeny v minulosti a zejména se soustřeďuje na pozdější interpretace modernismu, respektive avantgardy, druhý, v textu Devětsil a proletářské umění, sleduje hlavní tendence, pojmy a tematické okruhy, na nichž se konstituovaly teoretické koncepty a utvářela se umělecká díla Devětsilu (vztah individua a kolektivu, otázka autonomie uměleckého díla, jeho tendenčnosti, inspirace pokleslým uměním a exotismem, integrace biblických motivů v jazyce proletářské poezie, vyrovnání se s moderním městem a technicismem moderní civilizace apod.).

Vučka pro svůj výklad zvolil postoj, který mu umožňuje zachytit umělecké dění počátku dvacátých let v jeho dynamice, v složitém proudu, přitom však kompaktně, uceleně, což ho nestrhává k přílišnému akcentování bodů, zvratů a odboček vývoje sledovaného časového úseku. Tím pádem je zde upozaděn význam zveřejnění RSD, jeho texty ve Vučkově výkladu trochu zanikají v projevech z jiného času (třebaže se může jednat o texty těsně předcházející). Možná že by byl potřebný statičtější pohled, jenž by ukázal divergenci programových statí RSD i to, že například Nezval a Seifert jsou na konci roku 1922 hodně jinými básníky, než tomu bylo v jejich prvotinách (obzvláště u Seiferta, z jehož Města v slzách Vučka hojně cituje, je to zjevné). Tato drobnost však jde za zvoleným přístupem, proti němuž nemám výraznějších námitek.

Generační pnutí

Oživování a vzývání ducha avantgardy, k němuž tendovala část uměleckého spektra v šedesátých letech, je dnes víceméně pasé. Jak však dokazují připojené studie z reprintu RSD, nové interpretace tohoto fenoménu jsou stále vzrušující a často mohou být podnětné. Programové teze Teigovy a zejména tvorba Wolkerova vedly Josefa Horu v rozsáhlé recenzi sborníku v Rudém právu k postižení základního napětí: „Už dnes je ve sborníku Devětsil jasně vidět dvojí myšlenkový proud. Jeden, jenž se opájí, většinou v úvahách teoretických, lesklým vnějškem reklamních plodů velkoměstské kultury, bující lhostejně vedle sociálních problémů doby, a druhý, jenž prozatím ovšem citově proletářsky navazuje na lidovou tradici trvalejší a zákonnější.“ Právě toto pnutí, a nikoli dogmaticky jednostranná řeč programových statí a uniformní poetika beletristických příspěvků činí RSD i dnes, takřka po devadesáti letech, zajímavým. Mimo jiné umožňuje sledování zrychleného vývoje v tvorbě mladé generace v prvních poválečných letech, ale i hledání kořenů umění budoucího – poetismu. Vždyť i v dobovém kontextu poutal celek sborníku osobnosti – například F. X. Šaldu, jenž se v příměru k Platónovu nečekanému spojení lásky s krásou v polemice o RSD doznal ke vzrušení z očekávání nové estetiky, vzniklé spojením sociální revoluce s krásou.

Autor je bohemista.