Jeden ze základních textů sémiotické tartuské školy je cenný především tím, že čtenáře navádí k mnoha překvapivým způsobům, jimiž lze pohlížet na literární dílo.
Renomovaný historik literatury a kultury Boris Uspenskij (nar. 1937) nabízí ve své čtyřicet let staré knize Poetika kompozice invenční pohled dovnitř literárního vyprávění. Ukazuje, že nositelem příběhů zapsaných slovy není jen jazyk, ale také hlediska vyprávění, což je obvykle početná množina strategií, které při běžné četbě ignorujeme nebo vnímáme jen okrajově či pouze v nejmarkantnějších projevech. Nicméně jejich rozbor umožňuje chápat umělecký text nejen detailněji, ale především plasticky – jako silové pole, jehož výsledný tvar (kompozice) a působnost sestávají z polyfonie různých způsobů líčení dějů, osob a jiných skutečností.
Plody intelektuální oázy
Uspenského Poetika kompozice patří k základním textům tartusko-moskevské strukturalisticko-sémiotické školy, kterou proslavil především její hlavní představitel Jurij Lotman. Toto volné sdružení badatelů pěstovalo od šedesátých do osmdesátých let pod hlavičkou univerzity v estonském Tartu (avšak Uspenskij i na Moskevské státní univerzitě) vědeckou práci, která rychle získala domácí i mezinárodní věhlas. Tartu se v humanitních vědách stalo synonymem nových témat a metod – živého, neortodoxního propojení strukturalismu a sémiotiky s historií kultury, interdisciplinárních exkursů a intenzivního, neformálního obcování nadšenců, kteří uvnitř sovětského systému vytvořili intelektuální oázu.
Od devadesátých let působí Uspenskij na zahraničních univerzitách (tak jako jeho kolegové Vjačeslav Ivanov, Boris Gasparov a další) a věnuje se hlavně tématům souvisejícím s ruskou historií a pravoslavnou tradicí (Car a patriarcha, 1998; Boris a Gleb: vnímání dějin ve staré Rusi, 2000; aj.). Věhlasné jsou jeho práce o sémiotice ikony a církevním rozkolu v 17. století.
Autor versus postavy
Uspenského nejznámější monografie „tartuského období“ je věnovaná kompozici uměleckého díla a problematice hlediska (točka zrenija). Pro výzkum hlediska je příznačná téměř univerzální platnost, typická pro strukturalistickou a sémiotickou metodu obecně – „problém hlediska má vztah ke všem uměleckým druhům“ –, ačkoliv autor uznává, že třeba v abstraktním malířství nebo architektuře se projevuje slabě nebo vůbec. Nejnázorněji je hledisko patrné ve výtvarném konceptu perspektivy nebo ve filmové montáži (které se podrobně obzvlášť v souvislosti s Ejzenštejnovým dílem věnoval Uspenského tartuský kolega Vjačeslav Ivanov). Hlavním předmětem Uspenského analýzy kompozice a hlediska je však literatura, především klasická (Puškin, Gogol, Dostojevskij), ale i moderní (Chlebnikov, Pasternak, Mandelštam).
Kombinatorika hledisek, která se všelijak navzájem doplňují, vylučují, kříží, zrcadlí a podobně, je ideálním polem pro rozvíjení studia literárního díla coby systému různých „pozic, z nichž je vedeno vyprávění“. Dohromady hlediska vytvářejí polyfonii, o níž psal analytik románu Michail Bachtin, přičemž zvláštním významovým potenciálem disponují případy, kdy se zároveň uplatňují hlediska, jež se navzájem neshodují. Jednoduchý případ je vypravěčovo líčení Kolji Krasotkina v Dostojevského Bratrech Karamazových, vedlejší postavy hocha, s nímž Aljoša, jeden ze tří synů starého Karamazova, diskutuje o Bohu. Na frazeologické úrovni jednotlivých výrazů se autor identifikuje s postavou (Krasotkina), na úrovni ideologické si od ní ale udržuje (způsobem vyprávění o jeho řečech a chování) ironický odstup. Takovými případy ambivalence se Uspenskij zabývá v kapitole věnované tzv. složenému hledisku, respektive neshodě hledisek. V další části monografie se pak pojednávají různé zvláštnosti kompozice uměleckého textu, jako třeba vztah autora k postavě podle konkrétní situace – a k projevům takových proměn –, třeba Nikolaj Rostov v Tolstého Vojně a míru se popisuje nejrůznějšími způsoby a je také nazýván rozličnými podobami svého jména podle toho, v jaké souvislosti se o něm mluví.
Dynamika hledisek
Základní hlediska jsou ale podle Uspenského čtyři a podle nich dělí i kapitoly své studie: první zkoumá ideologická či světonázorová hlediska autora, vypravěče či postav a jejich vzájemné vztahy. Uspenskij například ukazuje, že vášniví a sebevědomí velkoměstští aristokrati Pečorin a Grušnickij z Lermontovova Hrdiny naší doby jsou si podobní z hlediska „rozumného“ Maxima Maximoviče, kapitána, jenž je Pečorinovým vojenským velitelem, avšak z hlediska ironického skeptika Pečorina je samolibý egoista Grušnickij antipodem. Jejich konflikt se projeví i na úrovni děje, když Pečorin Grušnického zabije v souboji, čímž začíná jeho hlavní dobrodružství v kavkazském vyhnanství. Uspenskij klade důraz na fakt, že hlediska jsou výstavbovým principem, autor i každá postava jich mohou mít celou řadu, a nejde tedy o to, co si kdo „doopravdy“ myslí.
Druhá kapitola má skoro padesát stránek, ale mohla by být nekonečná – vysvětluje se tu, jaké jazykové prostředky mohou sloužit k vyjádření toho či onoho hlediska. Ve třetí kapitole se pojednává časově-prostorová analýza vyprávění: ukazuje se zde, že hledisko vypravěče může třeba „klouzat“ od jedné postavy k druhé. Vypravěč může zaujímat nějaké pevné stanovisko, místo, z něhož je něco vidět, něco jen slyšet a o dalším se lze jen domýšlet – anebo sleduje osoby a děje jako všudypřítomné a vždypřítomné boží oko. Je logické, že zevrubné popisy v románech Lva Tolstého pro prostorový rozbor vyprávění představují výživný materiál. Čtvrté ohnisko hledisek je psychologické a týká se vědomí. Základní rozdíl vidí Uspenskij v tom, zda se děj líčí z hlediska jednoho vědomí nebo se rekonstruují vnitřní hlediska různých postav. Říká tomu popis „zvenčí“ (obsahující vnitřní stavy jediné osoby) a popis „zevnitř“. I zde spočívá hlavní dobrodružství v přechodech, střetech, kombinacích. Jednou se v Rogožinově pravici „něco“ zableskne – tak to vnímá kníže Myškin, hlavní postava Dostojevského Idiota, podruhé se už mluví – z hlediska objektivního vypravěče – o ráně nožem, která se nad knížetem vznášela. Pro Uspenského výklad je důležitá dynamika hledisek, která děj činí mnohoznačným a posouvá jej kupředu.
Nové pohledy na klasiku
Nebylo by nijak obtížné shromáždit argumenty ukazující Poetiku kompozice jako dílo, řekněme, z dnešního hlediska (!) konzervativní. Systém hledisek zachází s celou vyprávěcí aktivitou zdánlivě v jedné lingvisticko-rétorické ploše, chápe literární dílo jako soustrojí vypravěčských postupů – takový horizont snad může působit poněkud sterilně. Ale mnohem produktivnější než pokusy o pojmenování mezí Uspenského metody bude snaha o porozumění jejím silným stránkám. Tento literárněvědný chef-d‘oeuvre poskytuje přesně to, čím myšlení o literatuře ve svých nejlepších projevech dokáže zaujmout i „uživatele“ za hranicemi profesní komunity. Ukazuje totiž, kolika různými a často překvapivými způsoby lze dílo číst, a to i notoricky známou klasiku, kterou bychom, nejednou otráveni prvoplánovými školními výklady, měli tendenci považovat za vyřízenou záležitost.
Autor je rusista.
Boris Uspenskij: Poetika kompozice. Přeložil Bruno Solařík. Host, Brno 2009, 280 stran.