Více relativizací

Všechny historické analogie jsou zavádějící – nejvíce pak ty, které se užívají s cílem jasné morální kategorizace. Je dobré mít se na pozoru, když slyšíme o nových Mnichovech, když někdo přirovnává situaci v některé zemi ve světě k okupaci v roce 1968 či pokud někdo evokuje obraz plných náměstí z roku 1989 – tím spíš, že se tyto analogie staly běžnou výbavou řady politiků a novinářů a často náhražkou argumentace. I přesto ale některé historické analogie mohou mít podmíněný smysl a nasvítit nějaký problém. Pokusme se proto o jednu paralelu, byť s vědomím rizik, která tento způsob myšlení může mít.

Potřebujeme temno

Národní obrození potřebovalo svou „dobu temna“. Vybralo si k tomuto účelu epochu baroka, násilné rekatolizace a souvisejících zločinů. Bylo na „reakčních“ historicích, aby ukázali, že tato doba vedle potlačení nekatolíků představovala v jádru úspěšný program, který přinesl značné množství kulturních hodnot a mimo jiné hlubokou proměnu venkova, že se jednalo o dobu, která nestojí v zásadní opozici vůči pozdějšímu národnímu obrození, ale naopak období, kdy se k němu vytvářely předpoklady. A výsledek? Snad nikdo nepochybuje o zločinech rekatolizace a nesnižuje oběti čarodějnických procesů, jejich popisem se ale nevyčerpává popis doby baroka. Většina soudných lidí už sotva považuje baroko za dobu „temna“; historické „zlo“, které rekatolizace představovala, je „relativizováno“ jinými ohledy.

I nové antikomunistické obrození potřebuje svou dobu „temna“. Tam, kde se nemůže stát onou dobou nerozlišované totality jakousi prazvláštní mentální operací (která má patrně jisté magické prvky) celé období 1948–1989, je logickým kandidátem na dobu temna první dekáda vlády komunistické strany, „padesátá léta“. Logicky. Právě do tohoto období spadá naprostá většina opravdových zločinů diktatury – a také velká část radikálních kroků režimu a rovněž většina nadšení, s nímž byl budován. Chceme--li se ovšem na českou minulost dívat i historicky a nejen skrze politicky instrumentální moralizace, je možná načase, aby přišli historici (tentokrát si možná vyslouží epiteton „pokrokoví“, což bude mít přibližně stejnou pejorativní funkci jako dříve slovo „reakční“) a rozmlžili jednoznačný obraz padesátých let. Je to nanejvýš aktuální – jen to je šance, že se kupříkladu z výuky moderních dějin na základních a středních školách nestane moralistická agitka s aktuálním politickým přesahem (komunisti jsou špatní, ano, páchali historické zlo, ano, a proto je nebudeme volit, ano).

Vydírání zločiny vs. historizace

Padesátá léta jsou portrétována jako „zločinný“, či případně slovy českého právního řádu „zločinný a zavrženíhodný režim“. Je to přesvědčivý pohled – úcta ke stovkám popravených a mnoha tisícům dalších obětí je důležitá a nikdy se nemůže z naší reflexe padesátých let vytratit, právě tak jako prvořadě důležitý fakt, že za tyto zločiny byl přímo zodpovědný nastolený politický systém. Otázka zní ovšem jinak – lze tímto historický popis padesátých let vyčerpat? Dobový režim je třeba chápat jako modernizační diktaturu, v níž docházelo k procesům, které významně přispěly například k emancipaci žen či k získání základních sociálních jistot. Jde navíc o diktaturu, která měla velmi silnou podporu vycházející z předchozí historické zkušenosti a často také z humanistických ideálů, k nimž se hlásila, a které byly odlišné od stalinistické praxe, jež je zdeformovala. Zločiny této diktatury nelze omlouvat – je ale třeba vidět, že v dnešní době úcta k jejich obětem neexistuje jen sama o sobě, jako nějaký projev dobrého srdce, ale má důležitou ideologickou funkci.

Kamarád mladý historik před pár lety napsal článek, ve kterém analyzoval kolektivizaci venkova. Nikterak nepopíral represivní a často zločinný politický rámec, v němž se odehrála, ukázal však zároveň, že znamenala značný sociální pokrok: modernizaci venkova, pozvednutí širokých vrstev tamního obyvatelstva, vyšší dostupnost zdravotní péče… Napsal jej pod pseudonymem, protože se obával dopadů, které by reakce na tento text mohly mít na jeho dráhu. Bát se ovšem nemusel. Ani média, která jsem v té době měl za otevřená, článek neotiskla. Článek o tom, že Hitler stavěl dobré dálnice, bychom také neotiskli, říkali mi tehdy jejich redaktoři. Nemůžeme přece zlehčovat zločiny a relativizovat zlo, dodávali.

Jenže chceme-li o minulém režimu učit v hodinách historie, pak jejich kontext bude přesně hledání pozitivních důsledků, které vzešly ze zločinného kontextu. Všichni dnes právem pokládáme za zločin otroctví – ale to není důvod, abychom vedle toho neviděli pozitivní rysy řecké nebo americké demokracie. Historie doslova přetéká odpornými zločiny. Tak silný odpor k minulému režimu a padesátým letům v určité části české společnosti je výrazem strachu z dějin, nebo také možná xenofobie vůči dějinám. V době, o níž jsme si nechali namluvit, že pro ni dějiny v silném slova smyslu už skončily, musíme vnímat poslední dobu, která byla opravdu historická a sporná společenská dobra se v ní probojovávala prostřednictvím tvrdých konfliktů a často otřesných zločinů, jako něco démonického, čemu je třeba upřít jakoukoli pozitivní stránku. Zdůrazněním zločinnosti minulého si potvrzujeme domnělou vlastní nevinnost.

Je-li „relativizace“ vidění věcí ve vztazích, potřebujeme více relativizace, a nikoli méně. Právě relativizace v tomto významu, usouvztažňování, je přece podstatou historické práce. Jistěže potřebujeme znát zločiny dobového režimu i jejich místo v tomto režimu. Potřebujeme ale také vědět, jak moc se režimu podařilo modernizovat venkov, zlepšit zdravotní péči a pozvednout lidi, kteří měli v živé paměti nezaměstnanost, hospodářskou krizi, fašismus a válku. Že tento režim omezoval možnosti velké části středních tříd dělat kariéru a svobodně se věnovat svým intelektuálním zájmům (a to v mnoha svých obdobích patrně víc než analogické režimy ve velké části východního bloku), nikdo nepopírá, zároveň by ale historii padesátých let a minulého režimu jako celku neměla nahradit sedimentovaná paměť této střední třídy. Jsou také další sociální skupiny, jiné hodnoty a jiná paměť.

Vyrovnání s minulostí? Forma, ne obsah

Při démonizaci padesátých let, a minulého režimu zejména, se často upomíná na jazyk dobové propagandy – jazyk, který je pro svou intoleranci a agresi sám jistou podobou násilí. Většinou se ovšem tento odkaz k jazyku a šířeji k formě užívá jako pouhý doplněk obsahové kritiky, a to ještě většinou s jakousi kauzální logikou: právě proto, že byli komunisté stoupenci špatných, pomýlených názorů, museli skončit jako netolerantní fanatici. Za hlavní zlo a blud se považuje obsah komunistické politiky, forma, v níž se odbývala, se bere jako méně podstatný epifenomén.

Filosof Slavoj Žižek odlišuje komunismus (ve smyslu jeho leninistické a posléze i stalinistické linie) od nacismu v tom, že hodnoty, které s neobyčejnou brutalitou přinesl, vytvořily podmínky pro jeho vlastní kritiku. Zárodky společenského nesouhlasu a demokratického disentu se do značné míry mohly opírat o hodnoty, k nimž se odkazovala oficiální propaganda, a vzešly často z institucí (svaz spisovatelů, akademie věd, znárodněné filmové ateliéry). Šedesátá léta následovala po padesátých a neznamenala jen jejich negaci, ale také navázání na některé jejich instituce, možnosti a přístupy. Nejlepšími kritiky ducha padesátých let byli sebekritici, jako Kundera. Přes všechnu brutalitu a zločiny stalinských režimů je to zcela odlišná situace od rasistické Třetí říše.

Možná i proto bychom neměli diskusi o obsazích politik KSČ uzavírat pojmem „zločin“, a naopak se dívat pečlivě na různé možné důsledky. Možná zjistíme, že jsme dědici tehdejší společenské změny mnohem více, než jsme si mysleli, a to nejen v negativním smyslu, tolik omílaném některými autory, kteří by se rádi viděli v roli národních mravokárců. Národní obrození potřebovalo popřít baroko, protože z něj sociokulturně vzato vzešlo, a navázat na předchozí nekatolické tradice, jimž bylo zcela vzdálené a které si muselo znovu zrekonstruovat. Tak i dnešní společnost by o sobě pečlivějším zkoumáním možná zjistila, že není dědičkou masarykovských hodnot postprotestantského demokratismu, ale něčeho pozdějšího. Možná zjistíme, že toto dědictví je hluboce ambivalentní, nejen negativní, a že řady jeho aspektů se nemá smysl chtít vzdávat.

Čeho bychom se naopak měli vzdát, je nesnášenlivá, agresivní a vylučující forma. Její odmítnutí by mělo tvořit konsensuální součást „vyrovnání s minulostí“. Z posledních dvaceti let nicméně víme, že tato forma nemusí být vůbec spojena s jednou konkrétní politickou ideologií, ba naopak, že mezi její nejhorlivější protagonisty mohou klidně patřit i nejhorlivější odpůrci komunistů a minulého režimu.

Autor je politolog.