V kůži naftalínové kuličky

Na podzim loňského roku vyšel román nejčtenější kanadské autorky Margaret Atwoodové (nar. 1939) Pýthie (Lady Oracle, 1976), což je v pořadí její třetí kniha. Hrdinkou je emancipovaná spisovatelka pokleslých hororových románů Joan Fosterová, která se poté, co zpřetrhala veškeré vazby s dosavadním životem, uchýlí do Itálie, kde se v atmosféře bezčasí a nudy snaží dopsat svou knihu. Neunikne však vzpomínkám na zjizvené dětství ani výčitkám vůči manželovi, který ji považuje za mrtvou.

Z odstupu obezity

Po úvodní sekvenci z Joanina „postživota“ jsme konfrontováni s obrazem dětství pošramoceného chladnou výchovou náročné matky, která dceři neodpustí žádnou slabost. Obézní dítě se pro ni stává pouze zrcadlem vlastních zkrachovalých projektů. Nejkonkrétněji se tato tendence projevuje ve scéně, kdy na školním tanečním představení Joan z matčina popudu místo v původně plánovaném motýlím kostýmu vystoupí v roli „naftalínové kuličky“.

Vzpomínkám dominuje bezmoc a tichá vzpoura, která má u dívky podobu přejídání. Jídlo je zde též prostředkem „izolace“ a „převleku“. Vrstva tuku dává hrdince možnost sledovat vlastní život z bezpečné perspektivy diváka. Bohužel však tento odstup Joan nepřekoná ani poté, co radikálně zhubne, odejde od rodičů a stane se atraktivní ženou. Její dospělý život je popisován se značnou dávkou ironie a nadsázky, které dosahují vrcholu při glosování mužských postav, od extravagantního umělce po levicově angažovaného manžela, přičemž jejich obraz kolísá mezi představou „bídáka“ a „ochránce“. Ne nadarmo se Atwoodová těší výrazné oblibě u feministek, přestože sama se k tomuto hnutí nehlásí. U mužských postav často akcentuje potřebu za každou cenu někam patřit, plnit společenský úkol. Pod honosným hávem „umění“ či „politiky“ se ale mnohdy skrývá banální realita.

Hlavní hrdinka naopak pečlivě střeží svou identitu spisovatelky brakových hororů a touží spíše po vnitřní seberealizaci než po společenském úspěchu. Joaniny příběhy tvoří jednu vrstvu románu, rozlišenou od vlastního příběhu kurzívou. Pro hrdinku samotnou je její románová říše přísně střeženým tajemstvím, stejně jako minulost obézního dítěte. Obavy z prozrazení zatajených identit, které pečlivě střeží před okolím, však svou intenzitou připomínají spíše hrůzu ze skutečného zániku než ostudu, proto je od sebe pečlivě odděluje. Postupně se však zamotává do pasti vlastních úniků, až je nakonec nucena zinscenovat sebevraždu, aby se z této slepé uličky dostala.

Akční thriller a groteska

Přestože na jednom místě hrdinka říká: „o úniku jsem věděla všechno, vyrostla jsem s ním“, izolaci a samotu neunese a ptá se: „kde je ten život?“. Postupně se jí zmocňuje paranoia, podobně jako hrdinky Reny v románu Ublížení na těle (Bodily Harm, 1981; česky 1989), která odjede po operaci prsu sama do Karibiku psát reportáž. Únik je autorčiným klíčovým tématem, který se v Pýthii promítá i do stavby románu. Autorka si hraje s různými motivy i žánry a neustále se čtenářům ztrácí. Ve chvíli, kdy se čtenář zabydlí v citlivých pasážích z dětství, přesune ho na půdu paranormálních jevů a následně ho konfrontuje s tragikomickou scénou společenské kritiky a popisu aktivit jednoho levicového hnutí.

V okamžiku, kdy se ale kniha začne měnit v kombinaci akčního thrilleru a grotesky, už se nelze ubránit dojmu, že se přísady této, doposud napínavé a záživné směsice začínají navzájem přebíjet. Důvody, kvůli nimž se hrdinka rozhodne naoko skoncovat se svým životem, působí značně nevěrohodně a zápletka spojená s přípravou Joanina odchodu je mírně řečeno přitažená za vlasy. Naštěstí si ale čtenář oddechne u závěrečných exkursů do hrdinčiny gotické romance, kde se může na chvíli zorientovat ve světě jednoduchých lidských vášní, přestože protagonistce rovina bezprostřední skutečnosti a románu již začínají nebezpečně splývat. Ačkoli autorka v průběhu románu nechává Joan, aby zabíjela své životy, a dovede ji až na okraj stihomamu, pointou čtenáře mile překvapí.

Autorka je překladatelka a recenzentka.