Svět na předělu

Tři oddíly knihy Milana Valacha Svět na předělu nesou výmluvné názvy Přítomnost jako výzva ke změně, Ekologická výzva ke změně a Praktická podoba změny. Jsou dále členěny na kapitoly, takže autorovy záměry lze snadněji sledovat. Jeho zásadní optimismus, pokud jde o změnu (změny) současného systému a další vývoj, knihou nejenom prosvítá, ale je i jasně formulován na samém začátku. Třetí podkapitolu prvního oddílu nazval Valach totiž programově Jsme svou nadějí. Věrný své filosofii, jež vychází z Marxe – ostatně svou předcházející knihu věnoval výkladu Marxovy filosofie dějin –, píše o „hlubinném proudu“, jímž je „každodenní život milionů prostých lidí“, přičemž „oni jsou mohutným zástupem, jenž na svém dlouhém pochodu určuje směr dějin“. A současně tvrdí (a jsme v pokušení říci, že předem uzavírá): „[Jenže] nyní se dostáváme do zcela nové situace, v níž nás může zachránit jen naše vlastní aktivní úsilí o změnu.“

Abychom ovšem byli aktivní takříkajíc správným směrem, je třeba tuto situaci analyzovat a vyvodit závěr, kam a případně jak své síly napřít. V tom je vlastní smysl Valachových úvah, s nimiž se obrací k českému čtenáři své knihy. Rozboru současné situace je proto věnován celý první oddíl, jenž však zahrnuje nejenom analýzu krize kapitalismu (včetně přehledu jeho dějinného vývoje), ale autor v něm současně zdůrazňuje „nutnost nové vize“ – nutnost „snít o budoucnosti“ poté, co jsme poznali „starý svět ve všech jeho podobách“. „Tato nová vize světového řádu, schopná nést v sobě nový étos, musí být dalším stupněm ve vývoji demokracie, zahrnujícím nyní konečně i zaměstnaneckou podobu každodenního člověka“, jak uvádí dále.

První oddíl uzavírá autor podkapitolou Zhroucení totality – a co dál?, jež končí pohledem na specificky českou situaci danou existencí KSČM a antikomunismu. Je-li KSČM vůbec něčím nebezpečná, pak nepřímo: „Dokud existuje,“ soudí Valach, „je snadné zdiskreditovat každé hnutí neprivilegovaných lidí, každý odpor vůči vládnoucí moci či současně zahraniční politiku USA pokřikem o komunistickém spiknutí.“

Ekologická výzva – a co s ní?

Druhý oddíl, jak jsme už uvedli, pojmenoval autor Ekologická výzva ke změně, a jeho kapitoly nazval Trvale udržitelný stav, či rozvoj a Příčiny ekologické krize a co s ní. „Jelikož projevy globální krize lidské civilizace,“ konstatuje úvodem, „jsou již dostatečně známy, spokojíme se zde jen s několika ilustračními fakty.“ Z těch mu pak vyplývá, že otázka o „trvale udržitelném stavu, či rozvoji“ je otázkou řečnickou – odpověď přece zní: „Cílem je tedy trvale udržitelný rozvoj, jenž by měl respektovat následujících šest principů“ – uvádíme je bez stručných charakteristik, kterými je autor doprovází: 1. princip kulturní a sociální integrity rozvoje; 2. ekologický princip; 3. princip solidarity; 4. emancipační princip; 5. princip nenásilí; 6. princip malých přátelských chyb. Teprve po této odpovědi se dočítáme o příčinách ekologické krize „a co s ní“. Autor kriticky hodnotí hypotézu Jamese Lovelocka; je totiž přesvědčen, že ve srovnání s ní „radikálně nová situace, v níž se již nyní nacházíme, vyžaduje radikálně nový přístup k hledání odpovědí na ni“.

V druhé kapitole tohoto oddílu přechází Valach ke dvěma nejdůležitějším přístupům – biocentrickému a antropocentrickému (mezi něž vsunul, jako dovětek k prvnímu z nich, podkapitolu o zeleném fašismu). Biocentrický přístup, kladoucí na první místo hodnotu života, odvozuje autor zejména z díla amerického ekologa Aldo Leopolda, u něhož se však etika stává něčím, co omezuje. V centru biocentrické etiky se „nenachází život (…), ale to, co si pod tímto pojmem příslušný mluvčí právě představuje“. Nereflektovaná biocentrická etika je proto podle Valacha ve skutečnosti egocentrická. Jestliže je pak hlubinná ekologie založena biocentricky, „může v praxi nabídnout jen totalitní diktaturu nejvyšších mluvčích přírody – Gaie“ . Je tudíž celkem logické, přechází-li autor k tématu zeleného fašismu.

Zabývá se nejdříve mentálními kořeny neantropocentrických teorií, příčinami ožívání totalitarismu v době krize, odmítá odůvodněně kritiku neantropocentrických environmentálních myslitelů (Gándhí) vůči industriální civilizaci a v závěrečné části kapitoly osvětluje antropocentrický přístup. Filosof Valach přichází pak ke slovu při objasňování pojmu antropocentrismus. Historii pojmu – protože víc o něm mluví ti, kdo na něj útočí, než jeho obhájci – sleduje v jedné z nejobsáhlejších pasáží celé knihy. Začíná Platónem, pokračuje Aristotelem, a máme-li zůstat u jmen, přes Descartese až ke Kunderovi. Konečná odpověď zní: „přesný název našeho východiska proto není antropocentrismus, ale polyantropocentrismus“.

Přímá demokracie

Po kratší, avšak neméně hutné podkapitole o člověku „jako ohnisku vztahů“ kniha svým způsobem vrcholí Nástinem humanistického pojetí morálky. Autor dovozuje: „Vznik globální společnosti, ekologická krize a vůbec krize dosavadní společnosti si takto vynucuje změnu ve jménu zachování lidského života. Mohou přitom zůstat normativní systémy – právní a mravní – nezměněny? Tak tomu jistě není.“ Milan Valach je však i politik – je tedy jen samozřejmé, že na závěr nabízí řešení – vidí je v přímé demokracii (není nadarmo je mluvčím Hnutí za přímou demokracii v ČR). Předkládá i návrhy konkrétních úprav platné ústavy a vysvětluje význam přímé demokracie ve vztahu k životnímu prostředí.

Dostáváme zde podstatný příspěvek do diskuse o stavu globální, především však české společnosti, i s návrhy na způsoby řešení. Možní diskutující by si ovšem jistě všimli i některých slabin autorovy argumentace. Tak například vysvětlení vzniku a vývoje kapitalismu v úvodní kapitole je podle mého soudu poněkud zjednodušené – má sice „marxistickou“ příchuť, ale o Marxe se opírá jen zčásti. Také Valachovo přesvědčení o budoucím střetu s „novými kapitalistickými hráči“, tedy především Čínou a Ruskem, nestojí zrovna na silných argumentech. Hnutí hippies, jemuž věnuje celou kapitolu, považuje Valach za „pokus o morální revoluci“, omezil se však jen na zemi jeho vzniku a nezaznamenal (možné) mezinárodní souvislosti. Přitom právě teprve globální pohled – který by neměl v knize, jež se snaží obsáhnout problémy celého systému, nikde chybět – umožňuje krizi kapitalismu plně pochopit. Českého čtenáře, jemuž je kniha zřejmě výlučně určena, sice bezpochyby zaujme podkapitola o „fašistickém mraku na obzoru“ – a autor má na mysli především obzor český –, v poněkud mnohomluvném následujícím textu se však o fašismu nedozví nic o jeho jiných než nacistických podobách. Zato se pod touž hlavičkou dočte leccos o stalinismu. Tyto výhrady však nesnižují celkovou hodnotu knihy, která má na českém knižním trhu sotva konkurenta.

Autor je publicista a překladatel.