Poslední tři dny v lednu se ve třech městech České republiky konalo České sociální fórum (ČSF). V době, kdy v Evropě sociální fóra spíše stagnují, byla česká podoba příjemným překvapením. Jaká může být jeho budoucnost?
Světové sociální fórum (WSF) se poprvé sešlo v roce 2001 v brazilském Porto Alegre přesně v době, kdy ve švýcarském Davosu zasedalo Světové ekonomické fórum (WEF). WSF chtělo být alternativou k exkluzivní společnosti bankéřů a podnikatelů, chtělo nabídnout prostor pro debatu a setkávání občanských aktivistů a hnutí bojujících proti nejrůznějším formám vykořisťování a útlaku, a tak přijít i s alternativou k nekontrolované a značnou část lidstva poškozující kapitalistické globalizaci (tzv. proces z Porto Alegre). V návaznosti na toto setkání začala vznikat sociální fóra po celém světě, ať už v podobě kontinentální (Evropské, Asijské či Africké sociální fórum) či městské (Janovské sociální fórum).
Na rozdíl od WEF je přístup na sociální fóra otevřený jak jednotlivcům, tak organizacím, každý má právo uspořádat svůj workshop a zapojit se do utváření podoby fóra. I když byli na letošní setkání finančníků ve švýcarském lyžařském letovisku pozváni i zástupci některých nevládních organizací, jednalo se spíše o dobrý PR tah, který měl ukázat lidskou tvář fóra. Po devíti letech kritiky je to posun spíše úsměvný.
Za devět let ale prodělalo své proměny i Světové sociální fórum. Přijalo model, podle kterého je jeden rok organizováno monocentricky, tj. v jednom hostitelském městě (v posledních letech např. Mumbaj, Porto Alegre, Nairobi), druhý polycentricky, tj. na lokální, národní úrovni. A to byl i případ letošního roku.
Úspěšné
V těsném závěsu za vznikem Světového a Evropského sociálního fóra (Florencie 2002, Paříž 2003, Londýn 2004, Athény 2006, Malmö 2008) vznikl pokus o první ČSF (Praha 2004). Ten však nedopadl příliš slavně. I přes upřímnou snahu některých organizátorů a zajímavá vystoupení Jana Kellera či Petra Uhla nedokázalo fórum jít dále za okruh radikální levice a neostalinistů z Komunistického svazu mládeže. Zejména druhá výrazná složka tehdejších Českých sociálních fór byla odpudivá. Proces v ČR se tedy zastavil a předjímal tak úpadek evropských sociálních fór, která sice na svém počátku stála za iniciováním mezinárodního dne akcí proti válce v Iráku (15. březen 2003, kdy po celém světě demonstrovaly miliony lidí), ale která se čím dál tím více stávala jen „žvanírnami“, v nichž nespočetné množství seminářů a debat neústilo k žádnému závěru.
Snad právě kvůli této dvojí špatné zkušenosti byl letošní ročník ČSF připravován skromně, ačkoli už samotná „přípravná koalice“ vypadala na to, že tentokráte dopadnou věci o mnoho lépe. Kromě řady jednotlivců se do organizace zapojili lidé z koalice SocialWatch CZ, z Ekumenické akademie, umělecké skupiny Guma Guar, iniciativy Ne základnám, iniciativy Freedom not Fear, Socialistické Solidarity a odjinud.
Fórum už se také nekonalo jen v Praze, ale mezi 29. a 31. lednem se jeho akce odehrály v Brně a Ústí nad Labem. Bezprostředně po skončení Fóra se začali ozývat lidé z Ostravy a Olomouce, kteří se akcí účastnili, že rádi příště zorganizují podobnou akci ve svém městě. Celkově se ČSF zúčastnilo na 200 lidí nejrůznějšího zaměření a věku.
Česká výjimka
Zatímco tedy v západní Evropě zájem o sociální fóra upadá, zde se podařilo uspořádat akci, která poskytla společnou platformu pro nejrůznější iniciativy i jednotlivce. Rozmanitost a dynamika znovuobnoveného Českého sociálního fóra tak připomíná cosi z prvních ročníků ESF (na to v italské Florencii jste se mohli dostat například vlakovým speciálem s tanečním a barovým vagonem, vypraveným rakouskými železničáři) či dodnes poměrně dynamická WSF. Ani program se letos neomezoval jen na klasické přednášky a debaty, ale došlo na kulturní představení a spojení umění s politikou, jak je tomu na sociálních fórech ve světě běžně. Návštěvníci si tak mohli poslechnout Šostakovičovu symfonii č. 11 a k tomu povídku Egona Erwina Kische o zavraždění Rosy Luxemburgové, od něhož letos uplynulo devadesát let. Pozitivní ohlasy a velmi dobrá účast vedou organizátory k úvahám, zda neuspořádat další ČSF v létě, kde by akce už nebyly omezeny jen na vnitřní prostory.
Ovšem o mnoho zajímavější bude sledovat další vývoj Fóra. Pokud by se podařilo zajistit mu růst nejen co do počtu účastníků, ale i co do počtu měst, mohlo by se ČSF stát opravdovým centrem alterglobalizačního myšlení a praxe. Na Fóru se totiž nemusí jen debatovat – je otevřené i pro představování konkrétních projektů a návrhů akcí. Alespoň na pražském semináři (příspěvky budou k dispozici na YouTube), sestávajícím ze dvou panelů, se ukázal obrovský prostor pro debatu a vzájemný dialog, který může posunout aktivity vycházející zdola opět o něco dále. Představa, že by vzniklo místo, které by spojovalo nejrůznější aktivity od squatingu přes odpor proti válkám, od boje za ekologické územní plánování měst po genderovou výchovu a zároveň by všem subjektům poskytlo naprostou svobodu a nezávislost, je velmi lákavá a povzbuzující. Česko se tak může stát výjimkou, ale proč ne. Nakonec to odpovídá starému alterglobalizačnímu heslu „mysli globálně, jednej lokálně“.
Autor je student filosofie a mluvčí iniciativy Ne základnám.