Ulice a zdi jako přirozené teritorium českých writerů a streetartistů začínají být lákadlem i pro reklamu, která prozatím sázela spíše na draze zaplacená legální místa. Dnes můžete na ulici potkat ilegální upoutávky, které jako by z oka vypadly tomu, čemu se říká street art.
Bylo jen otázkou času, kdy se pozornost těch, kteří chtějí především prodávat, zaměří i na místa, která nejsou ke koupi, ale přitom nabízejí prostor pro sdělení, jež doposud využívali jen writeři a streetartisté.
Právě z úst uličních tvůrců bylo často slyšet, že jejich tvorba je krom jiného také odpovědí na všudypřítomnou reklamu, která se v Česku objevuje i na místech, kde by ji málokdo čekal. Možná tedy trochu překvapí pohled na ilegální plochy, které dnes už nezřídka slouží jako reklamní panely svého druhu, a dle stylu provedení daných výtvorů lze navíc soudit, že tyto zdánlivě alternativní výzvy k nákupu či třeba návštěvě nějakého podniku jsou dílem writera. Říká se tomu guerilla marketing a jde jen o další tah ve strategii, která velí využít vše, co má třeba jen příchuť alternativy, nezávislosti a zde dokonce i zakázaného. Přesně ve stylu „hlavně alternativně“, který s takovou bravurou diagnostikovala ve své knize No logo novinářka Naomi Kleinová.
Reklama je věcí profesionálů, a tak se nelze divit, že ti svůj zrak upřeli směrem k writerům, neboť mají s ilegální tvorbou nejvíce zkušeností a práce jim jde dobře a rychle od ruky. Lze také předpokládat, že se zrovna netopí v penězích a nějaký ten příspěvek na spreje se vždycky hodí. Riziko a případné pokuty jdou na vrub tvůrce a zadavatel zakázky (o nic jiného tu přece nejde) může mít rázem pomyslný billboard tam, kde ho nemá nikdo jiný a kde jsme byli zvyklí vídat piecy writerů nebo tvorbu streetartistů.
Může za to street art?
Někdo by možná řekl, že to je právě street art, jenž kvůli své široké škále vyjadřovacích možností otevřel dveře guerilla marketingu, někomu se věc z podstaty příčí a jiný v ní zas nevidí nic, nad čím je třeba se pozastavit. „Graffiti nemá takovou ambici být uznávané, kdežto street art, ať se tváří, jak chce, stejně směřuje do bodu, kterým sám na počátku opovrhoval,“ míní Pois0811 a naráží tak na skutečnost, že street art může mít mnohdy až umělecké ambice a přitom vposledku „přináší víc klišé“. Zatímco v graffiti jde především o formu, jež je pro tvůrce vším, street art často nese sdělení; v tom se nakonec podobá právě reklamě. „Graffiti nemá co sdělovat. Je to interní elitářská záležitost. Na street artu mi vadí, že chce být pochopen masou, proto slevuje, až se dostává na úroveň reklamy, s tím rozdílem, že většinou propaguje sám sebe nebo ego autora. Má ambici stát se chytrým graffiti, přitom se stává hloupým uměním,“ vysvětluje Bleze. I když se může zdát, že mezi graffiti a street artem bují jakási nevyhlášená válka, není žádným tajemstvím, že řada writerů časem přesedlala právě na street art, který má u veřejnosti větší šanci na pozitivní přijetí, ale také poněkud ztrácí punc rebelie, jenž tolik patří k práci writerů. „Graffiti je pro mne ortodoxní záležitost, je omezené samo sebou, to jsou jeho výhody i nevýhody. Nikdy nebude do hloubky pochopeno veřejností jako street art, jenž je pro lidi uchopitelnější. Na druhé straně graffiti nebude nikdy tolik znásilněné jako street art,“ dovozuje Epos, který se právě od klasického writingu dostal ke street artu.
Tenhle souboj formy a obsahu – přičemž u graffiti jde právě o podobu písmen a drzý exhibicionismus jména, které je třeba psát všude, kde to jen jde – zatím jako by street art prohrával. Má sice možnost sdělovat, ale dosud ve velké míře funguje také jako značkování, jen mnoha způsoby najednou. Sdělení, které má hrát prim, až na výjimky není nikde moc vidět, a když, tak má jako na potvoru podobu reklamní šablony. Jedinečnost českého street artu lze jen těžko hledat a těžko ji identifikují i sami writeři, kteří dle svých slov na české scéně nevidí nic, co by stálo za zvýšenou pozornost; snad kromě specifické a nezasloužené sebestřednosti. „Naše scéna je jedinečná jen tím, že se o své jedinečnosti umí dokonale přesvědčit,“ míní třeba Epos. Dříve než se český street art vůbec mohl něčím stát, se ale tak trochu stihl prodat, jak vidno třeba z reklam dělaných pomocí šablon. Zatím se nekupčí s velkými nadnárodními firmami; ti, kteří guerilla marketing praktikují, cílí na mládež nebo na – z jejich hlediska – „odvázanější“ část veřejnosti, přičemž „odvázat se“ může dnes znamenat i koukat se na porno (rosenberg tv) nebo se zhulit (growking). K vidění je také výrobce spodního prádla pro mladé (styx). To může být ale jen začátek.
Něco jako angažovaný street art u nás chybí takřka úplně. Částečně snad proto, že jde často o bývalé graffiťáky, které politika nezajímá, anebo prostě z toho důvodu, že nějaké angažované sdělení na zdi místní tvůrci v prostředí, kde každý jeden billboard politické strany hlásá nějakou zaručenou pravdu, nepovažují za smysluplné. „Chci se vztahovat k abstraktnějším tématům, která souvisejí s životem ve městě,“ říká Epos a Bleze pochybuje nad efektivitou politického sdělení vůbec („Snad si nemyslíš, že trefný obrázek na zdi může s něčím hnout?!“). I na ulici platí, co v celé české společnosti. Radikální a politické akty jsou se strachem rozpoznány jako levicové, a vše levicové je obrazem toho, v čem jsme za minulého režimu žili. Od toho raději ruce pryč. „Žiješ v Česku, kde brzy dostaneš nálepku politického extremisty nebo levicového aktivisty, a tohle označení je v našem státě jednoznačně negativní,“ potvrzuje Míra, který se ve svých výtvorech příležitostně nevyhýbá antifašistické symbolice. Těžko tedy hledat nějakého českého Banksyho. Ten sice může být kritizován za prosté kupčení se svými drahými výtvory, ale co se sdělení týče, je z něj jeden z nejvýmluvnějších kritiků současného „světosystému“. Slova většinou vůbec nepotřebuje a médiem pro něj zůstává hlavně ulice.
Křičím, tedy jsem
I když se jakési zakázkové stříkání pomalu stává normálem, platí, že naprostá většina writerů ho sice toleruje, ale sama by ruku k dílu v těchto případech nepřiložila. Žádný z těch, které jsem měl příležitost oslovit, vlastně podobnou cestu neschvaluje, a jen velmi těžko si představují nabídku, na kterou by kývli. Snad prý, kdyby šlo o přátele a firmu, s jejímž posláním by se mohli ztotožnit. Do role nějakých morálních soudců mají ale také daleko.
Paradoxní je, že guerilla marketingu se věnují i velká jména českého graffiti, která by mnozí neváhali označit za „otce zakladatele“. Patří mezi ně například Pasta nebo Point. Nutno říci, že volba zadavatelských firem se tu jeví jako veskrze logická, každý přece hledá ty nejlepší ve svém oboru a ti nezřídka splývají se jmény, jež jsou v dané oblasti nejčastěji skloňována. „Writeři, co tohle dělají, by asi měli jenom víc přemýšlet. Myslím, že Cakes (Point) byl jedním z prvních realizátorů podobných zakázek tady, a nebyl to jediný mylný projekt, který tenhle člověk rozjel,“ soudí Bleze. Asi nejtradičnějším odmítnutím guerilla marketingu je prosté přejetí konkrétní reklamy, pouhé přeškrtnutí nebo překrytí novým výtvorem. To ostatně odjakživa patří k přirozené komunikaci mezi jednotlivými writery i crews. „Několikrát jsem se prošel pouze s červeným sprejem a vesele jsem tyhle reklamy škrtal,“ sděluje Míra a zároveň vzpomíná, že mu podobná komerční nabídka byla nejednou adresována. Mimo jiné i ze strany obří firmy Nike, jež je co do privatizace alternativy skutečným a zkušeným matadorem. O žádné malé peníze tehdy prý nešlo.
Celkově se zdá, že český street art na dobu sdělování ještě čeká a ryzí autentické počiny, které sice nechtějí nic vysvětlovat, nikomu nic neulehčují, a přitom na nás útočí z každého rohu, spadají stále hlavně pod hlavičku graffiti. Nakonec se i to samospasitelné zbožštění formy a jména zdá být vedle vyprázdněného street artu vpravdě radikálním počinem. A pokud jde o uznání a respekt, tak se bojuje o ten uvnitř komunity, nic moc veřejného se nekoná. „Křičíš svůj postoj a to, že tady jsi,“ opisuje Epos a dodává, že to bylo právě graffiti, jež ho naučilo „nebát se projevit, nebrat si servítky, nebejt podělanej a dělat věci naplno“. Pois811 zase s hrdostí přiznává: „Tupé psaní jména je pro mne mnohem zajímavější. Právě streetarteři, nikoliv sprejeři většinou mutují do špatných institucionálních umělců nebo své street umění prezentují mimo ulici.“ Možná by bylo někdy lepší nic neříkat než propůjčovat hlas někomu, kdo mluví jazykem trhovce.