Vzpomínáním proti smrti

Nakladatelství Dauphin vydalo na sklonku minulého roku debut Dominiky Prejdové Marijin dvor. Ač by se při zběžném přečtení anotace mohlo zdát, že děj bude především spjatý s balkánskou válkou, téma i způsob vyprávění staré paní vystihuje Kafkův krátký text Sousední ves. „Můj dědeček říkával: ,Život je úžasně krátký. Teď se mi ve vzpomínce tak scvrkává, že kupříkladu stěží pochopím, jak se nějaký mladík může odhodlat k vyjížďce na koni do sousední vsi a nebát se přitom, že – nehledě na nešťastné náhody – doba obyčejného, šťastně plynoucího života na takovou vyjížďku ani zdaleka nestačí.‘„ I přes množství reálií souvisejících s Balkánem a jejich chytré propojování je Marijin dvor především dílem, jež se týká posledních věcí člověka – jeho minulosti, stáří a smrti.

Obklopeni samotou

Příběh knihy má ponejvíce podobu vzpomínkového vnitřního monologu, neosobní er-formy se užívá jen ve stručných popisech prostoru či jednání protagonistky. Polopřímá řeč a hovorovost (někdy až nespisovnost), jež hlavní hrdinka používá, navozují pocit odstupu a schopnosti pozorovat sebe i druhé, ale zároveň i důvěrnosti a bezprostřednosti. Vypravěčka touto formou buduje v podstatě tři prostory, jež se pochopitelně prostupují – prostor bytu ve válkou téměř zdevastovaném domě, prostor Sarajeva a jeho role v balkánské válce devadesátých let a především prostor historie osobní. Každý z nich je vykreslen se stejnou pečlivostí, nesmlouvavostí a citlivostí. Dominika Prejdová sama v bývalé Jugoslávii několik měsíců strávila, nicméně to samo o sobě by k autentičnosti líčeného prostředí přispět nemuselo a autorka z této zkušenosti netěží absolutně. Spíše se zdá, že se zde zúročila i její filmověkritická činnost. Dozvídáme se nejen řadu faktů o Titovi, válce a jejích dozvucích, ale i to, jak v Sarajevu fouká a prší, kde co voní, jak křičí alkoholička v horním patře na svou matku. Pomocí těchto nahodilých osobních smyslových vjemů jako by se před námi skládal plasticky dohromady celý obraz města i jeho proměn od první světové války. Mnohé zůstává skryto, na povrch vystupuje to, co je významné pro minulost a přítomnost hlavní hrdinky.

Prostor osobní je prostorem člověka, který se všemi způsoby snaží starat se o existenci svou i svých blízkých. Paradoxně mu ale dominuje samota – samota po rozvodu, samota válečná a hlavně poválečná. Reakcí na tuto osamělost je řada každodenních rituá­lů, pochůzek a zájmů, jež vypravěčka dodržuje. Nejsou však jen způsobem, jak zaplnit volný čas, ale důkazem toho, že její existence má smysl a budoucnost. Protagonistka však své bytí nikterak neidealizuje, zcela bez útěšnosti si připouští neporozumění vlastních dětí a své minulé chyby. Dobře ví i to, že zanedlouho „se všechno zmenší do jedný chvíle, která svým trváním postupně zahladí celej její život“. Vzpomínky tak představují cestu, která má vést k oné chvíli, a čím více jich bude, tím bude ona cesta delší. Navzdory pochopitelné únavě a bolesti má protagonistka nezměrnou vnitřní sílu a energii.

Bomby, trpkost, škodolibost

Příběh není přehnaně dramatický jako například román Eliášovo křeslo Igora Štikse (oceněn jako nejlepší chorvatský román roku 2006, u nás vydán v Mladé frontě roku 2008), nicméně je o to věrohodnější a niternější. Během jednoho hrdinčina odpoledne se před našima očima odvíjejí příběhy jejích dětí žijících v Itálii, počátky lásky s budoucím manželem, demonstrace matek v Bělehradu před Karadžićem, válečný stav či příběhy jejích mnoha sarajevských kamarádek. Tato mnohost ale není jen průhlednou konstrukcí, jež má co nejdetailněji vylíčit válku, konstrukcí, jež je důmyslně připravena pro oko diváků.

Vypravěčka klade i nepřítomným a sobě mnoho otázek, problematizuje skutečnost, a pokud na otázku nenachází odpověď, je z jejího hlasu cítit trpkost a nesmířenost. Zejména v pasážích věnovaných politickým událostem jsou její otázky živeny touhou po pravdě, jež rozhodně nemohla být uspokojena po podpisu Daytonské smlouvy. Vypravěčka připouští vinu na všech stranách konfliktu, odsuzuje mediální divadlo, jímž se Sarajevo stalo, a hlavně bez sebemenšího alibismu líčí pomstychtivost, již válka zanechala v obyvatelích Sarajeva včetně jí samotné. „Bylo to na jaře 1999, kdy NATO začalo bombardovat Srbsko kvůli Kosovu. Ležela v posteli a dívala se na každý zprávy v televizi, kde o tom pořád mluvili. Nemohla si pomoct, ale měla tehdy škodolibou radost. Přála to Srbům. Ať taky konečně vidí, jaký to je, bejt každej den bombardovanej. Mít každej den strach jako oni v Sarajevu.“ A z rozpačité reakce jejích vlastních dětí je zřejmé, jak nepřenositelnou zkušeností tento zážitek byl.

Životy uvnitř a navenek

Obraz protagonistky, jenž se skrze její monolog vytváří, však přes veškerou tragičnost a smutek nepostrádá humor a zvláštní něhu. Scéna, v níž se vypravěčka domáhá svého práva na protivné prodavačce, nebo jiná, v níž se omlouvá na hřbitově bývalému manželovi za to, že teprve nyní potřebuje muže (a pak před jeho hrob zabodne do země pár zapálených cigaret), dokazují, jak dobře dokáže Dominika Prejdová porozumět osudu starší ženy. Ženy, která je na první pohled energická, aktivní, soběstačná a mnohdy ve své bojovnosti trochu směšná (kdo by podobné babičky neznal). Zároveň však ženy, která si pamatuje komplimenty svého dávného nastávajícího, poslední slova svého otce, ale nemůže najít nákup z předešlého dne a bojí se zavolat své dceři, protože si není jistá, zda by o takový rozhovor dcera vůbec stála.

Podobný kontrast vnitřního a vnějšího přibližuje Marijin dvor k Paní Dallowayové – obě hrdinky jako by žily v rámci svých sociálních rolí hned několik životů, přičemž jsou to právě vzpomínky a způsob myšlení, které dávají čtenáři možnost pochopit plně jejich charakter. Ona různost životů může být vztažena i ke zmiňované různosti témat, jimiž se protagonistka zabývá. Příběh proto můžeme hodnotit různě z žánrového hlediska – objevují se zde prvky reportáže, politického eseje (někdy působí vypravěččina důkladná informovanost a moderní slovní spojení až nedůvěryhodně), avšak dominujícím a stmelujícím prvkem je život hlavní postavy a to, že ji „nepřestává udivovat, jak je ten život silnej, jak se dokáže prosadit přes všechno, co tu bylo“. Její vyprávění je vyprávěním proti zapomenutí, tichu a smrti. Když v závěru příběhu navečer opouští své zesnulé příbuzné na hřbitově, jako by symbolicky ještě prosila o čas na jednání i vzpomínání. Síla tohoto monologu spolu s přesnou evokací prostředí je tím, proč lze tento poměrně krátký text označit bez pochyb za román.

Autorka je bohemistka.