New Yorku, miluji Tě

Po celém světě je jen málo velkoměst, která se vám dokážou dostat pod kůži tak rychle jako New York. Nejde ani tak o památky či romantickou atmosféru; každý zdatný čtenář Lonely Planet ví, že za těmito komoditami se létá do Říma či do Paříže. Kouzlo New Yorku je mnohem nenápadnější a nelze je zachytit na turistické pohlednici. Z nějakého tajemného důvodu se tu hned cítíte jako doma. Jako by každý při kontrole na letišti JFK dostal kromě razítka do pasu i tajný čip do zátylku, který, jakmile se poprvé zakloníte na Manhattanu, začne do vašeho těla vysílat iluzorní signál, že tady přece odjakživa bydlíte a všichni kolem jsou staří známí.

Avšak čip, který na jedné straně vyvolává nečekanou turistickou extázi, může na straně druhé představovat pro mnoho filmařů svůdnou, stánky s hotdogy lemovanou cestu do pekel. Povídkový film New Yorku, miluji Tě (2009) vás do města veze nablýskaným žlutým taxi přímo Pátou avenue…, jenže ve špičce. Trvá to otravných sto deset minut, s hrůzou sledujete, že ani s další křižovatkou se to nelepší, a v duchu si říkáte, proč jste nešli pěšky. Proč jste si jen mysleli, že projekt Cities of Love francouzského producenta Emmanuela Benbihyho může oslnit něčím jiným než bezchybným byznys plánem?

Producentský řemen

Obchodní idea je to mistrovská. Vychází z líbivého spojení krátkých příběhů (více filmů za cenu jednoho) o lásce a lokalit světových velkoměst. První díl série byl věnován Paříži – Paříži, miluji Tě (2006), v současnosti je v preprodukci Šanghaj, připravuje se Rio de Janeiro a Jeruzalém. Projekt by to nebyl veskrze špatný, kdyby mainstream neprosakoval všemi jeho póry. A tak i v případě newyorského dílu je na plátně prezentována především láska partnerská, heterosexuální a střední bílé třídy (v New Yorku!). Většina filmů (spíše etud) kolovrátkově odvíjí opakující se scénář o tom, že co se nejdřív zdálo takové, ukázalo se nakonec jako makové. Město v drtivé většině hraje jen roli kýčovité figurky na vrcholku splácaného dortu. Je pravda, že tak jako u pejska a kočičky i v New Yorku, miluji Tě lze najít pár vrstev, které by samy o sobě chutnaly (například impresionistická reflexe původně „pouhé“ milostné pletky z pohledu obou jejích aktérů v režii Allena Hughese), to ale nedělá tento takřka dvouhodinový experiment s diváckou trpělivostí o nic přívětivějším.

Film láká na jména slavných režisérů (například Fatih Akin, Mira Nairová či Shekhar Kapur), jejich autorský přínos je však často viditelně omezen úzkoprsým zadáním a velkobratrským dohledem všemocného vládce Benbihyho. Cokoliv, o co by se mohl „průměrný divák“ na jeho úhledně zastřiženém producentském trávníku píchnout, musí jako plevel ven. V případě New Yorku, miluji Tě na tento průřez doplatili vyřazením svých příspěvků z oficiální distribuční verze Andrej Zvjagincev a Scarlett Johanssonová, pro kterou byl sedmiminutový snímek These Vagabond Shoes režisérským debutem. Není asi dvakrát překvapivé, že obě vyřazené povídky (dostupné jako bonus na oficiálním DVD či neoficiálně na YouTube v ruské verzi od naštvaných ruských fanoušků) by patřily ve filmu k tomu nejzajímavějšímu. Především Johanssonové černobílý snímek o lásce osamělého muže k hotdogu ze stánku na Coney Islandu (s Kevinem Baconem v hlavní roli) se velmi sympatickým způsobem vysmívá celému zjednodušenému konceptu o citech ve velkoměstech. Zároveň je bezkonkurenčně nejvýrazněji prodchnut oním klasickým geniem loci.

New York Times si nedávno ve své kulturní rubrice postěžovaly, že právě New York patří mezi města, ktšpačekerá jsou na filmovém plátně nejvíce „overexposed“ (přehnaně vystavována) a zároveň „underexplored“ (nedostatečně prozkoumána). Po zhlédnutí New Yorku, miluji Tě lze bohužel k seznamu takovýchto filmů připsat další čárku. A přitom by stačilo jen občas povolit přísný producentský řemen, přestat myslet na miliony a vychutnat si hotdog za dolar a pár centů.

Autorka je filmová publicistka.