Hanuš Hachenburg žil velice krátce. Od roku 1929 do roku 1944. A zanechal po sobě několik básnických textů výjimečné ceny. Nyní se jejich vydání chápou textologové.
Se jménem Hanuše Hachenburga se český čtenář nesetkává poprvé – jeden verš z jeho básně Co jsem?, uveřejněné v roce 1943, dal jméno známé antologii básní, próz a kreseb židovských chlapců internovaných za války v Terezíně Je mojí vlastí hradba ghett? (uspořádali Marie Rút Křížková, Kurt Jiří Kotouč a Zdeněk Ornest, Aventinum 1995). Texty a kresby zveřejněné v antologii, jež byla za normalizace vydána samizdatově v edici Kvart (1978), pocházejí z ilegálního časopisu Vedem, který od prosince 1942 do přibližně poloviny roku 1944 psali v terezínském ghettu třinácti- až šestnáctiletí chlapci z Domova 1. Na stroji a v ruce psaný časopis-týdeník, jehož jediný exemplář zůstal uschován v Terezíně až do osvobození (nyní uložen ve sbírkách Památníku Terezín, přispěním Přírodní školy přístupný též na www.vedem-terezin.cz), začali chlapci psát na popud vychovatele Waltera Eisingera. Vedení časopisu se ujal Petr Ginz (1928–1944) s okruhem přátel.
Ginzovy deníky (Chava Pressburger: Deník mého bratra, Trigon 2004) i některé další texty, například román Návštěva z pravěku (Nakladatelství Franze Kafky 2007), byly již vydány zvlášť; další samostatnou edici autorů časopisu Vedem představuje právě přítomná kniha Hanuše Hachenburga Hned vedle bílá barva mráčků, jehož básnická tvorba dominovala prvnímu ročníku časopisu. Tato útlá sbírka přináší podle pořadatelů Hachenburgovo básnické dílo poprvé v úplnosti – proti antologii Je mojí vlastí hradba ghett?, která obsahovala devatenáct Hachenburgových básní, zahrnuje dvacet devět jeho veršovaných textů s autorským úvodem vyňatým editory z divadelní hry Hledá se strašidlo.
Torzo jednoho života
V tomto úvodním textu Hanuš Hachenburg píše nejen o vlastním psaní, ale uvádí i některé biografické údaje. I pro jejich lakoničnost nejsme na tom se znalostí autorova osudu dnes příliš dobře. Lexikograf sestavující biografickou pasáž Hachenburgova hesla by byl vzhledem k nedostatku dalších informací (není mimo jiné jistá ani Hanušova podoba na jediné dochované skupinové fotografii) nucen vytvořit podobně smutně torzovitý text: Narozen 12. července 1929, údaje o rodině chybějí, od roku 1937 do roku 1942 žil v židovském sirotčinci na Vinohradech, 24. října 1942 deportován do Terezína – zde nejprve pobyt na „dvojce“, později v takzvaném chlapeckém domově 1, 18. prosince 1943 deportován do Osvětimi, internován v takzvaném rodinném lágru Birkenau, zahynul pravděpodobně v červenci 1944 v plynové komoře.
Hachenburg, který patřil k úzkému okruhu aktivních autorů časopisu (vedle něj a Petra Ginze přispívali též například bratr Jiřího Ortena Zdeněk Ohrenstein (Ornest), Jiří Brady, Jiří Bruml, Hanuš Beck, Kurt Jiří Kotouč, Josef Stiassny i vedoucí „domova“ W. Eisinger), publikoval na stránkách Vedem v průběhu roku 1943 nejen verše, ale též prózu, publicistiku a již zmiňovaný text hry pro loutkové divadlo. Své texty uveřejňoval jak pod svým jménem, tak pod zkratkou Ha-, několikrát též pravděpodobně pod souhrnným podpisem vedení redakce (šifrou Akademie), jímž je signováno deset básní zařazených do knihy. Podle editorů antologie Je mojí vlastí hradba ghett? „jako kolektivní autor – Akademie – vystupovali po určitý čas nejvyspělejší ‚Škidovci‘ a autoři Vedem: Petr Ginz,
Hanuš Hachenburg, Jiří Bruml, Beno Kaufmann, Hanuš Kahn, Leoš Marody a snad i další“ (s. 89), přičemž, jak uvádějí jinde, autorství je „ověřeno jen zřídka (například v případě Hanuše Hachenburga)“ (s. 197). Bohužel ani oni, ani editoři přítomné sbírky nesdělují blíže, jakým způsobem je Hachenburgovo autorství doloženo. Při-
tom šest z deseti nově publikovaných básní je opatřeno právě podpisem Akademie, a v časopisu Vedem je množství jiných básní signovaných stejně, jež do knihy pojaty nebyly. Nechceme nad sbírkou kreslit zbytečně velké otazníky (byť ani ediční příprava po stránce spolehlivosti textu a jeho jazykového zpracování nevyvolává zrovna velkou důvěru), možná je vysvětlení zcela prosté (nezávislé svědectví několika pamětníků?), tím spíše by však bylo dobré, aby bylo ve věci autorství Hachenburgových básní jasno.
Krvavé slovo a zabitý den
Vzhledem k juvenilní povaze mnoha textů a mnohovrstevnatosti zejména po formální stránce nejednotného celku je bez vnější evidence přijetí či odmítnutí Hachenburgova autorství dosti složitý problém. Pokud ovšem přijmeme pracovní hypotézu, že před námi leží necelá třicítka skutečně Hachenburgových básní, můžeme rozlišit hned několik poloh. Hanuš je jednou mluvčím kolektivu odhodlaných utlačovaných (Hymna vězňů), ironikem („Zde ta dáma, plných forem,/ líčka samý květ,/ vo co, že ta dožije se 140 let./ Nechtěl bych tu bábu vidět, až jí bude 100,/ jsou to dneska divné časy pro věštce, jo, jo…“; Páni a dámy, inclusive to škvrně…), jindy moralistou („…to jsou zde různí lidé/ toť sobci hloupí jen.// Myslí, že svět se točí/ jen a jen kolem nich/ a když jim něco vytkne/ tak je to velký hřích“; Život) či smutným prorokem: „Největší jsou bezejmenní,/ jež umírají, umírají./ My jdeme po stopách té krve/ vstříc ráji.“ (Letní poledne).
Vliv prostředí, ve kterém básně vznikaly, je nesmazatelný. Dokladem toho je řada básní, v nichž je popsán pocit ztráty svobody (v opozici pak stojí příroda za hradbami ghetta, jejíž popis prozrazuje autorovo nadání pro obrazné pojmenování) či kde je básník sžíravým komentátorem života v ghettu (Pohled z kavárny), anebo báseň o drsném setkání se smrtí (Vzpomínka). Snad nejsugestivnější – už proto, že je o mamince – básní, za níž pociťujeme sklíčenost prostorem pevnosti, jsou ovšem Myšlenky. Hanušovi se vrací na řadě míst problém proměny chlapce v muže (Wolkerův vliv hledejme mimo jiné i za básní Srdce), avšak u něj se nejedná o samotné zachycení tohoto procesu, o onen bod zlomu jako u jeho staršího předchůdce, v Hachenburgově lyrice dochází k přímé konfrontaci s tím, že doba dětství zmizela nečekaně, rychle a jaksi nenávratně: „Byl jsem kdys dítětem – před dvěma lety./ To mládí toužilo pro jiné světy./ Nejsem již dítětem – viděl jsem nach,/ teď jsem již dospělým, poznal jsem strach,/ krvavé slovo a zabitý den./ To již je jiné než bubáci jen!“ (Terezín).
Kniha, pro jejíž uspořádání zvolili editoři kritérium chronologie dle data zveřejnění, působí jako poněkud rozkolísaný celek, především v úvodní části. K tomuto dojmu může přispívat právě mechanické řazení, které nepřihlíží k vnitřním charakteristikám básní ani k doložené (?) chronologii vzniku. Jak například píše v úvodu Marie Rút Křížková, je chronologicky dle data vzniku prvním textem Hanuše Hachenburga báseň Hrdinná, která je ale podle data otištění postavena v knize až na místo čtvrté. Přesto má, především v závěrečné části, seřazení básní jistou gradaci. Poslední Hanušova báseň zveřejněná ve Vedem dne 3. 12. 1943 končí pak vlastně symbolicky touto strofou: „Jsem sám./ Vše se mi zrodilo/ ze samoty/ aby se světla napilo/ Jsem sám/ v popeli po plameni/ a vím:/ Nic není.“ (Víra v nic).
Autoři jsou bohemisté.
Hanuš Hachenburg: Hned vedle bílá barva mráčků. Uspořádali Filip Mašek, Daniel Pražák a František Tichý. Baobab a Přírodní škola, Praha 2010, 64 stran.