Archeologie kritiky

Výbor americké literární kritiky Před potopou je pojmenován na první pohled velmi případně. Texty v něm obsažené leckdy působí předpotopně, například hned ten první od Normana Foerstera jménem „Estetický soud a etický soud“. Ale tato předpotopnost na první pohled může být zavádějící. Jisté je, že patnáct autorů do něj zahrnutých zastupuje hlavní kritické směry, jež vedle sebe existovaly mezi roky 1930 a 1970, počínaje formalistní „novou kritikou“, která vychází z kritického přístupu T. S. Eliota (např. Allen Tate nebo Cleanth Brooks), jejími oponenty, vnášejícími do kritiky historická, psychologická a politická hlediska (Lionel Trilling, Alfred Kazin a další), k „novoaristotelské“ literárněkritické škole (Ronald Salmon Crane). Jejich texty nejsou ani v jednom případě vlastními kritikami, pohybují se na širých vodách metakritiky, od pevnin teorie kritiky přes bájné ostrovy pedagogiky kritiky až k útesům kritiky kritiky. Většinou je ale téma článků podobné: jak se postavit ke kritice jako takové, co je jejím úkolem a jaká je její pozice? A závěry?

Mohutně stály vody na zemi…

Psát kritiku na kritické texty kritiků píšících o kritice, z toho až mrazí. A nevyhnutelně vede k nutkání vést monolog o smyslu kritiky. A takovému nutkání je těžké nepodlehnout. Naštěstí je v tom sám výbor dobrou oporou, protože je vše jiné než monologický. Texty v něm obsažené jsou navzájem propojeny, ať už se zamýšlejí obecněji nad smyslem kritiky nebo reagují na soudobé zápasy. Stýkají se, rozcházejí, reagují na sebe, vedou spolu dialog a někdy při. Přes rozdílnost přístupů a názorů na to, jak konkrétně by měla literární kritika postupovat, jsou kladeny stejné otázky, skrze něž se střetávají a navazují na sebe.

Příkladem je problém statutu kritiky, kterou John Crowe Ransom, zakladatel „nové kritiky“, chce zprofesionalizovat, zvědečtit a učinit z ní disciplínu vyučovanou na univerzitách, naproti tomu Malcolm Cowley její vědeckost odmítá a pojímá ji jako proces, nejednoznačnost, „dům s mnoha okny“ a Alfred Kazin zcela explicitně říká, že kritik „píše dramaticky a své důkazy vede způsobem, který by čistá logika nikdy neuznala a čistý akademismus nikdy nepochopil“, a o něco dál: „Kritika by nikdy neměla být tak odborná, aby ji mohli číst jen odborníci. Psaní pro odborníky s sebou totiž přináší tu obtíž, že se neobtěžujete psát dobře.“ Kazin hájí dialogičnost kritiky a právě tak vyvstává její tvářnost v celém výboru, ať skrze společná témata nebo vyložené reakce, když například Leslie Fiedler napadá v eseji „Archetyp a signatura“ článek Williama Wimsatta a Monroe Beardsleye „Intencionální klam“. Právě díky tomuto přístupu se ukazuje jak obraz dobového amerického myšlení o kritice, tak, když ne smysl kritiky, přinejmenším její možnosti.

 …vody ze země ustoupily

Na čem se všichni zastoupení autoři vesměs shodují, je, že kritika je pomíjivá a efemérní záležitost. Murray Krieger píše, že „kritik nemůže uspět“, Allen Tate mluví o tom, že „kritika se stává nahraditelnou a zastarává neustále“, a Randall Jarrell o ní říká, že „v nejlepším případě díky vám lidé uvidí, co by jinak neviděli; avšak v tom, co spatří, na vás musí vždycky zapomenout“. Připustímeli, že to platí pro kritiku jako takovou, promýšlení kritiky na tom může být o něco lépe. I když už dnes literární kritika užívá jiné teoretické a metodologické přístupy, neznamená to nutně jiný smysl kritiky, která není ani vědou, ani teorií, ač může pracovat s obojím.

Kritika totiž, jak zaznívá ve většině z těchto metakritických textů, není jenom psaní o literatuře. Je to spíše jistý způsob myšlení, odehrávající se v nejasném prostoru. Pro některé z autorů je to univerzita, pro jiné stránky kulturních a literárních periodik, v každém případě, a na tom by se shodli asi všichni, kritika je rozumění. Přestože dnes píšeme jinak a zvlášť jako Evropané necítíme běžně spojitost s kritiky zde zastoupenými, vlastně na tom nejsme, co se týče míry porozumění či jeho nedostatku, nijak zásadně jinak. O to může být zajímavější a podnětnější vrátit se v čase do doby, kdy ještě nevybledlé barvy minulých svítání naznačovaly i nenaznačovaly naše soumraky, a uvědomit si, že i naše doba se stane svítáním pro jiné soumraky. A že žádná potopa není dokonalá, a když voda opadne, tak je pak možné věnovat se archeologii.

Autor je publicista.