Karen Gillece

Cesta domů byla zasmušilá. Jim na zadním sedadle spal a Sorcha zírala oknem do tmy. Hlavu měl ztěžklou vínem, řídil pomalu, opatrně, přední světla se pohupovala po úzké silnici plné zatáček. Sorcha pohnula rukou a položila mu ji na stehno, zlehka ho laskala. Bylo to znamení, že po příjezdu domů po něm bude chtít, aby se milovali. Hruď se mu sevřela pocitem tonoucího. V mysli si vybavil několik pátečních nocí; jak je shrbený na předloktích, pohybuje se nad tělem své ženy, tvář má odvrácenou do polštáře, vstupuje do ní a odevzdává svou mysl představám. Poslední dobou v něm hlodaly pochybnosti, že tento akt byl čímsi, co oba spíše snášeli než si užívali.

Projel kolem kasáren, přes most, směrem k hrázi, znovu se mu vybavilo slovo, které předtím vyřkla – rozvrácený –, a překvapilo ho prudké bolestivé zabodnutí, které mu přivodilo. Takové slovo by si s Larou nikdy nespojoval. Dokonce ani když ji naposled viděl, dívala se na něj očima zalitýma bolestí a záští a nedůvěrou, a přesto v nich bylo cosi vzdorného, svéhlavého a důrazného. Při vzpomínce na ten pohled mu po zádech a ramenou přeběhl mráz. Ale možná to tak jen chtěl vidět, aby zmírnil svou vlastní vinu.

Je to už téměř šestnáct let, ale detaily onoho dne měl v paměti stále živé – domem se nesla nasládlá vůně pečení, v pokoji bylo vedro, uhlíky na roštu syčely a prskaly, všichni příbuzní byli napěchovaní v těsném prostoru, polibky na tváře, stisk ruky od všech přítomných, gratulace mu zněly v ušních dutinách. Po ničem takovém netoužil – s vypětím sil se bránil. Tehdy však začal zjišťovat, že to, co chtěl, nehrálo žádnou roli. Viděl všechny ty povlávající sukně, ženy, které mávaly svými hrníčky s čajem a talíři jídla, s pronikavými a vysokými hlasy, zatímco muži tam rozmrzele poposedávali, pojídali chlebíčky a popíjeli whisky, pronášeli poznámky. A uprostřed toho všeho seděla Sorcha, tváře zčervenalé vzrušením, vypadala spokojeně a – opravdu si to tak představoval – vítězně? Najednou mu přišlo, že mu plíce prostupuje žár, límeček mu stahuje hrdlo, a věděl, že musí ven.

Toho dne bylo nebe plné zlověstných mraků, které poletovaly nad cínovým mořem, utíkal z domu, vázanka i vlasy za ním povlávaly ve slaném vánku. Cítil se zmateně, nemohl popadnout dech, myšlenky mu přeskakovaly jedna přes druhou. Bylo to jako by život najednou nabral jiných obrátek a on na to nebyl připravený. Bylo mu teprve dvacet jedna, mládí však bylo odsunulo do minulosti a stíháno novými povinnostmi. Ta řada událostí jako by se dala do pohybu a vedla si svůj vlastní život, který se už nedal zastavit, cítil se bezradný a popletený. Ve zmatku na chvíli zapomněl na skály, které lemovaly cestu po obou stranách, zakopl a ošklivě upadl, ruce i nohy mu sklouzly po štěrku, pocítil, jak mu drobné kamínky rozdírají kůži a vrývají se hluboko do dlaní.

„Kruci!“ zasyčel, rychle se postavil na nohy a spěšně se podíval směrem k domu.

Doufal, že ho nikdo neslyšel. Nesnesl by, kdyby ho kdokoli z nich takto našel a začal zjišťovat, co se stalo. Představil si, jak stojí ve dveřích – všichni ti příbuzní – a z dálky se na něj dívají. Sorchin otec s mrzutým a nesouhlasným výrazem ve tváři nebo její matka tím svým ztrhaným, úzkostlivým pohledem, jeho vlastní otec v těžkomyslném a sklíčeném rozpoložení. Nejhorší ze všeho by však byla Sorcha a její uhlazený obličej poskvrněný zamračeným výrazem, stála by tiše opodál, a dívala se na něj těma velkýma modrýma očima. A pochopila by, že všechno co jí kdy říkal – těch pár slov, které vyřkl s chabými pokusy o nadšení –, byly lži.

Přejel si rukama po přední straně kalhot, oprášil z nich rozedranými dlaněmi štěrk, a pospíchal k šedému písku, a když se blížil k pobřeží, cítil, jak mu postupně tuhne pod nohama. Byl odliv. Přistihl se, že čím blíž je vodě, zrychluje, úzkostlivě se snažil být co nejdále od domu. Chopil se límečku a zápasil s vázankou, přetáhl si ji přes hlavu a nacpal do kapsy u saka. Když se přiblížil ke konci pláže, k podlouhlým plochým deskám skal ze zelenošedého kamene, přistihl se, že běží, dech se mu zadrhával v hrudi a první kapky deště se mu řinuly po tvářích. Viděl ji už z dálky, větrem bujně rozevláté vlasy, spirálu kouře vinoucí se z cigarety, opírala se o balvan, pořád ještě oblečená v tmavomodré školní uniformě – což byl protest sám o sobě –, a přestože k němu byla obrácená zády, dokázal z jejího postoje vyčíst úplně všechno. Poznal to ze vzdorného naklonění hlavy, napětí v ramenou, ze způsobu, jakým se přidržovala skály pod sebou.

Když se k ní přiblížil, podívala se na něj, a viděl, jak se jí po tváři, rozpraskané a ruměné od větru, řinou slzy. Vyděsil se jich. Nečekal je.

„Nepůjdu, vždyť víš,“ řekla mu tenounkým hlasem, který ho měl varovat. „Ani se mě nesnaž pozvat, protože nepůjdu. Nechci tam stát a být svědkem toho pokryteckého obřadu.“

„Laro,“ řekl a přikročil k ní. Náhle se odvrátila a odhodila nedokouřenou cigaretu do skalního jezírka. Prudkost toho gesta ho zastavila. Věděl, že musí být opatrný.

„Nemyslel jsem to tak,“ nejistě začal znova vysokým, slabým a zoufale dětinským tónem. „Musíš přece chápat, že jsem to taky tak nechtěl.“

„Ne,“ přerušila ho náhle, zatřásla hlavou s rozhodností, kterou jasně naznačila, že mu to vysvětlit nedovolí, že jeho slova, ty ubohé výmluvy, netouží slyšet. Toto jediné slovo udělalo čáru pod vším, co kdy mezi nimi bylo. Nechtěla slyšet o jeho bolesti, nechtěla vědět o jeho roztříštění, o všech nadějích, snech. Nic by to teď nezměnilo.

„A jestli si myslíš, že zůstávám proto, abych se dívala, jak si vy dva hrajete na šťastnou rodinku, tak se hluboce mýlíš.“

Cosi těžkého mu dosedlo na hruď, když to vyslovila, obrovská tíha, která ho strhávala dolů, do jeho lehkomyslnosti, jestli v něm ještě nějaká zbyla. Celý život, všechny ty dny a měsíce a roky, co měl před sebou, mu najednou vytěsnily, co prožil až doposavad, i s tím, v co kdysi doufal. Byl zasažen pohromou vlastní lehkovážnosti.

„Půjdu bez tebe,“ řekla svéhlavě, obrátila se k němu, aby jí v očích viděl vzdor a aby mu ukázala, že dokáže být silná i bez něho. „Možná jsi od našich plánů upustil, ale já to zvládnu bez tebe.“

„Určitě ano,“ řekl s jistým obdivem.

Něco se v ní proměnilo, vzdor pominul, a zahlédl bolest, kterou v sobě měla. Nedokázala to před ním skrýt. Cítil obrovské proč, které se v ní ozývalo, a roznítilo v něm náhlý hněv. Copak si nedokáže představit, že on to bude mít horší? Copak nechápe, že ona je ta šťastlivá? Že ona je pořád ještě volná? Ale než to stačil říct, odstrčila se od skály a jednou rukou si odhodila pramen vlasů z tváře.

„Zaslechla jsem, že odjíždíš do Itálie,“ řekla chladně. Pokoušela se chovat nenuceně, přestože na to bylo už pozdě. „Na líbánky.“

„Ano,“ odpověděl a ucítil tíhu v srdci.

„Nebude to stejné, vždyť víš.“ Upřeně se na něj podívala, chladně a šedivě jako moře. „Vůbec to nebude stejné.“

A pak se odvrátila, díval se na ni, jak zpříma a pyšně odchází po pláži, jak zrychluje směrem k domu, a celou dobu přemýšlel, co myslela tím stejným, pro koho?

Věděla snad tehdy, jak to bude? Přešel po ní snad nějaký stín podvědomého tušení? Jak by mohl? Jak mohla vědět, že když on bude poskakovat okolo ruin Pompejí, Sorcha bude slušně a trpělivě posedávat ve stínu, ovívat se kloboukem, zastírat nudu a čekat, až doběhá? Jak mohla Lara předvídat tu příšernou nudu při čekání ve frontě před Uffizi v dusném kotli Florencie, tu neukojitelnou touhu a pro něj neznámou podrážděnost? Nebylo přece možné, přestože je oba dobře znala, aby si dokázala představit, jak nakonec stráví líbánky, že budou polehávat pod slunečníkem u hotelového bazénu, sotva spolu promluví, a celé dějiny a kultura Itálie mu budou nedostupné.

Pole okolo byla černá, krajina tajuplně nehybná, přepadala ho únava z řízení, zamlžovala mu myšlenky. Ve svalech na zádech ho píchlo, bolest si klestila cestu nahoru a dolů páteří. Ženina ruka mu bez hnutí spočívala na stehně. Cítil se prapodivně, aniž by tak docela věděl proč. Přešlo na něj cosi z Lařiných chladných očí, když se naposled viděli. Pokoušel se zastavit mysl, soustředit se na cestu před sebou, na záři světel na asfaltu, měsícem osvětlené mraky, které se před nimi přehupovaly přes černý pahorek. Ale její hlas mu znova zněl v hlavě. Vůbec to nebude stejné. Stáhl okénko a zaposlouchal se do burácení moře.

Z anglického originálu Longshore Drift (Hachette, Dublin 2006) přeložila Hana Ondračková.

Seriál je připravován ve spolupráci s Českou kanceláří programu EU Culture a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.europrizeliterature.eu.