Přes panující mrazy je v jihočeské metropoli horko. Dne 22. ledna uveřejnila TV Public v Jihočeském týdeníku, že radní Jaromír Procházka (SNK-ED) podává návrh, v němž usiluje o konec výstavní činnosti tamního Domu umění. Z médií vyplývá, že českobudějovický primátor Juraj Thoma (ODS) záměr svého radního nepodporuje. Rozhodne rada města.
Provozovatel Domu umění v Českých Budějovicích, akciová společnost Městské kulturní domy se stoprocentní účastí města, k poslednímu lednu 2010 končí. Od února pak má lukrativní dům v centru, na náměstí Přemysla Otakara II., přechodně spravovat magistrátní odbor kultury. Výstavní program Domu umění více než deset let vytváří kurátor a výtvarný umělec Michal Škoda (nar. 1962). Obavu o osud galerie mají nejen místní obyvatelé – českobudějovický magistrát je zavalen podporou aktivit Domu umění: petice, dopisy a e-maily z celé republiky a zahraničí mohutně zaměstnávají úředníky. Škodovy výstavní aktivity jsou součástí nadnárodního kulturního dění, což se povedlo málokterému našemu městu. České Budějovice, zdá se – a svědčí o tom i připravovaná realizace Kaplického koncertní síně ve tvaru rejnoka –, o výrazné místo v kulturní Evropě stojí. Ostatně nedaleký hornorakouský Linec nabízí inspiraci i srovnání. Současný program výstav v českobudějovickém Domě umění patří z pohledu odborníků v České republice k těm kontinuálně nejlepším. Nabízí se ale otázka, zda radnice bude tento potenciál umět využít.
Regionální límec košile, evropské sako
Zatím poslední výstavou (která ostatně nevybočovala z nabídky Domu umění) byl „retrospektivní“ projekt vzniklý přímo pro tamní prostory, v němž se představil finalista prestižní Turnerovy ceny Liam Gillick. Pochvalné recenze na něj přinesly tuzemské odborné časopisy (Ateliér, Flash Art) i denní tisk (například Lidové noviny). Bylo by škoda ukončit dobře artikulovaný program, rozvíjený desítku let. Nemusí vyhovovat všem, ale přes svá reduktivní zaměření se kurátor DU vedle soudobých českých umělců specializuje více na mladší střední generaci, na kvalitativní špičky v mezinárodním přesahu i významu. Úspěchy se však závidí, bezprostřední srovnání vadí.
Ve stejné budově jako Dům umění také sídlí jihočeská výstavní a aukční síň firmy TRANS ART, Procházka a spol. Navzdory názvu firma nic objevného nezprostředkovává. Upíná se k případným obchodům s jihočeskými regionalisty, případně s regionalisty z jiných krajů. Patří společníkům dr. Jaromíru Procházkovi (10 % z podílu zisku) a ing. Světlaně Procházkové (90 % z podílu zisku) a nabízí výtvarnou produkci ve stylu někdejšího normalizačního Díla. O nadregionálním nebo zahraničním přesahu nemůže být řeč. Pro určitou část populace nabídka TRANS ARTu představuje služby navýsost potřebné. Mějme však na paměti, že oba programy „téhož“ mohou být od sebe stejně vzdálené jako protilehlé póly Země.
Co je doma, to se počítá
Je tragikomické, jak jistí „příslušníci“ v normalizaci se etablující generace neradi vidí nadstandardní hodnoty a jak je nectí. Snad ze setrvačnosti, jako za socialismu, setrvávají u horizontu idylického chalupaření, opevňují se v ghettu sobeckých zájmů, které jako normalizační komunisté překrývají blahem veřejným. Ne bez důvodu je současné nebezpečí pro živou demokracii charakterizováno jako nejasnost hranic věcí veřejných a osobních (Zygmunt Bauman)! Osmapadesátiletý regionální politik „věcí veřejných“, dvojka na jihočeské kandidátce SNK-ED, člen jihočeského zastupitelstva, člen dozorčí rady Lesů a rybníků města Českých Budějovic, s. r. o., předseda a člen dozorčí rady Dopravního podniku města Českých Budějovic, externí učitel na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové v Písku, historik umění, soukromý galerista, znalec a památkář PhDr. Jaromír Procházka se však v médiích nařčení z účelového jednání brání. Zdůrazňuje, že mu jde pouze „o průhledné vztahy mezi majitelem domu a nájemníkem“, a přál by si pokračování galerie (Domu umění). Neútočí proti galerii a „nevystupuje v nastalé situaci jako kunsthistorik, ale jako veřejný činitel, který chce vědět, kam plynou peníze“. Zdánlivě objektivně požaduje, „aby kurátor Michal Škoda předložil rozpočet a smlouvy“. Pak bude viditelné, jakou případnou ztrátu přerušením již vyjednaného výstavního programu Domu umění magistrát města utrpí.
Věci soukromé, nebo veřejné?
Je na voličích, budou-li doktoru Procházkovi věřit. Snad dům v centru jihočeské metropole, kde sídlí i jeho rodinná firma, opravdu nekoupí a jeho zájmy jsou skutečně veřejné. Při kladení argumentů pro a proti však laikovi může uniknout fakt, že se smlouvami o pořádání výstav ve veřejných institucích se v domácí praxi běžně nesetkáváme. Smluvně se podchycují zápůjčky děl s ohledem na pojištění, výpůjčka se zpravidla realizuje bezplatně. Záleží tedy na erudici a osobní pověsti kurátora, jaké umělce k naplňování svých vizí získá. Jde tu o hodnoty stěží vyčíslitelné penězi, alespoň z krátkodobých hledisek účetního roku. Dobrý kurátor pracuje na mnoho let dopředu. Dobrý politik zrovna tak. Jaromír Procházka – i když jako galerista a historik umění pracuje ve spodních etážích bezprostředního zisku – by tuto praxi
měl rovněž znát. Jde v ní totiž o konsensus hodnot, na které se s kupeckými počty bez jasné vize a masarykovské odvahy jistě nedosáhne.
Autor je historik umění.