Ugo, napiš U

O Tarchettiho biografických údajích a dalším množství informací se můžeme dočíst v obsažném doslovu Jiřího Pelána, který autora i knihu Fantastické povídky vřazuje do historického kontextu. Je dobré si uvědomit nijak marginální příbuznost Tarchettiho textů se známějšími jmény jako E. T. A. Hoffmann, Jean Paul, Poe, Nerval, Gautier, ovšem také Sterne a Hugo; stejně tak jeho příslušnost k italské umělecké skupině „scapigliatura“. Zkusme ale navázat na doslov v místech, kde končí, některé texty si přečíst a přidat pár poznámek – a začněme pěkně podle abecedy, od písmene U.

U jako Ugo

Ugo, jméno, které si Tarchetti přisvojil, patřilo spisovateli Ugo Fascolovi. Jménem Ugo podepisuje Tarchetti svou milostnou korespondenci, ještě než se stane spisovatelem, jak se píše v doslovu. Přivádí nás to k jednomu ze základních autorových témat a také k samotnému aktu jeho psaní. V povídce U, kde je veškeré zlo světa připisováno právě tomuto písmenu a hlásce, se dozvíme nejen to, že tvar dotyčného písmene je naprosto zhoubný. Což můžeme vidět hned, jak se na něj podíváme – dole je U spojené a nahoře má dva růžky, je od pohledu deficitní a neuzavřené. A jeho zvuk vyjadřuje jen bolest a úzkost.

Podíváme-li se blíže, ani jazyk tu není celistvý, i šílenec zatracující U musí odvrhnout jak foném, tak grafém, mezi písmem a řečí zeje stejná propast jako mezi růžky litery. Stejně tak i celý svět je u Tarchettiho rozdělen a rozkládán v trvalém schizoidním napětí. Iginio si přibírá jméno Ugo, aby se skrze něj stal spisovatelem. V dopisech je to prožívající Iginio a píšící Ugo. V literárních textech je neustávající tření mezi vypravěčem–aktérem směřujícím k (iluzivní) subjektivní autenticitě a tím, co se obvykle nazývá implikovaným autorem, zjednávajícím si ironickou distanci a humor pramenící z reflexe.

V, W jako vztahy vjemů a věcí

V povídce Příběh jednoho ideálu začíná autor, jak je u něj obvyklé, úvodním výkladem a vyložením rámcové situace. Zde je otázkou ontologický status ideálu neboli jak existuje ideál. Přítel vypravěče si vysnil ženu, Perlu. Jako když se perlotvorka neustálým obalováním dráždivého cizího tělesa snaží zbavit bolesti. Perlotvorka uzavřená před světem může stejně tak pronést estétskou větu: „Skutečnost je negace, parodie, neforemná skica…“ Ideál a skutečnost, mezi nimiž zeje trhlina. Ani jednomu nelze dát přednost, jelikož o to silněji se přihlásí to druhé.

Alfredo, jehož příběh nám vypravěč sděluje, vytvoří iluzi, která se pak intrikou zdánlivě zhmotní, když se živá žena podle popisu dozví, jak se tvářit coby tento ideál tvářit. Alfredova snaha za každou cenu udržet jednotu, tentokrát lásky, selže a on je tak vystaven závažné zkušenosti, neschopnosti rozlišit, co je ještě jeho iluzivní ideál a co skutečnost. Není to snad velmi současná problematika?

X, Y jako ženské a mužské

Zápletka povídky Duch v malině spočívá v umístění dvou vědomí do jednoho individua. Kníže sní v malině ducha jedné ze svých poddaných. Nastane sled groteskních scének hnaný dynamikou schizoidního konfliktu dvou Já v jedinci, jednoho mužského a jednoho ženského. Někdo by mohl tvrdit, že tyto eskapády jsou jen výplní mezi úvodní zprávou o vraždě a výsledným usvědčením vraha z úst duševně rozpolceného knížete/poddané. To podstatné je ale tentokrát vně i uvnitř.

Banální detektivní rámec je rozrušován hrůzou a humorem grotesky probíhající při cestě knížete z vycházky, kde snědl malinu, do zámku, kde dojde k odhalení vraha, stejně jako je tělo knížete narušeno oscilací dvou různých duší. I tělo knížete začne být spíše indiferentní a vyjadřuje obě duše, jak motorickými projevy, jako je chůze nebo řeč, tak nejasností obličeje, který je dvěma zároveň. Vše se drolí a rozpadá, vše se diferencuje na dvě různé větve. Dokonce i jednotlivé mysli se rozdvojují, jelikož reflektují sebe i změnu, jež se stane při nástupu vlády druhé mysli. Z takového kolotoče se dá vystoupit jen „silnou dávkou dávidla“, která je knížeti podána na pomoc.

Z jako zbytek

Nejrozsáhlejší a v knize poslední povídkou výboru je Příběh jedné nohy. Všechny zmíněné a i další motivy jsou zde v porovnání s ostatními povídkami nejvíce rozpracovány. Vypravěč nám zprostředkovává příběh a rozhovory s Eugeniem (opět podvojnost). Jak jinak než mladým mužem (Tarchetti zemřel v devětadvaceti, podobně mlád jako další autoři „scapigliatury“), který přišel o levou nohu v polovině stehna a má ji doma vystavenou, neboť se od ní nedokáže odloučit. Tento jeho zbytek ho neustále táhne ke smrti, vysiluje ho neustálou přítomností. Ale odloučení se také nezdá možné, jelikož při pokusu uvést Eugenia zpět do života vedle dívky, kterou miluje, pociťuje tento silně svou neúplnost. Tělesná deficitnost totiž není odlišitelná od psychické. Eugenio odmítá, že by například morální standardy mohly být u celého a zmrzačeného člověka tytéž. Oddělení nohy od těla je také „ochromením ducha“. Hrdina se tak pohybuje mezi smrtí a šílenstvím, jeho individualita je především oscilací mezi těmito dvěma limitami.

Svět Tarchettiho textů dobře ilustruje groteskní scénka při výletě kočárem, během níž jsou muži a ženy uvnitř propleteni a nikdo neví, kde jsou jeho končetiny. Indiferentní hlas se zeptá: „…čí je tahle noha?“ Na jedné straně je tu pateticky prožívané vylíčení Eugeniova tragického údělu a na druhé je tu ironický a uvolněný smích. Eugenio zvolí smrt, když se navrátí ke své noze, jelikož bez ní už „nemá odvahu žít“. Uvnitř každé věci, každé skutečnosti, jakkoli na oko celistvé, která není nikdy definitivní, zeje trhlina, jež se také pohybuje a plodí další. Jak říká Eugenio: „Cožpak ve světě tak četných, rozmanitých, protikladných věcí, uprostřed neustále se měnících lidí a událostí lze vytvářet stabilní, komplexní a absolutní náhledy?“ Nezbývá než konstatovat, že Tarchetti se jistě stane čtenáři, podle názvu první povídky výboru, osudovým člověkem.

Autor studuje komparatistiku na FF UK.