Zřejmě se jedná o odvěký fenomén, nicméně stále častěji se můžeme setkávat s odporem k různým formám stylizace subkulturních scén. Zajímavé je přitom sledovat, jak se jindy vysmívané módní či ideové výstřelky daří integrovat do většinového vkusu. Dnes již zřejmě nikoho nepřekvapí flexka s rovným kšiltem ani široké rozevláté džíny s rozkrokem zatraceně nízko jakožto atributy někdejší východoevropské rapové scény. V Událostech běží reportáž o emo kids, kde je vykuchána a definitivně pohřbena sympaticky posmutnělá scéna, ke které se však dnes již skoro nikdo nehlásí. Martin C. Putna se v rozhovoru pro Lidové noviny ohání pojmem „emo“, aby snad ukázal, že přes všechny své ultrakonzervativní výstřelky pořád drží prst na tepu doby. Má to stále stejný průběh. Po prvotních stydlivých pokusech o vzájemné ignorování přichází spiknutí vidoucích, racionálních a upřímných, načež se jako lavina spustí bodáky performativního gesta (ukazováček namířený na číra, legíny, rozřezaná zápěstí, neumětelství atd.), aby vše přefiltrováno skrze módní časopisy, seriály a shovívavé úsměvy nakonec mohlo v klidu zemřít. Stylizace se může natrvalo vměstnat do celkového rámce uvažování masy.
Přemítání o problémech stylizace nás přivádí k myšlenkám ohledně formování historické paměti společnosti. Na jedné straně zde přežívá odkaz takové představy o umělecké tvorbě, jež sází na svůj morální rozměr. V takovém případě můžeme říct, že to, co je pravdivé a autentické, je také umělecké. Vznik subkultury však tuto představu radikálně napadá. Tam, kde je subkultura, je také nová fascinace, nové zákonitosti, nový světonázor. Když slyším plechové rovnítko mezi subkulturou a stádností, nemůžu nesouhlasit, ale… Aby takový názor plně obstál, musí odpovědět na jednoduchou otázku. Kde je autentická existence, z jejíž pozice je možné mluvit o stádnosti? Kdo může tvrdit, že si sundal masku či zahlédl v nestřeženém okamžiku svou tvář v odlesku výlohy, aniž by byla grimasou? Za stylizací se nachází strach z prázdnoty, kterou je třeba obléknout. Kolektivita subkultury je jednoduchým butikem svého druhu, v němž se navzájem pozorujeme a učíme se zvyknout si na trapnost.
Po těchto krásných strastech odívání se znenadání dostaví moment, kdy trapnost zmizí docela a s ní i fascinace. Cejch sdílené výlučnosti se otiskne i do tváře Otce a celá ta přitažlivá utopie se rozplývá. Krása i zoufalství subkultury spočívá v její spojitosti s módou. Kostým kultury se totiž skládá z různých částí oblečení, módních doplňků, několika vrstev oděvu, různých tetování, jizev na těle, rozmanitých účesů. Údělem subkultury je stát se jednou z mnoha propriet, kterou si na sebe obleče libovolný naháč, a nemusí si přitom nutně brát i její masku-esenci. Smích pomine, zmizí trapnost a společnost přijme svého extravagantního výrostka, aby spočinul na její hrudi. Cesty izolacionismu jsou různé, ale všechny vedou k jednomu cíli, aniž by se o to nějak zapříčinily. Kdo nevěří, nechť si vzpomene na dobu, kdy bylo nepřípustné představit si výstavu takového Johna Heartfielda v západoevropských galerijních domech. I tak trvá ten opojný moment, kdy je třeba se ukrývat a stydět před všepožírající totalitou.
Autor je hudební publicista.