Maria Dulce Cardoso

Znenadání,

ne, neměla jsem odcházet z domova, neměla jsem odcházet z domova, neměla jsem odcházet z domova, nějakou dobu, vteřiny, hodiny, nic jiného nedokážu,

znenadání konec

visím v bezpečnostním pásu hlavou dolů, ale kupodivu tělo vůbec není těžké a ta poloha mi nevadí, musela to být pořádná rána,

nepamatuji se, když jsem otevřela oči, už jsem byla hlavou dolů, pažemi se dotýkala stropu a nohy mi plandaly, vadná hadrová panenka, oči netečně hledí na krůpěj vody, ulpělou na okenním skle, slyším nějaký hluk, ale nepoznám, co to je, a znovu, neměla jsem odcházet z domova, neměla jsem odcházet z domova,

tyhle litanie jsou tak ubíjející,

nějakou dobu, vteřiny, hodiny, nic jiného nedokážu, určitě jsem sjela velmi daleko od dálnice, na plechové střeše mlaskají dešťové kapky, kola se otáčejí naprázdno, a cvrčci, cvrk-cvrk, cvrk-cvrk, kdepak, to nemůžou být cvrčci, tyk-tyk, blikají všechny čtyři směrovky uvnitř krůpěje, a oči se od ní nedokážou odtrhnout, jen ty oči, můj vůz na střeše kdesi uprostřed úhoru, cestovní brašna vyvržená do křoví, balíčky s vosky, dárečky pro klientky a účetní kniha v bahně, o kus dál v kaluži jedna bota, reflektory zůstaly rozsvícené, prší, světélkující nitky klesají prostorem a hynou v bahně, cvrk-cvrk, to nemůžou být cvrčci a všude střepy skla, které se třpytí jako křišťály a zahánějí noc,

neměla jsem odcházet z domova,

ta teplá tekutina, která mi vytéká z úst, je krev, poznám to po chuti, místo úst mám horkou, strašně horkou, odpornou hmotu, chci se pohnout, uvolnit se z bezpečnostního pásu, ale ruce, dva bezvládné odvěsky, mě neposlouchají, místo nohou dvakrát prázdno, jen oči se upírají na krůpěj vody naplněnou světlem, zalitou světlem, které mě téměř pohltí, ovládne, ale odolám a začnu znovu, neměla jsem odcházet z domova, neměla jsem odcházet z domova,

znenadání

necítím žádnou bolest, nemám strach, oči se utápějí v krůpěji světla, v uších se mi zabydleli cvrčci,

v tuhle chvíli už možná nejsem tady,

tahle chvíle tu už možná není pro mě,

valím se temnotou

zlehka svištím po dálnici, která je pořád stejná, ta vzadu, i ta, co se znovu objevuje přede mnou jako nekonečný černý jazyk, který mě pomalu líže, jedu dál, orientuju se podle odrazek lemujících krajnici, podle kovových svodidel, vítr ohýbá holé stromy, ponuré kostry načrtnuté uhlem na obloze, stožáry vysokého napětí jsou jako nekonečná řada strašáků, kteří se drží za ruce,

zlehka

ujíždím jediným směrem, v němž se naplňuje nekonečno, příjemně se mi točí hlava, dnes odpoledne jsem prodala dům, smlouvu jsem podepsala stříbrným perem, bez zaváhání, ani se mi nezachvěla ruka, k mému úžasu to bylo ještě mnohem snazší, než jsem myslela, jedu do noční bouřky, poslední dny o tom pořád mluvili, v předpovědi počasí, ve zprávách, v kavárnách, u mých klientek, prostě téma,

mluvili o bouřce,

konverzační téma, takové pozdvižení, a možná z toho nic nebude, každou chvíli se zmýlí, kdo by znal předem rozmary přírody, prohodili pár slov, nejhorší to má být na moři, příjemně se mi točí hlava, hmátnu poslepu napravo a hledám kazetu, dneškem se všechno mění, a znovu, dneškem se všechno mění, déšť bušící do střechy vozu by mi měl nahánět strach, sílí, zdvojuje skla, tisíce kapek se na okně rozstřikují do pavučin, které okamžitě smete vítr, silný nárazový vítr, bojuji s noční bouřkou,

valím se temnotou,

poslepu šátrám po hlase, který by bouřku přehlušil, zablýsklo se, zbytek prvotního světla, na začátku bylo jen světlo, na začátku bylo světlo a pak jsme už navždy zůstali slepí,

bêtises ma chérie, bêtises

těžko se mi dýchá, bolí mě na prsou, téma, pokaždé vypiješ víc, než bys měla, za rukou následuje mé těžké tělo, ta nejjednodušší gesta jsou vždycky nejtěžší,

nemehlo, nemehlo,

znovu se zablýsklo, tmu rozťal nádherný neon, nahmátnu kazetu, zahřmělo, tma zařvala, chce se mi věřit, že si moře vyměnilo místo s oblohou a hodlá se vylít na zem, jedu dál, jako bych jela nebem po cestě, která roste v temnotě donekonečna, vkládám kazetu do přehrávače, stisknu tlačítko převíjení, rozdírám ticho, téma hovoru na odpočívadle,

hele, jak se ta ožralá tlustoprdka motá,

prohodili jen pár slov, chudinky, nestačí ani na pořádný rozhovor, co všechno se dneska nevidí, v kufru mám vosky, dárky, vzorky, letáčky, knihu faktur, klientky mě očekávají brzo poránu, očekávají mě už celé roky, ne tyhle, ne tam, ale jiné, jinde, rozumíme si, jsem dobrá, z prodejců ta nejlepší, složení vosků mám v malíčku, vím, při jaké teplotě se rozpouštějí, i který je nejlepší pro konkrétní typ pleti, celý můj život je jeden velký boj proti milionům chloupků, nic mě nenaplňuje větší pýchou, snad kromě Dory, znám své nepřátele, znám jejich fígle, mě nedostanou, ani když se zlomí, aby pak vyrostli ještě silnější, nebo když se zbaběle skrčí a rostou tajně pod kůží, znám své nepřátele a nenechám si ujít jedinou příležitost, jak je odhalit, nedovolím, aby se přetvařovali, aby získávali čas, tahle válka nezná příměří, podívám se ženě na nohy a hned vím, jak jsou mí nepřátelé silní a čím je porazím, jiná se dívá a nic nevidí, já se klidně vsadím, že najdu tu nejlepší zbraň, vosk, krém, žiletku nebo strojek, který bzučí nepříjemně jako moucha, podívám se ženě na nohy a okamžitě vyhodnotím, jak jsou mí nepřátelé silní, všímám si jizviček, zarostlých chloupků, i když bych raději myslela na něco jiného, hlavně když bych raději myslela na něco jiného, jsem dobrá, z prodejců ta nejlepší, když je to třeba, jedu sto i dvě stě kilometrů, abych prodala vosky, nic jiného neumím, ale své nepřátele, miliony nepřátel pronásleduji na každém kroku v nevyrovnaném, prohraném boji, dneškem se všechno změní, přestože jsem tak unavená, nedovolím, aby mě přepadla myšlenka, že dneškem, zítřkem žádná, vůbec žádná změna nenastane, nedokážu se smířit s tím, že bych před sebou měla jen moře stejných dní, jen život stravovaný opakujícími se dny, gesty, slovy, Ângelem

minulost se nedá opravit, tečka

proč slyším Ângelovo sýčkování, ať děláš, co děláš, sobě, tomu, jaká jsi byla a pořád jsi, neutečeš, ať děláš, co děláš, proč místo písniček z kazety slyším Ângelovo sýčkování, dneškem se všechno změní, prodala jsem dům, pravda, před chvílí, na odpočívadle to vypadalo stejně jako dřív, další muž a stejný žert, stejná lež, tedy, abych byla přesnější, další lež, možná horší, všem mužům, s nimiž jsem šla, a které napadlo zeptat se, jak se jmenuju, jsem odpověděla stejnou hádankou

říká se tak květině, co se barví nevinně

bêtises ma chérie, bêtises

nikdy to žádný neuhádl, možná je to divné, možná by se mi to zdálo divné, kdybych o tom přemýšlela, ale nepřemýšlela jsem, až na něho všichni, kteří zkusili hádat, odpověděli Růža, ale většinou to ani nezkusili, jen se usmáli a šli, nezajímalo je, jak se jmenuju, zeptali se jen tak, spěchali, zeptali se, prostě aby zahnali ticho, rozpaky, stud, že si narazili někoho takového, jako jsem já, v životě jsem nepoznala nic bezcitnějšího než ukojené tělo, jisté je, že až do té noci, kdy se objevil on, všichni odpověděli Růža, líbilo se mi, že se spletli, s tím cizím jménem jsem tam nebyla já, ale nějaká Růža, kterou jsem občas i litovala, proto, když se ten muž zeptal, jak se jmenuju, zopakovala jsem svoji hádanku a byla si jistá, že buď zase odpoví Růža nebo se usměje, byla jsem si natolik jistá, že mě vyděsilo, když jsem uslyšela svoje jméno, mám velký strach, každý, kdo se takhle nechá lovit, má velký strach, každá kořist se rychle naučí mít strach, který jí může zachránit život, na silnici něco je, déšť mi brání ve výhledu, stěrače už jsou nastavené na nejvyšší rychlost, tam vpředu něco je, brzdím, auto mě přestává poslouchat, smyk, zatáčí na jednu a na druhou stranu, ale mě to vůbec nevyděsí, znovu naberu správný směr, mhouřím oči, na psa nebo kočku je to příliš velké, jedu opatrně dál, až úplně zblízka rozeznám vyvrácený strom, větve se kývají ve větru, listí víří kolem, stáčím volant, vyhýbám se spirále listí stoupající tmou vzhůru a komíhavým větvím, jsem ráda, že tenhle strom nezemřel vstoje, pokaždé mi je smutno ze stromů, které umírají vstoje, zatímco sní o příštích jarech, lepí jim na kmen, pokácet, zatímco ještě cítí tíhu hnízd a závan vrabčích křídel, mrtvé stromy čekají na poutníky, ale ti před nimi prchají, protože nikdo nemá rád stín smrti, stojí tam, dokud je elektrická pila neskácí a kmen nepromění v dřevěné kotouče, korunu ve změť haluzí, které musí někdo posbírat a naložit do krbu, jeden list se mi přilepil na přední sklo, vezmu ho s sebou, i když se dnešním dnem nic nezmění, co se stalo, už nenapravím a neovlivním, co se teprve stane, napravo značka nouzového výjezdu, list se vznese, nechce jet se mnou, nechce, abych mu dělala společnost, jsem opilá, list nemá vůli, jsem opilá, listy o nás vědí všechno, jsem opilá, bolí mě srdce, vlastní tělo mi je cizejší než těla cizinců, kteří si ho berou, poznám ho jen, když bolí, po kořalce se mi točí hlava a mně je to příjemné, marně si protírám oči, jsou zamžené, ten list nestál o moji společnost, jsem směšná, na kůži cítím dotek mužských rukou, hladím drobné jizvičky, cestičky po jeho nehtech na mém těle, nevím, co si počít s neznámým pachem, který mi vsákl do těla, děsí mě to, jestli už ve mně nebude místo, jestli mně už nikdy nebude patřit, proč se nechám umřít,

proč můj život zabíjí

rychle se blížím k nekonečnu, které se stalo mým cílem a jediným směrem, dneškem se všechno změní, děsím se noci, za okny vozu čeká šest porcí tmy, je pozdě, digitální hodiny na desce ukazují 4:37, ve skutečnosti je 4:32, vždycky jsem si dávala pět minut náskok, ačkoliv mi to nebylo k ničemu, do budoucnosti jsem nikdy nedorazila včas

Z portugalského originálu Os Meus Sentimentos (Edições ASA, Lisabon 2005) přeložila Lada Weissová.

Seriál je připravován ve spolupráci s Českou kanceláří programu EU Culture a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.europrizeliterature.eu.