Absolutní Bondy

V době vydávání básnických spisů Egona Bondyho, tedy na počátku devadesátých let, se jeho poezii dostávalo vlažného, častěji však despektního, v lepším případě blahosklonného přijetí jako kuriózním historickým dokumentům, respektive jako dokladům dění na jakési obskurní periferii neoficiální kultury. Časy se však mění. V současnosti jsou díky nedávné vlně zájmu o českou takzvanou alternativní kulturu plně uznanou součástí dějin české literatury. Z poněkud pitoreskně působící figury (známé z Hrabalova Něžného barbara) se jejich autor proměnil v postavu vpravdě kultovní, ve školských výkladech stejně reprezentativní pro underground jako Jiří Wolker pro proletářskou poezii.

Případ v současnosti diskutovaného filmu Tři sezóny v pekle (viz A2 č. 1/2010) nám ovšem dává tušit, že tato popularita, prudce stoupnuvší před třemi lety po Bondyho tragickém úmrtí, se opírá spíše o legendu, „zasetou“ již samotným Bondym v memoárové knize Prvních deset let (2003), případně o jakousi povšechnou představu o životním stylu a ideově-emocionální atmosféře dotyčného prostředí, než o dostatečnou znalost díla, jejímuž růstu se přitom nedávno pokusila napomoci propracovaná a v nejednom ohledu objevná studie Oskara Mainxe (Poezie jako mýtus, svědectví a hra, 2007). Do povědomí širší veřejnosti se zatím mohly hlouběji vepsat texty zhudebňované skupinou The Plastic People of the Universe či sólově jejím členem Milanem „Mejlou“ Hlavsou. Rozhodující úlohu zde patrně sehrála skutečnost, že zmíněné souborné vydání je již delší dobu zcela rozebráno, jakžtakž dostupné je pouze ve veřejných knihovnách.

Ani grafomanie, ani poklopcová literatura

Jistou nápravou má být vydání přítomného výboru, pořízeného ještě za autorova života, v letech 2003 a 2004, a to editorem nanejvýš povolaným, Martinem Machovcem. Při přípravě knihy bylo přihlíženo k dvěma hlavním cílům: Za prvé „prezentovat Bondyho básnické dílo v co nejvyváženější podobě, tj. neopomenout žádnou z básníkových dominantních stylizací a poetického tvaroslovného úsilí“; a za druhé kompenzovat dosavadní opomíjení pozdější tvorby, tedy sbírek z let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých (přičemž závěr celého svazku přináší též první knižní publikaci textů dosud otištěných jen časopisecky).

Druhý z obou ohledů se do uspořádání výboru promítl jistou – a zdůrazněme, že zcela vědomou a záměrnou – kvantitativní disproporcionalitou mezi čtyřmi oddíly (1950–1959, 1960–1970, 1971–1982 a 1983–1994). Oba poslední zabírají tři sta stránek ze čtyř set padesáti. Co se prvního ohledu týče, jednalo se hlavně o to skoncovat konečně s dosud přežívající představou Bondyho coby obsedantního grafomana, který bere vážně „to, čemu jsme říkali ,poklopcová literatura’“ (viz citát z dopisu Jiřího Koláře v příloze O Egonu Bondym napsali nebo řekli). Takový záměr je jistě více než žádoucí, přesto se nelze ubránit námitce, která nicméně nic nemění na záslužnosti celého počinu, ani z ní neplynou pochybnosti o zdařilosti výběru.

Poezie, ideologie i filosofie

Z četby celého svazku nenabývá čtenář dojmu, že by Machovcovu rozlišení textů „autokonfesijních“, „politicky explicitních“, „karatelsko--profetických“ a „moralizujících“ odpovídal kdovíjak hojný výskyt básní z hlediska žánru takto přísně odlišitelných. Editorův výčet sugeruje (na první pohled patrnou) rozmanitost předkládaného korpusu. Rozhodně nemá smysl popírat, že s básněmi s dominující „notou“ společensky angažovanou často sousedí lyrika soustředěná na existenciálně zabarvenou bilanci citového života nebo vzpomínka na setkání s přáteli, nezřídka se však plynule a uvnitř jediné básně přechází od jedné polohy k druhé.

Tak je tomu například v textech ze sbírky The Plastic People of the Universe (1976): „Co teď dělám? Chlastám/ a kouřím silné doutníky/ darované mi kdys panem Vondruškou/ jenž teď sám v base si kroutí trávu z matrace// Poslouchám Mahlerovu IV./ kterou má za nejkrásnější hudbu Magor/ co si teď v kriminále píská akorát kudlu (…) Přišla zima/ znova si topím v nafťákách/ jak je spravil Kukal/ taky mrzne v lochu (…) A přitom se mi dobře spí/ liška ťapka malá/ na špatném bočku leží/ musím ji převrátit.“ Na předchozí stránce nacházíme básničku dokazující, že plocha věnovaná tomu či onomu motivu nemusí nic vypovídat o jeho závažnosti pro celkové vyznění: „Dlouho jsem hrál o dvou tónech/ nakonec jsem skončil na tónu třetím// Tento tón je čtyřčárkové E/ jak ho Smetana slyšel i jako mrtvý// Smetana kterého tak milujeme/ v Kateřinkách které tak často frekventujeme// čtyřčárkové E ruzyňské věznice/ kde se dřív nebo později sejdeme všichni přátelé/ rok či dva tady nerozhodují.“

V roce 1962, v dopise Zbyňku Fišerovi, napsala Jana Krejcarová: „co mě vzrušuje téměř tělesně, je (…) ona filosofická poesie, poetická filosofie (…) Není to totiž tak, že jsou vedle sebe věci – filosofie a poesie – je to tak, že se jejich sloučením vytváří věc třetí, jejíž hodnotu snad ani nelze dohlédnout.“ Kniha Ve všední den i v neděli přináší četné doklady toho, že psaní diskursivní (filosofické nebo ideologické) a – řekněme – emocionálně aktivní/aktivizující, psaní imaginativní, nepředstavují v Bondyho myšlení nic, co by se vzájemně vylučovalo. Leckterá pasáž „poesií“ se nabízí ke srovnání se stránkami filosofických spisů, aniž by se ovšem zříkala práva na nehoráznosti či pošetilost: „I zvědavost k poznání zašla/ neboť když už bezpečně vím/ že ontologično je smysluplné (…) Jiné to bylo před třinácti lety ještě/ kdy jsem psal Útěchu/ a věru nevěděl (…) Vím aspoň tolik co vědí bohové – mezi něž se co nejdříve dostanu – bohové trpící stejně zvěrsky jako lidi (…).“

Celý život v podzemí

Obzvláštní ocenění zasluhuje míra, v jaké dává hodnocený výbor vystoupit „temné“
– drsné (až nenávistné) či melancholické – poloze Fišerova básnického odkazu, prostor věnovaný motivům zmarněných nadějí v osvobození člověka člověkem, motivy bolesti a stárnutí: „Ňadra/ bělostná dívčí ňadra –!/ Co jsou ještě pro čtyřicátníka? (…) Což nemají si uvědomit ti osmnáctiaž dvacetiletí/ že je neúprosně čeká věk kdy bělostná dívčí ňadra/ už pro ně nebudou?…“; především však oné ohromující dialektice lásky ke konkrétním lidem, něhy doprovázené mučivými pocity viny a krutého, ontologicky argumentovaného odstupu („Mně osobně je všechno jedno/ Je těžko mít méně předsudků než já/ Schvaluji nejen vraždy a zvěrstva/ ale i Buchenwaldy a Majdanky/ plynové komory i Hirošimy/ pohlavní zvrácenosti i podvody… Chápu všechny… hrůzy… Vidím jejich vznešenost/ jako osudovost zápasu mikrobů v kapce krve/ jako tragičnost vzniku a zániku galaxií/ jako neúprosnost času a prostoru/ chladného a bezmyšlenkovitého“).

Egon Bondy, jenž se před polovinou sedmdesátých let označil za „prvního básníka/ který celý život tráví v podzemí/ bez nejmenšího kontaktu s oficiální kulturou“, dočkal se na sklonku života satisfakce, o niž patrně stál i nestál. Ať už by byl jeho názor na výbor Martina Machovce jakýkoli, jisté je, že pro rozšíření básníkova nezkresleného obrazu bude mít tato publikace klíčový význam.

Autor je bohemista.