Děsivá oáza v strašlivé poušti

Literárních senzací v prchavé, pro někoho možná až oxymóronem zaznívající kategorii „quality bestseller“ jako bychom v posledních letech zažívali stále víc a víc. Charlotte Rocheová nás prý provede odvrácenou stranou ženské osobní hygieny a Jonathan Littell nám dá nahlédnout až do náckových střev. Aktuální čtenářský zážitek je pak ale často zklamáním: autorka Vlhkých míst (Feuchtgebiete, 2008, česky Jota 2008), oslepena touhou po provokaci a „šokéznosti“, nakonec přináší jen trapněsměšnou kašírovanou nudu, Laskavým bohyním (Les Bienveillantes, 2006, česky Odeon 2008) by nejvíce prospěl nelaskavý nakladatelský redaktor, který by řídký a do úmoru překypělý text přivedl do soudných mezí.

Poprask, který na konci loňského roku provázel vydání anglického překladu Bolañova posmrtně publikovaného nedokončeného opusu 2666 (2004), ale tentokrát ani po přečtení oslavovaného díla nezkysne, nepůsobí nijak nepatřičně a nadsazeně. Roberto Bolaño zůstává i po odhlédnutí od všech reklamních blurbů, od celé té spektakulárnosti, dotované nakladatelským průmyslem i nadšenými výkřiky blogerů, jedním z nejdůležitějších autorů druhé poloviny 20. století a v majestátním, ve španělském originálu více než 1100 stran čítající knize nám předkládá neskonale ambiciózní pokus o dosažení maximy románu.

Polyfonie pekla

Snažit se v několika větách shrnout byť jen ty nejvýraznější narativní linie textu by bylo čirou pošetilostí; extrémní vyprávěcí polyfonie, v níž nám Bolaño servíruje příběhy snad několika stovek postav, tu se v textu navracejících, tu mizejících beze stopy, takové čítankové redukci rezolutně zabraňuje. Veřejným, na pohled patrným „centrem“, úběžníkem všech pěti knih a všech centrálních vyprávěcích řetězení, z nichž 2666 sestává, je město Santa Teresa na mexicko-americké hranici. Zde dochází v devadesátých letech k stovkám násilných vražd žen a dívek, zde končí stopy tajemného spisovatele Benna von Archimboldi, po kterém pátrá čtveřice zapálených literárních vědců, sem přijíždí americký novinář sepsat reportáž o chystaném boxerském zápase.

Santa Teresa je místem beznaděje, prostorem nabývajícím až pekelných parametrů. Marcela Valdesová ve svém eseji Sám mezi duchy, publikovaném nedávno v knize Roberto Bolaño: The Last Interview & Other Conversations (Roberto Bolaño: Poslední rozhovor a jiné rozmluvy, 2009), detailním rozborem spojuje sérii vražd v románové Santa Terese se skutečnými případy z mexicko-amerického pohraničí a přesvědčivě dokládá autorovy inspirační zdroje a východiska. „Mnohem raději než spisovatelem bych byl detektivem v oddělení vražd,“ vykládá Bolaño v jednom z posledních rozhovorů. „Vracel bych se na místa činu, v noci a sám, a nebál bych se duchů,“ dodává.

Naštěstí pro čtenáře se tak nestalo a Bolañovo literární vyšetřování, vyrovnávání se s duchy a strašidly nejen mexického severu, ustavuje jeden z výrazných zdrojů jeho poslední knihy. Čtvrtý, nejrozsáhlejší díl pentalogie vydávané v jednom svazku, nazvaný Ta část o zločinech, nám na několika stovkách stran předkládá strhující a znepokojivý katalog pekla: zprávy, nebo spíše reporty o více než dvou stovkách vražd. Dosahuje přitom až děsivého stereotypního efektu, při čtení o padesáté, sté oběti už otupeni přijímáme jen údaje jako podklady pro vyplnění dotazníku: zadušení, rozřezání, znásilnění, nehodící se škrtněte. Současně jsou nám představovány další a další postavy, které se snaží v tomto bezútěšném „světě Santa Teresy“ přežívat. Jiné modely oběti.

Varovné zrcadlo budoucího?

Titul románu je tradičně vztahován k pasáži z jiné Bolañovy prózy, novely Amuleto (Amulet, 1999), v níž sledujeme dvojici básníků (jedním z nich je mimochodem onen žaludeční realista Arturo Belano z Divokých detektivů) při noční procházce po Avenidě Guerrero. „Guerrero v noci jako by připomínala spíš hřbitov než rušnou ulici, ale ne hřbitov v roce 1974, 1968 nebo 1975, nýbrž hřbitov v roce 2666, zapomenutý hřbitov zpod víček mrtvoly nenarozeného dítěte, koupaného v nevzrušených tekutinách oka, které se tak snažilo zapomenout na jednu konkrétní věc, až nakonec zapomnělo vše ostatní.“ Bolañova Santa Teresa může být i prorockým varováním do budoucnosti; na otázku, zda není na změnu už pozdě, hledá 2666 v celém svém ohromujícím rozsahu mnoho odpovědí.

Řada z nahlédnutých příběhů se ke konci celého románu uzavírá, byla by ale chyba očekávat detailní dovysvětlení osudu každé vedlejší postavy, 2666 totiž není poslední Harry Potter ani „inteligentní hollywoodský thriller“. Závěrečné stránky leccos pospojují, nabídnou možné cesty, spíše než značení Klubu českých turistů ale text připomíná léty a mořskou vodou notně rozleptanou pirátskou mapu z vylovené lahve. Nepředkládá jednoduché cesty, nenabízí snadno schůdné mostky. Pokud se po ní ale přece jen vydáme, můžeme na konci najít skutečný poklad, ne jen ošuntělý hostinec, co prodává za padesát korun kousek dřeva, honosně pojmenovaný „turistická známka“.

Autor je bohemista.