Hora masa na motorce

Ve všech snímcích režisérského dua Benoît Delépine a Gustave de Kervern (Aaltra, 2004; Avida, 2006; Louise-Michel, 2008, recenze v A2 č. 20/2009) se postavy vydávají na více či méně podivné cesty. Road-movie slouží těmto dvěma francouzským výtečníkům jako východisko pro rozpohybování řetězu různých radikálních eskapád, absurdních situací či černohumorných scén. Náměty přitom bývají nezvyklé podobně jako anarchistická logika, na které dvojice své filmy staví. Jejich snímky jsou svěží díky tomu, že autoři se nenechávají svázat filmovou estetikou a tropí si, co je napadne, bez ohledu na jakákoli pravidla. Většinu postav hrají neherci, někdy i sami režiséři, a natáčení bývá prý velkým dobrodružstvím, takže výsledná díla jsou vždy velmi osobní. Oba tvůrci ostatně vycházejí ze zázemí silně nekorektního televizního pořadu Groland a forma krátkých skečů se otiskuje i do jejich celovečerní tvorby. Filmy Delépina a Kerverna jsou velmi originální, přitom však filmařsky záměrně dosti diletantské. Dvojice tvoří totiž spíše ze společenských než z uměleckých pohnutek. Díla oplývají svérázným humorem a lze v nich rozeznat neobyčejný cit pro načasování, přitom však jsou dosti angažovaná a dotýkají se sociální nespravedlnosti, byť podvratně a s nadsázkou. Zájem o sociální problémy se projevuje už v tom, že protagonisté všech filmů zastávají manuální práce. Nejinak je tomu i v novince Na mamuta!.

Mamut na Mamuta sedá

Na rozdíl od předchozí tvorby se Na mamuta! točí kolem jediné ústřední postavy a působí umírněnějším dojmem. V mnohých pasážích převládá vážný tón, což pro většinu příznivců subverzivních absurdit předchozích snímků představuje lehké zklamání. Drobný údiv i otazníky vyvolává také angažování ikony francouzské kinematografie Gérarda Depardieua do hlavní role. Vyšlo to prý z potřeby najít správnou „horu masa“ pro postavu Serge, čerstvého důchodce, který se vydává na pouť za bývalými zaměstnavateli kvůli formulářům potřebným k vyplácení důchodu. Byla to dobrá volba – Depardieu se svou váhou a odbarvenými dlouhými vlasy působí opravdu jako Mamut, což není jen motorka, na níž se vydává na pouť, ale též jeho přezdívka. K intimnímu pohledu na hrdinu přispívá silně roztřesené snímání ruční kamerou z velké blízkosti (je až s podivem, že tvůrci při natáčení neznali film Wrestler, 2008 – recenze viz A2 č. 16/2009 –, kterému je zobrazení Serge silně podobné) v kombinaci s použitím odpadního filmového materiálu, na který se běžně kinofilmy vůbec nenatáčejí. Pro Depardieua, ktersý byl v době natáčení čerstvě zasažen smrtí syna Guillauma, s nímž měl vypjatý vztah, jde zjevně též o osobní projekt. Lze to vyčíst nejen ze závěrečné dedikace díla zesnulému. Z Depardieua je cítit podobné herecké nasazení, jaké naposled sálalo z jeho raných rolí ve filmech jako Buzíci (Les valseuses, 1974) či Studený bufet (Buffet froid, 1979), tedy děl podobně anarchistických jako tvorba Delépina s Kervernem.

Na Mamutovi je nejzjevnější laskavost, se kterou režisérská dvojice vždy přistupuje ke svým natvrdlým či povahově sporným postavám, většinou balancujícím na hraně karikatury. Téma cesty, která funguje v druhém plánu jako rekapitulace uplynulého života, i způsob vyobrazení hlavního hrdiny jako „pravěké“, ze současné společnosti vyřazené bytosti, ospravedlňují smířlivý happy end, věc v jejich tvorbě dříve nevídanou. Skrze sérii bizarních epizod, zahrnující setkání s vyšinutou umělkyní, masturbační seanci s bratrancem po pětačtyřiceti letech či vzpomínkové výjevy dávné lásky v podání Isabelle Adjaniové, dospívá Serge k prostému „všude dobře, doma nejlíp“. Možná je to někomu málo, na druhé straně je těžké nepřát dvěma tlustým, hloupým a ošklivým postavám jejich závěrečné láskyplné objetí.

Autor přispívá do časopisů Cinepur a Houser a na webové stránky Rejže.cz.