Autorka, která nedávno získala cenu ve 3. ročníku Ceny kritiky v soutěži Malba a její přesahy, ve svých obrazech kulturistů pracuje s historickými symboly a pohrává si s romantizujícím a klišovitým zobrazením sportu.
V prostoru přízemí Domu U Zlatého prstenu (Galerie hlavního města Prahy) pokračuje projekt Start Up, zaměřený na prezentaci mladých, začínajících umělců. Štafetu převzaly od konce minulého roku ženy-autorky. Druhou v pořadí, po Adéle Babanové (výstava Polobozi), je Dragana Živanović (1983), absolventka pražské AVU (škola Malba I, prof. J. Sopko). S ní se do laboratorní místnosti pro dosud neustálené, rozmanité vizuální projevy vrátil obraz.
Uměním a bojem
Autorka postavila svou koncepci vzhledem k velikosti výstavní síně na redukovaném výběru pouhých pěti děl. Na čtyřech z nich pózují kulturisté, pátým formátem se prohání stádo koní. Všude se to leskne namáhanou svalovinou. U koní pracuje doopravdy, v souladu s realitou, v ostatních případech je nositelkou esteticky a na efekt provedeného „zatnutí“ a vůbec sebearanžérské dovednosti. Kulturista personifikující vedle zbytnělého ega také proklamativní sílu a její ventil (marte) je zde konfrontován s kulturním, zklidňujícím a sjednocujícím prostředím v podobě voleného krajinného rámce (arte). Vztah a stupeň provázanosti nebo naopak odlišení figury a pozadí referuje o proměnlivých vstupech do tématu. Obraz je, řečeno s autorkou, budován „inženýrsky“, pomalu, s rozmyslem a s odstupem. Z našepsovaného, vypolstrovaného a pomalovaného plátna vzniká závěsný produkt definovaný plochou i prostorem. Jednou je sondou do formálně sevřeného temnosvitného manýrismu, jindy imituje ideál přírodního krajinného romantismu, výrobní porcelánovou dekoraci nebo plážový suvenýr. Svou povahou má obrazový produkt nejblíže k reliéfu. Forma navozuje dojem prototypu pro stylový výrobek, něčeho, co lze výrobně reprodukovat. Pojem „reprodukce“ je tu vůbec na místě. Jednak s ní autorka pracuje přímo – krajinky v pozadí jsou volně citovány z konkrétních reprodukcí historických obrazů, jednak k ní odkazuje nepřímo prostřednictvím kulturisty jako naklonovaného, zmnoženého prefabrikátu. Z figury se stává sériově produkovaná figurka.
Krajina a atlet ztrácejí obrysy
Tematizování střetu mezi „kulturistou“ a „prostředím“ se autorka věnuje od konce roku 2007, kdy začala pracovat na své diplomové práci (2007–08). Obrazový soubor dnes čítá celkem 12 děl. Předcházel jim cyklus metalistů, v mnohém rozporných vyznavačů tvrdé hudby, kde si Živanović vyzkoušela některé výrazové postupy, které nyní zhodnotila. Především jde o rozvinutí plastického tvaru v kombinaci s malířskou iluzí. Obraz se stává populárním předmětem, jenž si interpretačně pohrává s několika významovými rovinami najednou. Například rozkrývá klišé v optice genderu, na který si návštěvník při pohledu na předkládanou vizuální informaci okamžitě vzpomene. Svaly místy připomínají zmuchlané mozkové ganglie. Ironie cílená vůči samolibým mužským monstrům je asi v pořádku (i když kulturistika není jen doménou mužů), v pozadí lze ale objevit jakési chimérické pochopení. Je to touha po dokonalosti, co obsahově propojuje donekonečna reprodukované romantické krajinky s předimenzovaným, veskrze uměle vypěstěným pseudoatletem? Že by byl kritický pohled vržen opravdu tímto směrem? Vždyť součástí samotného umění byly odjakživa ambice směřující k něčemu, co přesahuje tvůrce a jeho prostředí, co není běžné, fádní, nudné, co transcenduje všednost a banalitu. A často byly v minulosti zmíněné ambice za tuto svou zpupnost potrestány, deklasovány a zesměšněny nebo se samy překultivovaly do dekadentních parametrů a zahynuly na úbytě.
Bod obratu
Dragana Živanović sleduje jasný cíl. Usiluje o rozkrytí zažitých schémat a klišé ve vnímání figurálního obrazu skrze romantizující balast. Zaměřuje svou pozornost na bod zlomu, kde se křivka individuální vitality plynoucí z důvěry v nějaké platné nadčasové ideály láme prudce dolů, nebo zcela ztrácí směr či vlastní kontrolu směřování. Autorka podrobuje průzkumu momenty, kdy se náhle tyto „vzdušné zámky“ začnou rozpadat, tříštit, bytnět, karikovat. Kdy imaginace neřízeným způsobem mutuje a rozkládá lidskou zkušenost na prvočinitele a ze známých znaků, symbolů a atributů vytváří prefabrikované zmetky a monstra. Najednou nic nefunguje jako dřív. Ranní svítání stejně jako motiv koně se proměňují v kýč. Atlet, tradiční evropský symbol dokonalosti a harmonie, se přetváří v odpudivé nafouklé monstrum. Ve výsledném obraze se konfrontují přetavené, zhroucené, rozpuštěné symboly s rozmělněnými kulisami lživého rámce – směšný, komercí prolezlý titán ve stínu vyčpělého, nostalgicky vyschlého krajinného loubí. Sentiment, cynický úšklebek i zoufalství.
Znamená to ale opravdu, že tudy cesta nevede? Třeba se jedná o pouhý paušální odsudek. Možná stačí příslušné tužby a cíle uchopit jinými nástroji. Převrstvit strukturu vnímání, vyvarovat se rušivých elementů, vytvarovat si jiné, anebo si prostě zcela klidně a přirozeně kráčet tam, kam se člověku chce. Umí to ale dnes ještě vůbec někdo? Dragana Živanović, zdá se, ano. Nastolenou cestu kontroluje a řeší vědomým způsobem: uměním a bojem. Uměním rozkládá stará klišé a bojem získává nové formy navázané na jazyk populární kultury, čímž obraz opět sociálně ukotvuje.
Autor je historik umění a kurátor výstav.
Dragana Živanović: Arte et marte. Kurátorka Olga Malá. GHMP – Dům U Zlatého prstenu (cyklus Start up), Praha, 13. 1. – 28. 2. 2010.