„Divadlo je pokročilá možnost, jak zakoušet, že jsme naživu,“ řekl slovinský divadelní režisér Bogdan Jablanovec v rozhovoru, který vyšel v minulém čísle Ádvojky. Při této větě se mi vybavila jedna dávná vzpomínka na večer, kdy jsem viděla poprvé na jevišti tanečnici Evu Černou (dnes již bohužel zemřelou). Byla to v té době dospělá žena, jejíž tělo neslo stopy času, bylo adekvátní jejímu věku, kůži už neměla tak napjatou jako osmnáctileté tanečnice. Elektrizovala mě, její veřejné přiznání k tomu, že stárneme a přirozeně se proměňujeme, pro mne tehdy bylo extrémně intimní, otevřené, tak upřímné, že jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Možná jsem tehdy před ní viděla tančit jen samé dívenky, možná to prostě bylo tím, jak silná to byla taneční osobnost. Dnes je pro mne tahle vzpomínka zároveň trochu legrační, protože Eva Černá tehdy byla mladá, určitě jí ještě zdaleka nebylo ani čtyřicet (i divácká perspektiva se přirozeně transformuje).
Podobně silných dojmů člověk při vášnivém sledování divadla a tance nashromáždí možná jen pár. Nikdy nezapomenu na Josefa Kemra na scéně pražského Národního divadla krátce před smrtí. Ani na Radovana Lukavského v Divadle na Vinohradech v jeho poslední čechovovské a vůbec poslední roli. Utkvěla mi jejich těla pohybující se po jevištích, jistě již věkem unavená, přesto tak přesvědčivě živá, jejich tváře i gesta, stejně tak jako ona uhrančivě silná energie, kterou disponuje na jevišti jen génius. A čerstvě jsem si k takovým takřka iniciačním událostem přiřadila Divadlo/The Theatre, novinku Farmy v jeskyni. Tím, jak poukazuje na nerozdílnost toho, co sice pramení z jediného kreativního zdroje, ale tak rádi to oddělujeme – divadla a tance –, je mi inscenace ještě milejší. I tím, jak Farma ukazuje, že je-li tu tělo, jeho tvořivá energie a mistrovství, je-li tu tanec a divadlo, je tu zároveň přítomná smrtelnost (což ostatně dobře víme už z pohádek).
„Skrze naše těla cítíme, vidíme, čicháme, dotýkáme se, mluvíme a zažíváme svět,“ píše Helen Thomasová ve své knize The Body, Dance and Cultural Theory. Tělesně zažíváme také tanec a divadlo. Když Otakar Zich mluvil o vnitřně hmatové představě, která divákovi umožňuje následovat tělesné chování performera (tak to samozřejmě Zich nepsal) na jevišti, ukázal nám, jak vnímat tanec a divadlo jinak než čistě intelektuálně. Na otázku „O čem to bylo?“ očekává tazatel zpravidla odpověď ve formě krátkého příběhu a z něho plynoucího ponaučení (skoro výhradně, mimochodem, takové Divadlo žije! v České televizi). To, že je to příběh prince, který po smrti otce trpí depresí, ale možná není to nejpodstatnější. Vždycky jde hlavně o tělo v prostoru.
O tělo a také jeho kreativitu. Stále častěji se setkávám s divadelníky pracujícími mimo tradiční „kamennou“ divadelní síť a její relativní jistoty, kteří po dvacetiletí demokratického tvoření vyčerpali skoro veškerou energii, začínají možná dokonce postrádat smysl svého tvůrčího života. Jejich kreativita by si přitom zasloužila společenské ocenění spíš než věčné existenční potíže. Pro lidi pracující v pomáhacích profesích, ale třeba i pro vrcholné manažery vystavené silnému a dlouhotrvajícímu pracovnímu zatížení je nebezpečím syndrom vyhoření (burnout). A pro umělce, kteří se podobají Sisyfovi?
Lezu zřejmě do kůže Sisyfa, když stále věřím, že někdy naše společnost pochopí, že silně podporovat kreativitu, která se proměňuje (nejen) v jevištní umění, má minimálně stejný smysl, jako podpora IT technologií nebo ekovšeho a pro jízdu z průměrnosti je rozhodně důležitější než půl kilometru nové dálnice. A aby bylo jasno, zdůrazňuji pro všechny konzumně založené huhlaly, vůbec teď nemyslím na peníze. Myslím na to všechno, co asi nejpřesněji vyjadřuje anglické slovo appreciation – ocenění, zhodnocení, uznání, vděčnost, stoupnutí v hodnotě, smysl, docenění a tak dál. Vivat utopie?!