Michal Jareš otiskl ve Tvaru č. 19 nekrolog za Violou Fischerovou, v němž se svěřil se svým dlouhodobě mučivým pocitem, že tu je někdo, kdo parazituje na domácí ženské literatuře a díky své mimořádné „podbízivostí“ a „touze po ocenění a ohlasu“ neprávem zastiňuje mnohem lepší a „nepolapitelnější“ autorky.
Proč s tímto svým míněním neseznámil literární veřejnost již dříve, za autorčina života? Byla to snad zbabělost, která mu v uplynulých letech zabraňovala veřejně vyjádřit to tíživé mínění, že „Viola Fischerová není dobrá básnířka“, alespoň recenzí nějaké její knihy? Možná se mu jen nedostávalo času, tak tedy plivl po jejím díle alespoň u příležitosti její smrti. Když už se mu tedy nyní rozvázal jazyk, zaštítil hned svůj ortel snůškou nesdělných floskulí. Poezii zesnulé básnířky ocejchoval jako „papírovou“, „banální“, prostou „hledání, tázání“. Vytkl jí „lapidární vzpomínání“ či „takřka prázdný myšlenkový svět“. A současně neopomněl zdůraznit, že jejím básním „nepomáhá ani víra, ani sympatie a láska k ženám,“ či že „kombinace starších motivů najednou nestačí vyprostit verš ze sterility a planých reflexí.“ Za zmínku stojí i jeho pomýlené tvrzení, že autorka „ve sbírkách z první poloviny 90. let ještě sbírá a doplňuje texty z 60. – 80. let,“ které mělo podpořit „kritikovo“ přesvědčení o snižující se kvalitě její poezie. Zde si smuteční kritik patrně vzal k ruce nějaký špatný slovník, nebo snad nedbale listoval; anebo selhala paměť? Jarešovo čtení poezie Violy Fischerové je až překvapivě nerozumějící. Téměř se mi ani nechce věřit, že někdy nějakou autorčinu sbírku přečetl; ale na druhou stranu každému není dáno poezii porozumět, a ne každý je schopen nestranného či samostatného soudu.
Málokterý z českých básníků totiž dokázal vytvořit tak celistvé a kvalitní básnické dílo, prosté stagnace a hluchých míst, jako Viola Fischerová. Jejích deset sbírek, protnutých ústřední osou životní bilance, proniká do rozmanitých vrstev lidského bytí, a ani jedenáctá, dosud nevydaná Hrana v tomto neustává. Je-li prostředkem tohoto básnického poznání kontakt s všednodenností, není to nikdy zevní deskripce či letmé přehlédnutí, ale citlivý průnik do jejího nervstva, maskovaného či chráněného povrchovou „banalitou“. Celé její básnické dílo také vypovídá o tom, že pro ni život nebyl ničím samozřejmým. Přistupovala k tomuto tajemství, které tepe i pod zdánlivou pustotou a jednotvárností všedních dnů, s úctou a citem. Životním příběhům svých přátel, které příležitostně zachycovala ve svých básních ve formě křehkých básnických šifer, naslouchala s mimořádnou pozorností a často v nich dokázala odkrýt jejich symbolickou, nadosobní rovinu, která pak díky její citlivé práci s jazykem vykrystalizovala a rozvinula se na bohatě stkané kompozici jejích sbírek.
Fascinovala ji lidská zkušenost, poznání, s nímž mohla konfrontovat svou představu. Uvědomovala si polyfonní povahu světa, jeho mnohotvárnost a toužila po nejhlubším ponoru a nejširším záběru. Ilustruje to právě její poezie, do jejíž adresnosti se vtělila tato potřeba sdílené zkušenosti, pospolité cesty za poznáním. Svou poezii – jakož i sebe sama – otevírala „okolnímu světu“ s mimořádnou odvahou. Nikdy jsem ji nezažil s rukama v klíně, netečnou k prohnanosti a špatnosti tohoto slzavého údolí, nikdy se nebála říct svůj názor. Žádný okamžik pro ni neměl cenu stanutí, naopak byl pobídkou k další cestě; žádnému se také nechtěla vyhnout a na žádný nechtěla zapomenout. Patřila k těm silným, pro něž by bylo zapomenutí, jež mnohým přináší úlevu, trestem. Do posledních chvil také v hledání pravdy nepolevovala a její otázky stále častěji směřovaly k tématu smrti, která ostatně patřila ke klíčovým námětům její poezie.
Může-li být životní empirie ještě sdělitelná, zůstává smrt pro žijící bytost zahalena nejneproniknutelnější tmou. Přibližování se jí, doprovázené tělesným vytrácením, neoddělitelným od bolesti, předkonec, je stav, který sama dlouhodobě prožívala. Nemám teď na mysli přímo vzdorování stárnoucímu tělu, ale především úsilí neustat v prožívání a v tázání se ani v čase blížícího se skonu. Měl jsem pocit, že jsme spolu v letošním létě o smrti mluvili několikrát, ale rozpomínám-li se, uvědomuji-li si naše rozhovory, cítím, že právě vědomí smrti bylo přítomno neustále.
Neproniknutelnost smrti ji neodrazovala, ale naopak ještě více podněcovala k uvažování o ní. Smrt pro ni nebyla konečným bodem, definitivním spočinutím, ale vplutím do jiného světa, v němž bude člověk pokračovat v započatém díle. Tedy i tam tušila prostor pro další poznání a růst, pro život, a ona záhadná jinakost těch tajemných končin ji přitahovala jako vše nové, v čemž vytušila oživující potenciál, rozčeření stojatých vod, pohyb posouvající člověka dál. Nechci se zde pokoušet o rekonstrukci básnířčina náboženského hlediska, ani mi nepřísluší citovat či parafrázovat její výroky, reflektující možnosti této návaznosti. Její literární dílo mnohé naznačuje samo. Mrtví se z tohoto světa neztrácejí, navracejí se ve vzpomínkách, otiskli své stíny do míst, jimiž prošli. Zanechali zde víc, než se zdá. Mnoho otázek a odpovědí. Vzpomínka není jen aktem bezděčného vybavení si tváře či události, ale výzvou ke znovuprožití. Každý život zde zanechává příklad, výzvu k zastavení se a k soudu nad sebou samým. Ale to je snad jen jeden ze životů mrtvých. O dalších jindy a jinde.
Nyní zpět k Jarešovi. Místo, aby svůj soud nad básnířkou opodstatnil pečlivou argumentací, opírá se při něm o podivnou představu jakéhosi „kultu“ této autorky. Tento je prý „pevný a nerozborný“ a odvíjí se vedle toho, že „máme málo básnířek“, také od její – podle Jareše nejužitečnější – role v české literatuře, od úlohy účinné nadgenerační Múzy. „Nekrologista“ tak navozuje dojem, že se kritické a čtenářské ocenění, jehož se poezii Violy Fischerové dostalo, zakládá na osobním fluidu autorky, tj. že kontaktem s ní i její poezie čtenářům a kritikům zkrásněla. Spolu s tím také zdůrazňuje, že šlo o spisovatelku podbízivou a lačnou ohlasu, takže nakonec vyvolává představu nějaké básnířčiny strategie aplikované na domácí literární provoz, s níž se jí podařilo „prolomit“. Nepochybuji, že čtenářův kontakt s autorem může ovlivnit recepci jeho díla (kladně i negativně), absolutizovat ovšem takový mechanismus je absurdním zkreslením.
V těchto pasážích již Jareš útočí přímo na samotnou autorku a jeho nekrolog se stává jedovatou karikaturou, zkreslující a matoucí. Poté, co navodí představu podbízivé spisovatelky chtivé uznání, prohlásí ji za šaramantní Múzu, která si každého získá tím, že si s ním začne tykat a „přátelit se“. Napíše-li Jareš o Viole Fischerové, že „si hned s každým tykala, jednoduše se přátelila,“ svědčí to o tom, že tuto básnířku poznal jen povrchně (čili vůbec ne) nebo si pro svou charakteristiku její osobnosti vzal k ruce opět nějakou popletenou „příručku“, resp. špatné rádce.
Přátelství ani kamarádství nebylo pro Violu Fischerovou taktikou, vedoucí k vyšším literárním úspěchům, jak se snaží podsouvat Jareš. Nepředpojatost, s níž přistupovala k lidem, byla jejím přirozeným povahovým rysem, který souvisel i s její touhou po pravdě a poznání. Vzpomeňme myšlenek francouzského filosofa Jeana Lacroixe z jeho eseje O přátelství: „Být přáteli neznamená jen být zajedno, společně hledat pravdu, ale znamená to hledat ji jeden v druhém a nacházet ji uvnitř druhého v podobě života samého. […] V každém případě být přáteli znamená vždycky společně poznávat. Přátelství, to jsou dvě duše, které se tápavě hledají, a hledajíce sebe, hledají pravdu. […] To je další důvod, proč je přátelství tak charakteristické pro mládí: v mládí hledáme přátele, protože hledáme pravdu. Tím se také možná vysvětluje, proč ti, kdo milují myšlenku ještě nehotovou, teprve vznikající, kdo neustále hledají a jako by číhají po všem tvůrčím, milují vždycky mládí. Možná, že přátelství je vůbec možné cítit jen k mladému člověku; a „staří přátelé“ jsou přáteli jen potud, pokud si zachovali mládí.“
Přátelství je cestou k pravdě a vůle k této cestě, nutnost na ní setrvat je znakem mládí, neomezeného věkem. Uvědomíme-li si tyto spojitosti, může se nám poznovu osvětlit básnířčin portrét. Její krása, nad níž se mnozí podivovali, pramenila právě odsud, ze života v pravdě. Viola Fischerová v pravdě žila a po pravdě toužila, proto také kolem ní bylo stále tolik lidí s podobnými ideály. Navzdory věku její mysl nezestárla, a tak si uchovala mladicky otevřený pohled na svět, který se snoubil s životní moudrostí. V jejích výrocích nebyla ani stopa po podbízivosti, její rady byly nezištné, její kritičnost plodná. Její soudy byly odvážné a spravedlivé. Špatnost tepala a s každým by si ruku nepodala. Vždycky si vzpomenu, jak citovala svého prvního manžela Pavla Buksu: „Lotry šetřiti, boha hněvati.“
A ještě závěrem k té lživé karikatuře, vydávající se za nekrolog. Protože se Jareš snaží tvarovat slovní suť (v níž nechybějí „lidé kolem literatury“, „šarm“ rozdávaný „plnými hrstmi“, „niterné a vnitřní“ (hezky pohromadě; Jareš patrně myslí na duši i na tělo), „věk sehrávající svou roli“ ani „lišácká moudrost“), výsledek se drolí, rozsypává. Na této nepevnosti a kostrbatosti má také svůj podíl pisatelova opatrnost, stálé ohlížení se po případných reakcích, přičemž relativizující úseky à la „snad nebude znít nepatřičně“ či „podle mého názoru“ přímo kontrastují s nekompromisním opovržením vysloveným hned v perexu. A rovněž trapné úsilí působit nadosobně (zcela protikladné touze být nadosobní, po níž zde není ani stopy) – to, když podává ponaučení mladým, řka, že poslední čtveřice autorčiných knih jsou „ukázkou cesty, kterou se básník nemá dávat. A to ani v případě, když uvěří, že se básníkem stal,“ nebo když v závěru promlouvá za „českou kulturu“ a vece, že „to, že nyní tak rychle a víceméně nečekaně odešla, je pro českou kulturu smutné…“ Představou smutné české kultury tedy Jareš končí, s pocitem zadostiučinění, jehož se mu konečně mohlo dostat. Znamení smrti pokynulo: teď, nebo nikdy. Tak teď. Prásk.