Poslední desetiletí prošel španělský film výraznými změnami, ke kterým mu dopomohly státní instituce. Ve Španělsku se podporují začínající tvůrci a vznikají zajímavé snímky. Pestré spektrum současné španělské produkce podává plasticky jediný český festival – La Película, který probíhá od poloviny února v Praze a Brně.
Z Pyrenejského poloostrova do světové kinematografie proniklo jen několik málo filmařů. Zatímco portugalskou část vnímáme skutečně jako okrajovou, prostor Španělska má řada z nás spojený s jižanským temperamentem prodchnutým erotikou, tanečními filmy a většinou třemi jmény – Luis Buñuel, Carlos Saura a Pedro Almodóvar. Tato klišé už dávno neplatí, talentovaných tvůrců a skvělých snímků zde existuje celá řada. To se však dá v České republice těžko vysledovat. V naší distribuci se objeví tato produkce jen velmi vzácně a zdejší festivaly ve své dramaturgii příliš nereflektují změny, které se za posledních deset let ve španělské kinematografii udály. Jedná se zejména o institucionální změny a systematickou podporu státu, které dnes téměř po dvaceti letech ukazují, že filmová produkce dokáže poměrně úspěšně propagovat národní kulturu a zájmy celého státu. Abychom si přiblížili, o jaké změny se jedná a k čemu vedly, je potřeba podívat se na vztah státu a kinematografie ve Španělsku podrobněji.
Od sedmdesátých do osmdesátých let docházelo ve Španělsku k procesu přechodu od diktatury k demokracii, což se na filmu podepsalo spíše negativně. S ustálením celospolečenské situace, ekonomickou stabilitou a politicky jasnou linií se pozornost státních institucí postupně obrátila ke kultuře, tedy i ke kinematografii. Dnes již můžeme naprosto jasně mluvit o kvantitativním i kvalitativním boomu devadesátých let, který upozornil na Julia Medema, Alejandra Amenábara, Isabelu Coixetovou, Davida Truebu, Javiera Fessera, Chus Gutiérrezovou, Álexe de la Iglesiu, Fernanda Leóna de Aranou a na několik desítek dalších tvůrců. Dosud nevídanou měrou se začala rozvíjet i regionální produkce, což s sebou sice přineslo filmy pochybné kvality, ale naprosto zásadně oživilo domácí průmysl a vytvořila se možnost získat filmařské zkušenosti v rámci těchto finančně dobře zajištěných a přitom nenáročných produkcí. Člověk ale nesměl mít přehnané autorské ambice.
Změny v posledním desetiletí
Léta 2000 až 2009 se pak nesla ve znamení krizí, tlaků a změn. Podstatnou roli sehrály zejména dvě nejvlivnější instituce: ICAA (Institut filmu a audiovizuálních umění) a La Academia de Cine (Filmová akademie). Samozřejmě důležitou roli hraje i ministerstvo kultury. ICAA má za úkol rozdělovat dotace, propagovat španělský film v zahraničí a shromažďovat filmové kopie, které pak zapůjčuje na festivaly, aby se distributorům či producentům snížily výdaje na propagaci. Filmová akademie není jako u nás spolek kamarádů, jehož jediným výstupem je nominace na Oscara nebo udělování lvích cen. Ve Španělsku jde o instituci s promyšlenou ediční i propagační činností. Členství zde získávají lidé za zásluhy, a ne za kontakty. Přesto ani ve Španělsku není situace ideální, což se projevilo již několikrát při názorových střetech mezi jmenovanými institucemi a filmovými profesionály. Naposledy došlo ke sporům v roce 2009 ohledně nového zákona o kinematografii, který byl ministerstvem stažen z legislativního procesu. Oproti situaci u nás však ve Španělsku léta probíhala na toto téma diskuse. Důležitým faktorem téměř permanentního dialogu spojeného s konkrétními výsledky je i fakt, že přední instituce vedou lidé, kteří mají minimálně ve svém oboru autoritu. Ministryní kultury je scenáristka a režisérka Ángeles González-Sinde (v letech 2006–09 byla ředitelkou Filmové akademie), ředitel ICAA Ignasi Guardans je bývalý poslanec, který se podílel na novém zákonu o kinematografii a působil také jako člen komise Programu Media. A ředitelem Filmové akademie je uznávaný režisér a scenárista Eduardo Campoy. Srovnejme s naší tristní situací.
Španělská kinematografie je v první dekádě 21. století stále častěji přítomna na festivalech, odkud si odnáší řadu významných ocenění. Zatímco v roce 2000 vzniklo ve Španělsku 98 filmů, v roce 2008 už to bylo 173 snímků (z toho 70 debutů). Ujal se zde francouzský model, kdy je přednostně udělována podpora neznámým začínajícím režisérům. A tak máme další příklad kinematografie, které již dvě vlny mladých tvůrců přinesly více filmů i umělecký posun a zájem zahraničí. Tato politika má svá úskalí, jak potvrzuje i jedno z jejích dítek, režisér a producent Jaime Rosales, autor ceněného snímku Kulkou do hlavy (Tiro en la cabeza, 2008): „Aby se objevilo pět zajímavých filmů, je třeba jich natočit alespoň sto.“ Ne všechny debuty natočené každý rok se stihnou uvést do kin, a je--li váš snímek propadákem, zlomí vám to vaz. V průměru se dle údajů ICAA od roku 2000 drží podíl prvních filmů na 32 % v celoroční produkci.
Když podporuje stát, je na co se koukat
Pokud celou situaci shrneme, pak se jako důležité pro oživení filmového průmyslu jeví štědré státní podpory. Ty jsou přednostně udělovány tvůrcům, kteří natočili méně než tři celovečerní filmy, nebo experimentálním projektům či výrazně uměleckým počinům. Stejně tak jsou středem zájmu dokumentární filmy i část animované produkce. V roce 2008 bylo takto rozděleno deset milionů eur (podpora na jednotlivý projekt nesmí přesáhnout 60 % celkového rozpočtu a 500 000 eur). Tím se do systému nedostanou nejrůznější velkorozpočtové filmy ani etablovaní režiséři, kteří se většinou už nevěnují natáčení levných filmů. V průměru stojí ve Španělsku jeden film tři miliony eur, takže téměř každý hledá další finanční zdroje, jako jsou televizní stanice, fondy Evropské unie aj. Nicméně i tak vysoce ceněné filmy jako Honor de cavallería (Rytířská čest; Albert Serra, 2006), Yo (Já; Rafa Cortés, 2007) nebo Lo mejor de mí (Lepší než já; Roser Aguilar, 2007) musí podstoupit několikaleté produkční martyrium. Systém podpory není tedy snadnou cestou k prvnímu filmu, ale podporou tvůrčí činnosti. Alespoň tak se Španělsku podařilo do určité míry vyhnout se francouzské patové situaci, kdy tam v devadesátých letech bylo tolik podpor prvním filmům, že mohl točit téměř každý, ale natočit druhý film bylo extrémně obtížné. V takovém případě vložené miliony nepřinášely kýžený efekt.
Chcete-li vidět, co ve Španělsku vzniká za státní peníze a jak bohatá a pestrá je tamní produkce, je u nás v Česku pouze jediná možnost – Festival španělsky mluvených filmů La Película. Z programu je třeba vyzdvihnout zejména snímek již uznávané režisérky Chus Gutiérrezové Návrat do Hansaly (Retorno a Hansala, 2009), vzešlý z boomu devadesátých let a otevírající bolestivé téma ilegálních imigrantů v současném Španělsku. Film Návrat do Hansaly získal řadu ocenění včetně pěti nominací na výroční ceny Goya. Na základě skutečných událostí vznikl i snímek Camino (2008) režiséra Javiera Fessera, který poukazuje na dosti kontroverzní praktiky vlivného církevního uskupení Opus Dei a jenž získal i šest výročních cen Goya. Naopak z tvorby začínajících autorů přináší festival ukázku v podobě snímků Stud (La vergüenza, režie David Planell, 2009), Ženich pro Jasmínu (Un novio para Yasmina, režie Irene Cardonaová, 2008) či Dva životy Andrése Rabadána (Les dues vides d’Andrés Rabadán, režie Ventura Durall, 2008). Snímek Ich bin Enric Marco (režie S. Fillol – L. Vermal, 2009) je dokumentem o vyrovnávání se s vlastní minulostí na příběhu muže, který se vydával za bývalého vězně koncentračního tábora. Naopak Letní déšť (El camino de los ingleses, 2006) Antonia Banderase coby režiséra je ukázkou typické mainstreamové produkce, která podporuje všechna klišé, jež o španělském filmu máme.
Autor je programový dramaturg La Película a pedagog na filmových studiích FF UK v Praze.
5. ročník Festivalu španělsky mluvených filmů La Película, 16.–21. 2. 2010 kino Světozor v Praze; 22.–28. 2. 2010 kino Art v Brně.