Přímluva za zkorumpované parchanty

V jakési sedlině mezi ODS a sociální demokracií hromadí se již nějaký čas zvláštní figurky. Intelektuálové, kteří věří, že kapitalismus je nejlepším z možných světů a demokracie je jeho produktem, přesto jsou v dnešním systému nespokojeni, neboť nemohou jaksi nevidět, že cosi se nedaří. V jejich myšlenkovém modelu jim však nezbývá než být hledačem žáby na prameni. To nabízí jen velmi málo rétorických figur, jen pár možností společenské kritiky, jen minimum způsobů, jak současný marasmus popsat. Hlubinný či přísně analytický pohled by byl zradou toho, čemu celý život sloužili – žvástu. A tak nakonec dospívají vždy k závěru, že veškerou spásu demokracie zahrobařili zlí panáci u vesel. Zkorumpovaní politici, zlobbované partaje, klientské sítě, kmotři, plus samozřejmě obligátní komunisté, kteří a) utajeně stále vládnou, b) způsobili tu hroznou ztrátu čtyřiceti let, kterou nemůžeme dohnat, c) mravně nás rozložili, a tak jsme náchylnější krást a tak vůbec.

Ke svým „odleskům popisu“ současného stavu používají mudrci ze sedliny různé pojmy, většinou recyklované. Nejvíce asi letí „mafiánský kapitalismus“, pojem zaplaťbůh a priori očištěný, neboť vyslovený kdysi samotným Velikánem, a pak „nová normalizace“, kterou hledači žab převzali hegemonicky od Bělohradského a zbavili ji nebezpečných konotací.

Propagátoři frustrací středové sedliny jsou nesmírně vlivní a jejich popisy světa mají schopnost nenápadně infikovat. Je proto nejvyšší čas říci si něco základního o vůdcích, moci a demokracii.

Demokracie zdravá i perverzní

Jaká je role vůdčí osobnosti v politice? Jistě zásadní. Možná víte, že psychoanalýza ve své historii k roli vůdce leccos poznamenala, pochopitelně především proto, že se tak zaobírala postavou otce. Avšak nabyl jsem dojmu, že tento tradiční otco-diskurs lidi spíše mate. Proto si dovolím věc trochu přeformulovat: tvrdím, že v podstatě existují jen dva typy přirozených vůdců. Jedni skvěle kontrolují svou energii, a proto jsou voleni a posloucháni. Druzí tu kontrolu úchvatně předstírají, energie je přemáhá, a právě proto jsou voleni a posloucháni.

Společnosti vedené prvním typem vůdců si zjednodušeně můžeme označit jako „zdravé“, společnosti vedené druhým typem jsou perverzní, chtějí být zahlceny a přemoženy.

Myslím, že tento vzorec je koneckonců možné aplikovat i na menší sociální skupiny a takto rozlišit skupiny normální a perverzní.

Vím, že by si definice zdravé a perverzní společnosti, respektive kontrolujícího a nekontrolujícího vůdce zasloužila rozvést; že svou obecností provokuje a vynořují se kolem ní tisíce otázek. Sám některé znám: Jakou energii to mám vlastně na mysli? Co značí ono „přemožení společnosti“? Jak rozpoznat kontrolujícího a nekontrolujícího vůdce? Atd. Přesto se zcela záměrně omezím jen na tento burcující teoretický nástřel (pravda, více z důvodů rozsahových než poetických) a soustředím své myšlení kolem jediné z vyvřelých otázek, která nás musí zajímat eminentně: Produkuje demokracie automaticky pány energie? Zdravé vůdce?

Žel bohu, je krajně nejisté, že demokracie svou strukturou nějak pojišťuje zdraví společnosti ve výše uvedeném psychoanalytickém smyslu. Ba řekněme rovnou: je to jen liberální mýtus. Hitler byl bezpochyby ukázkovým příkladem perverzního vůdce, onanisty na trůně, byl však vynesen do čela země zcela demokraticky. A i kdyby demokratické mechanismy nezrušil, zůstal by pervertem.

Za ukázkově zdravého vůdce si naopak dovoluji označit například Josipa Broze Tita, přestože jeho volba byla zcela diktátorská. Reflektovala ovšem nezpochybnitelný zdravý čin, partyzánské osvobození své země, tedy podání důkazu o vládě nad silami uvnitř i kolem sebe.

I poměrně nedávné volby řady demokratických vůdců budí rozpaky. Bylo například až příliš zjevné, že se George W. Bush snažil strhnout svou zemi do svého osobního psychodramatu o boji dobra se zlem, že viděl realitu přes filtr kosmického mýtu. To je ilustrativně perverzní, neboť popudem k ovládnutí sil světa takovým politikem je nejistota o výsledku zápasu uvnitř (což u alkoholika „vyléčeného modlitbou“ sotva překvapí).

Zkrátka demokratická společnost nečiní vždy zdravou volbu. To nás nutí si politickou teorii zpsychologizovat a odlišit demokracii zdravou od demokracie perverzní. A pak nás to rovněž staví před otázku zásadní: čím se tedy demokracie liší od diktatur? A v čem je vůbec demokracie lepší, musíme-li uvažovat analogicky i o zdravé diktatuře?

Kosmická hra otce se synem

Všichni snadno pochopíme, v čem tkví škodlivost perverzních vůdců, a stejně tak netřeba vysvětlovat, proč je lépe narazit na perverzního vůdce v demokracii než v diktatuře – existuje přece jen větší naděje, že se podaří ho udolat v soutěži. Ale má demokratický zdravý vůdce nějakou výhodu oproti zdravému diktátorovi?

Bohužel, musíme být nemilosrdní: z psychoanalytického hlediska není možný přechod od jednoho zdravého vůdce k jinému zdravému vůdci – ani v demokracii ne –, neboť zdravého vůdce nelze nijak osvobodit od prolnutí s tématem otce. Po silném otci nemůže přijít jiný silný otec, vždy musí přijít nedostatečný syn a chorobná nostalgie, nezřídka hraničící s rozkladem společnosti (vzpomeňme na postupnou anomii po smrti Tita). Proto musíme nevyhnutelně dospět k tomu, že zdravý demokratický vůdce nemá žádnou výhodu oproti zdravému diktátorovi. Otco-synovská kosmická hra je i u demokratického zdravého vůdce ve hře. Osudy zdravých demokracií a zdravých diktatur jsou v zásadě stejně – stejně vrtkavé.

Není tedy k nalezení žádný argument ve prospěch demokracie? Je, ale ne demokracie ledajaké. Nejsilnější a diktaturu opravdu funkčně překonávající je jen ta demokracie, která se z kosmické hry plně vyvléká. Která se osvobozuje od obou typů vůdců, zdravých i perverzních. Která kontrolu energie privatizuje a politickou sféru brutálně utilitarizuje. Tím je problém přechodu od otce k synovi vyřešen. Otec je definitivně pohřben a zapomenut, zbývá jen handrkování „vnuků“.

Nejzdravější ze zdravých voleb je volba podle svých zájmů, volba bezohledná vůči celku i hodnotám. Volba pochybného páprdy s jasným úkolem urvat pro naši skupinu co nejvíc.

Demokracie zdravější než nejzdravější diktatura je jen demokracie vlivných partikularismů. Ba lze takový systém nazvat přímo systémem bezostyšných partikularit. Nikoli z onoho mystického liberálního důvodu „sledováním vlastního sobectví nakonec vždy prospějeme božímu řádu“, ale zkrátka proto, že jen systém osvobozený od kosmických hodnot osvobozuje od zdravého i perverzního vůdcovství, za nějž společnost vždy platí daň neudržitelnosti.

Síla demokracie je mimo jiné v tom, že má své vlivné partikularisty: lobbisty, odborářské vyděrače, ty, co si odmítají utahovat opasky „pro zítřek“, „pro naše děti“. V čele takového systému stojí a musí stát vždy malí lidé, karikatury obou typů vůdců, jistěže úplatní, jistěže nestrhující, jistěže zištní. Množstvím takových vůdců lze měřit sílu a zralost nadkosmické demokracie.

Braňme své nesvaté zájmy

„Více než zdravá demokracie“ je zkrátka stav, kdy lid přestává od vůdců požadovat kontrolu společenské energie, a tím pádem si může dovolit mít u vesla zkorumpovaného parchanta. Demokracie je osvobození z kosmické hry. Jen tím je měřitelná, nikoli stovkami let svého vývoje. Pět set let demokratických tanečků je vám k ničemu, když je společnost nemocná. A nemocná je tehdy, když začne slyšet na vábení přirozeného vůdce a jeho žvásty o hodnotách.

Ano, každý perverzní vůdce svádějící zdravou demokracii, stejně jako každý zdravý vůdce svádějící demokracii více než zdravou, nadkosmickou, je především tyranem hodnot. Demokracie je opravdu silná a vyvlečená ze svěrací kazajky otcovského komplexu jen tehdy, je-li profánní. Jen když nemá přesah. Proto je demokracie ve věčném a málokdy chápaném sporu s nábožností a magičnem. Každý vůdce je tyran hodnot, každý slibem ochrany vyšší hodnoty strhává demokracii k mýtu – ten perverzní z důvodu odehrání své vnitřní obavy z pudové síly.

Nadkosmická demokracie, systém parchantů, má však samozřejmě svou odvrácenou stranu. Více než zdravá demokracie je vždy náchylná k tomu se rozpadnout v důsledku nedostatku koheze, či zajít na pragmatismus svých parchantů, kteří si rozparcelují obec.

Ale není jiné cesty. Máme jen dvě volby. A kdo tvrdí opak, je nebezpečný lhář, přípravce půdy nástupu tyrana hodnot.

Je jasné, že najde-li naše kotlina jednou svého tyrana hodnot, vzejde ze sedliny popsané v úvodu tohoto článku.

Braňme proti sedlině své zkorumpované parchanty. Má to smysl.

A braňme své nesvaté zájmy. Je to nejen naše právo, ale i povinnost v neutuchajícím a sebezáchovném boji proti těm, co vidí horizonty vyšších pravd, ale na špičku svého nosu si nevidí.

Autor je absolvent mediálních studií; vydal soubory esejů Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006), Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007), Anální vesmíry (2008) a Mystika Západu (2009).