Nenásilný boj

Proč jste se rozhodla jet do Palestiny podporovat hnutí proti okupaci?

Když o Vánocích v roce 2008 začal útok na Gazu, byla jsem zrovna v Londýně. Začala jsem chodit na pravidelné demonstrace proti izraelskému útoku, jichž se v té době účastnilo až 50 000 lidí. Tam jsem potkala aktivisty, kteří už byli jako členové hnutí ISM – International Solidarity Movement v Palestině, a brzy se rozhodla, že svou podporu okupovaným Palestincům nejlépe vyjádřím právě tam. Dalším důvodem bylo, jak o útoku na Gazu informovala různá média. Když jsem porovnala zpravodajství iDnes, BBC a třeba al-Džazíry, zdálo se, že každé z nich informuje o úplně jiné události. Chtěla jsem se o pravdě a situaci v Palestině přesvědčit na vlastní oči a udělat si svůj názor. V Palestině jsem žila deset měsíců, až do chvíle, kdy jsem byla vyhoštěna.

Dostat se jako aktivista ISM do Palestiny je tedy jednoduché – nemusela jste projít nějakou přípravou, než jste tam odjela pomáhat?

V první řadě je třeba říci, že slovo pomoc není příliš vhodné. Jde spíše o podporu než o cokoliv jiného. Filosofie ISM není pomáhat, ale podporovat nenásilný boj Palestinců proti okupaci. Slovo pomoc zní možná až příliš kolonialisticky. Kromě vyjádření solidarity a účasti na přímých akcích ISM monitoruje situaci v Palestině a předává o ní informace dál, dá se říci, že umožňuje Palestincům, aby jejich hlasy zazněly i v zemích, z nichž pocházejí konkrétní aktivisté. Do činnosti ISM v Palestině se po absolvování dvoudenního školení přímo na místě může zapojit každý.

V čem výcvik spočívá?

Dotyčný se musí seznámit s nenásilnou taktikou, technikami deeskalace násilí ze strany armády, zbraněmi, které policie a armáda používají, dozví se, jak reagovat na nejrůznější situace, k nimž může dojít. Dále získá informace vážící se k palestinské kultuře a také výcvik, jenž ho má naučit, jak efektivně pracovat s médii.

Jaká je historie hnutí ISM?

ISM nemá organizovanou strukturu a existuje v mnoha zemích. Založeno bylo Palestinci během druhé intifády, kdy se ukázalo, že při násilných demonstracích Palestinců neváhá izraelská armáda použít ostré střelivo. To ovšem neplatilo v případech, kdy na demonstraci byli aktivisté a pozorovatelé z jiných zemí nebo právě Izraelci. Ukázalo se, že dokonce existuje vojenské nařízení používat ostré náboje jen v případě, že demonstrace bude čistě palestinská. Tak nějak tedy vznikl koncept hnutí ISM. Dnes je ovšem nutno dodat, že izraelská armáda používá ostré náboje takřka, kdy chce, a nebere žádný ohled na přítomné cizince nebo Izraelce.

Podpora ISM tedy spočívá především v přenášení informací a symbolické solidaritě s Palestinci, mezi nimiž aktivisté ISM žijí?

Do Palestiny člověk jede, aby viděl, co se tam děje. Přestože se původní účel s dobou změnil, je stále důležité zapojovat se v Palestině do přímých akcí a vyjadřovat tak nejen solidaritu s Palestinci, ale i sílu rostoucího hnutí proti izraelské okupaci. Konkrétní práce a vydání svědectví přijde na řadu v zemích mimo Palestinu, kde ISM funguje.

Z jakých zemí se rekrutují aktivisté ISM? Jde převážně o mladé lidi?

Jde o lidi od osmnácti do osmdesáti let věku. Sama jsem mohla vidět sedmdesátiletého pána, který při demonstraci zůstal stát v oblaku slzného plynu, přičemž i Palestinci se snažili uniknout z jeho dosahu. Často jde o lidi židovského původu z Ameriky a Anglie. Zajímavé je, že hodně lidí přijíždí ze severských zemí, jako je Švédsko nebo Dánsko. Češku jsem potkala jen jednu. Lidí z kontinentální Evropy moc nejezdí.

Z čeho jste tam žila, předpokládám, že práce je nedostatek i pro Palestince…

Měla jsem našetřeno, ale moc peněz není potřeba. Ubytování vám seženou lidé z ISM, jídlo je levné a navíc Palestinci jsou velmi pohostinný národ, takže se člověk velmi často nají u nich. Obecně lze říci, že tam lze vyžít takřka z ničeho, neboť je tam velmi levně. Měsíc jsem také žila s vystěhovanou rodinou přímo na ulici. Platí, že člověk samozřejmě nemůže očekávat nějaký velký komfort.

Jak jste se ocitla na ulici?

První čtyři měsíce jsem strávila ve Východním Jeruzalémě. Spolu s dalšími aktivisty z ISM, ale i z Izraele jsme žili s rodinami, které izraelské úřady chtěly násilně vystěhovat z jejich domovů. Naší přítomností jsme je podporovali v jejich boji za dosažení spravedlnosti a pomáhali jim vést úspěšnou mediální a mezinárodní kampaň. Tyto rodiny byly bohužel nakonec vystěhovány. V Jeruzalémě není jednoduché najít jiné ubytování, byly tedy pak nuceny žít nějakou dobu na ulici. Jako aktivisté jsme na ulici několik měsíců strávili s nimi. V této oblasti od roku 1956 bydlí 28 palestinských rodin, uprchlíků z roku 1948. Tři již byly vystěhovány a podobný osud hrozí všem. Do jejich domů se stěhují izraelští osadníci, kteří plánují na tomto území výstavbu nové kolonie.

Souvisí nějak radikalita Palestinců s jejich vzděláním? Lze říci, že ti radikálnější jsou také nevzdělanější?

Na místní poměry myslím platí, že úroveň vzdělanosti je v Palestině velmi vysoká. Většina mladých lidí, se kterými jsem se setkala, studuje na některé z univerzit ve Východním Jeruzalémě nebo na Západním břehu. Smutnou realitou je, že i velmi vzdělaní lidé těžko nacházejí v okupací zdecimované ekonomice adekvátní uplatnění. Nevypozorovala jsem ale, že by úroveň vzdělání souvisela radikalitou. Všichni Palestinci jsou nějakým způsobem zapojeni do boje proti okupaci. A ten je daleko různorodější, než jak ho známe z médií, která jej redukují na činnost jedné ze dvou hlavních politických stran – Hamasu nebo Fatahu. Praktický boj obyčejných lidí se však neřídí stranickými příkazy. Stále více se rozrůstá nenásilný odpor zdola, ve formě demonstrací a přímých akcí.

Jde ale v případě nenásilné taktiky o většinovou tendenci?

Jde o většinovou a stále stoupající tendenci. Je stále více vesnic, které se k této taktice hlásí a dávají jasně najevo, že v boji o vlastní půdu nenásilnou cestou nepřestanou, a to přestože při podobných pokojných demonstracích došlo k několika zastřelením. Vláda OOP v Ramalláhu jasně deklarovala, že je to cesta, kterou chce jít. Součástí nenásilné strategie jsou i mezinárodní soudní spory, které jsou vedeny s firmami, jež na okupovaných územích stavějí osady. Navíc se krom palestinské občanské společnosti k tomuto stylu odporu přidávají i izraelské nevládní organizace, existuje také akademický bojkot. Kampaň směřující k delegitimizaci izraelské okupace roste i mezinárodně, s čímž souvisí právě bojkot izraelských produktů, jako jsou například ty z Mrtvého moře nebo izraelské ovoce. To je určitě nejsnazší pomoc, k níž se může přidat každý. Izrael se nenásilné cesty evidentně obává, neboť reaguje militantně, vyhrožuje vůdcům tohoto hnutí a řada lidí je i vězněna.

Podle kterého paragrafu jsou vězněni?

Palestinci jsou souzeni vojenským soudem a rozhodnutí o tom, že mohou být až šest měsíců vězněni, je víceméně administrativní. V Palestině je navíc vězněna řada dětí mladších patnácti let, což se děje také rozhodnutím vojenských soudů. Sedí tam za házení kamenů nebo třeba za vlastnictví nože. Palestinci u sebe nesmějí nosit žádnou zbraň. Osadníci přitom běžně chodí s puškami M16, což platí nejen o vojácích, ale i o civilistech v samotném Izraeli.

Obrazem souvisejícím s Palestinou jsou ale i palestinské sebevražedné atentáty. Izraelci často zmiňují, že žijí ve věčném strachu z možného teroristického útoku…

To bych řekla, že v současné době platí spíše pro Palestince. Na dením pořádku čelí nočním invazím izraelské armády a útokům ze strany osadníků. Velká část palestinské populace byla někdy zatčena nebo vězněna, takřka každý má v příbuzenstvu někoho, kdo byl postřelen nebo zmrzačen, nebo je právě vězněn. Nesetkala jsem se snad s nikým, kdo by v rodině neměl některou z těchto zkušeností…

Lze ještě dnes mluvit o nějakých sousedských vztazích mezi Židy a Palestinci?

Záleží na oblasti. Například v Hebronu, kde žijí v těsném sousedství, jsou vztahy velmi špatné a osadníci na Palestince běžně útočí. Na zbytku Západního břehu Izrael vybudoval promyšlenou strukturu apartheidu. Existují oddělené silnice pro Izraelce a pro Palestince a naprosto odlišný režim vládne i na těch tolik diskutovaných checkpointech. Na Západním břehu tak spolu Izraelci a Palestinci často ani nepřijdou do styku, kromě situací, kdy osadníci na Palestince cíleně útočí.

Vnímala jste diskriminační přístup k ženám v souvislosti s islámem?

Skutečností je, že stále dochází k vraždám ze cti, ale obecně mi připadá úcta k ženám u Palestinců větší než u českých mužů. Palestinská společnost je velmi různorodá, jsou v ní zastoupeni křesťané, muslimové, ale i část Palestinců, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.

Co si myslíte o vývoji mírových jednání?

Mírová jednání na vysokých úrovních ukázala svou neschopnost přivést Izrael k zodpovědnosti. Osobně si myslím, že k ukončení okupace je nutné nejen masivní palestinské hnutí zdola, s přijetím principu nenásilí, ale i odpor v rámci izraelské společnosti. Ta však musí většinově přijmout taktiku nenásilného boje. Možná to bude delší cesta. Ale může být úspěšná.

Jste spokojená s konáním českého státu ve věci vašeho vyhoštění?

Nejsem. Ještě v den mého zatčení české ministerstvo zahraničních věcí vydalo prohlášení, že na něm nebylo nic nelegálního. Přesto izraelský soud uznal mé odvolání, které se teprve bude řešit. V Česku ale mají jasno, což se ukázalo i na pochodu proti antisemitismu, jenž byl spíše pochodem za Izrael a proti Palestině a zaštítily jej pražský magistrát a ministerstvo zahraničních věcí.

Nebylo by pro vás lepší si včas prodloužit vízum a nyní stále moci být v Palestině?

Izrael rozhodně neprodlouží vízum žádnému propalestinskému aktivistovi. Žádala jsem o ně, takže vím, o čem mluvím.