Finanční magnát Robert Murdoch zkouší nový systém prodeje novinových zpráv. Všichni ostatní vydavatelé napjatě čekají, jak to dopadne. Je tu ale otázka, zda tak dlouhé čekání sami přežijí.
Medium is message, pravil kdysi mediální guru Marshall McLuhan a nedávno mu dal za pravdu také filmový průmysl. Snímek Avatar za měsíc překonal všechny rekordy v tržbách, a to v době, kdy si majitelé kin stěžují, že jim piráti kradou diváky. Jistě to není ekologickým zaměřením filmu, propracovaným příběhem nebo obsazením, které není nijak hvězdné. James Cameron natočil svůj film technologií, která z návštěvy kina opět udělala zážitek.
Film sám o sobě totiž už dávno nic zvláštního, kvůli čemu bychom se zvedli od televize či počítače a vyrazili do kina, není. Technologie domácího kina jsou dnes za babku, filmy ke stažení (jakkoliv nelegálnímu) na internetu. A když chce člověk zažít něco v milé společnosti, může si pozvat kamarády a podívat se na film s nimi. Navíc jich nemusí být ani tolik, aby předčili počet diváků ve vyprázdněných kinosálech. Filmový průmysl se musí smířit s tím, že s rozvojem internetu se bude ubírat stejným směrem jako průmysl hudební. Pokud ovšem nenabídne něco nového, jako se to povedlo Cameronovi. Cokoliv internet pozře, začíná být pomalu nebo spíš rychle zadarmo, taková je totiž od počátku povaha celosvětové sítě.
Plaťte za kvalitu
První byly na internetu zadarmo informace. Proto vzbudil takový rozruch mediální magnát Robert Murdoch, když přišel s nápadem informace ve svých internetových denících a magazínech zpoplatnit. Proč by ale kdokoliv měl platit za něco, co může mít na stejném místě zadarmo? Murdoch svůj krok zdůvodňoval tím, že informace sice mohou být zadarmo, ale ty kvalitní musejí být placené, protože kvalitní lidé, kteří je budou vytvářet, něco stojí. O tom nikdo nepochybuje. Jasná je tu však jiná spojitost. Nikoli s kvalitou informací, ale s dopadem ekonomické krize, která masivně zasáhla právě média. Reklamy je málo, peníze je potřeba získat jinde. Od čtenářů. Konkurence však nedovoluje příliš zdražovat tištěná vydání, a tak nezbývá než ukázat na internetová vydání. Vždyť informace přece přinášejí obě média stejné, proč by tedy v jednom případě měly být zadarmo? Murdoch ostatně rozpoutal i cenovou válku tištěných deníků a v jednu chvíli nabízel New York Times za 10 centů.
Nepřehánět to se čtením
New York Times (NYT) jsou nejčtenější americký deník s asi 17 miliony čtenářů, takže všichni ostatní tiše čekají, jak experiment dopadne. NYT však se zavedením „paywall“ – placené zdi otálejí. Se svou novou platební politikou přišly až letos v lednu a zavést ji chtějí až od ledna roku 2011, údajně kvůli složitosti celého systému. Čtenář nakonec bude platit podle toho, jak je deníku věrný. Zprávy na titulní straně budou nadále zdarma, ty další už budou naskakovat na fiktivní účet, patrně vázaný k jedinečné adrese počítače (IP), a až ten přeteče, objeví se oznámení o překročení limitu pro články zdarma. V tu chvíli bude muset uživatel zaplatit nebo prostě přejít na jiné zpravodajské stránky a za měsíc si vybrat svůj další limit. Zatímco se v posledních letech deníky snažily ke svým webovým stránkám čtenáře upoutat a čekaly na budoucí zisky z e-reklamy, v případě Murdochova modelu se je budou snažit spíše odehnat, aby si kupovali tištěnou verzi. Budoucí zisky se s krizí posunuly ještě do vzdálenější budoucnosti a peníze je třeba vydělat hned.
Díky, nechci
Prodat informace na internetu se zatím daří zejména v jednom segmentu – ekonomice. Burzovní makléři potřebují co nejčerstvější a nejkvalitnější zprávy o stabilitě podniků nebo států. Zaplatí za ně a investice se jim vrátí. Možná by tak mohlo fungovat i sportovní zpravodajství pro profesionální sázkaře, kteří také potřebují čerstvé a zaručené zprávy ze zákulisí. Běžného zpravodajství je však na internetu tolik, že k protlačení placeného modelu by se všichni jeho poskytovatelé museli spojit a přijít s ním dohromady v jednu chvíli. A to je utopie.
O tom se přesvědčili i noví majitelé deníku Newsday z Long Islandu. Ten v loňském roce zakoupila zámožná rodina Dolanových za šest set padesát milionů dolarů. Paywall vztyčili loni v říjnu: investice do webových stránek byly čtyři miliony dolarů. Na nedávné tiskové konferenci společnosti, tři měsíce po zavedení předplatného, se jeden z novinářů nových majitelů zeptal, kolik mají zatím předplatitelů. Sám ředitel společnosti se podivil, když musel po poradě s jedním z kolegů odpovědět, že třicet pět. Možná, že právě to byl ten okamžik, kdy se naivní představy majitelů internetových periodik o zisku začaly hroutit. Lidé o placené informace na internetu kupodivu nejeví zájem.