Vyprávět příběh, říkat… řeč?

To, co se odehrává ve čtyřech dílech, prologu, epilogu a třech intermezzech románu Objevení nebe (De ontdekking van de hemel, 1992) nizozemského spisovatele Harryho Mulische (29. 7. 1927 – 30. 10. 2010) je jedním slovem velkolepé. A (takřka) nepostižitelné. Příběh je sice rámován roky 1967 a 1985, ale šíře, přes kterou se klene, je celé dvacáté století. Objevují se v něm témata druhé světové války a šoa spolu s Májem 68, nizozemskou politikou, antisemitismem, židovskou identitou a eutanazií, svou roli hraje architektura, astrofyzika, hudba, kunsthistorie, lingvistika a Austinova filosofie jazyka, solipsismus, Freud, Stirner i abrahámovská náboženství.

Milostný pětiúhelník

Snažit se zachytit několika slovy příběh Objevení nebe nakonec není tak těžké, i když to úsilí může vyznívat poněkud zmatečně. Vše začíná dvěma body, z nich se utvoří ne-milostný „dvojúhelník“, ten se rozmnoží na milostný trojúhelník, a ten se nakonec stane nepravidelně milostným pětiúhelníkem. Jeho vrcholy jsou přátelé Onno a Max, Ada, která je nejdříve Maxovou milenkou a pak Onnovou ženou, její matka Sophie, jež se stane Maxovou družkou, a Quinten, který je různými způsoby synem všech čtyř předcházejících. Právě přátelství lingvisty Onna s astronomem Maxem dominuje počátku románu, než se Ada „přesune“ od Maxe k Onnovi. Po autonehodě skončí v kómatu, v němž donosí Maxova syna, za jehož otce je považován Onno, jenž mu dá hudební jméno Quinten. O Quintena se pak stará Max a Sophie, s níž má poměr, zatímco Onno se věnuje své politické kariéře, než po sérii dalších tragických událostí opustí Nizozemsko, aby byl po několika letech následován Quintenem, mířícím za svým posláním – navrácením testimonia. Zde už raději ve snaze shrnout příběh Objevení nebe přestanu, protože nejasně tuším, že chtít o něm napsat víc by jen zvětšovalo dojem zmatku. Ostatně o příběh tu nejde. Nebo možná – nejde o nic jiného než o Příběh.

Příběh a promluva

Mulischovy romány se k tématu vyprávění a psaní vracejí opakovaně – jak může vědět i český čtenář románů Procedura (Procedure,
česky 2001) a Siegfried (česky 2003; oba v překladu Veroniky Havlíkové). Vypravěčem Objevení nebe je anděl, podávající svému nadřízenému zprávu o průběhu operace, jejímž cílem je zmíněné navrácení testimonia. Tím není nic jiného než desky s Desaterem, které snesl Mojžíš ze Sinaje. Jejich vrácení na nebesa má zrušit smlouvu mezi Bohem a lidmi, jež je nadále pro nebeskou hierarchii nežádoucí. Lidstvo totiž v osobě Francise Bacona uzavřelo smlouvu s Luciferem. Jejím důsledkem je moderní věda, přebírající panství nad stvořením i zničením života, zájem pouze o věci a jejich vlastnictví a odvrácení se od Boha vůbec. Příběh je způsob, kterým anděl směřuje události tak, aby došly k žádoucímu výsledku.

Quinten, vyvolený vykonavatel navrácení testimonia, uvažuje o tom, že „za vším je nějaký příběh. Jen ten, kdo zná všechny příběhy, zná svět.“ A opravdu vše, co se v románu děje, je podřízeno Příběhu. Všechno je důsledně zkonstruováno, proto postavy, které odehrají svůj part, jsou náhle a nemilosrdně zlikvidovány a tragické události se jim stávají v sériích. To, v čem samy vidí jen bezdůvodnou nahodilost, je ve skutečnosti kosmicky důmyslným andělským plánem. Quinten sám je vlastně mužem (či spíše chlapcem) bez vlastností, protože samotná jeho existence je přivozena andělem osnovaným příběhem. Celá jeho osobnost je podřízena naplnění jeho role. Jak se tento okamžik blíží, příběh je stále tísnivější a ztrácí důvěryhodnost i pro své vlastní postavy (celé hledání Desatera, jehož se Onno nevěřícně a proti své vůli účastní).

Právě nad nečekanými úmrtími postav a závěrečným „dobýváním ztracené archy“ se čtenář může pozastavovat jako nad něčím absurdním a (k nebohým postavám) krutým. Ale to, co postavám provádí anděl, jim stejně svévolně provádí každý romanopisec. Mulisch jen zdvojením sebe sama do andělské pozice tento proces odhaluje a používá jako jeden z ústředních motivů svého románu. Právě vědomí této úlohy spojující anděla s autorem vede k položení otázky, zda se něco nachází mimo Příběh. Odpověď na ni je třeba hledat v tom, co se od něj osvobozuje. Tím není nic jiného než promluvy a řeč postav. Jen v nich jsou svobodné, protože okolnosti jejich jednání neúprosně směřují tam, kde je anděl/autor chce mít. Všechny zdánlivé nahodilosti jsou naplánované a dané a čtenář si nakonec uvědomí, že svoboda v Příběhu nemá místo. Může existovat jen v nekonečném prostoru promluvy, samotný narativ je tíživý a konečný.

Když se Mulischovi vytýká rozbujelost řečí, aluzí, exkursů, odkazů a citací realizovaných v promluvách jeho hrdinů, je to důsledkem nepochopení, jak Objevení nebe funguje. Protože příběh je „nelidský“, zůstává postavám možnost jednat jen v prostoru řeči, jediném prostoru, kde jsou od něj oproštěny. Proto na několika místech řeší, jak se „dělá něco slovy“ (tedy tak jako Bůh). Onno mluví o amorální dimenzi této performativity: „když se slova stanou činy, činy vyprchají a otevře se peklo paradoxu, které všechno pohltí“. Není si přitom vědom toho, že tato „nečinná činnost slov“ je jediná, která jemu i ostatním postavám zbyla. To další je v andělské režii. Mnohomluvnost postav je dána tím, že vše musí být vyřčeno, protože nic nemůže být učiněno. Toto zpochybnění slov je ale víceznačné. Je zároveň i ostnem směřujícím na anděla, který je svázal do příběhu, jehož cílem je konec lidstva a ztráta nebe skrze navrácení Dekalogu – tedy vlastně také slov. A nakonec je možná i ironickým Mulischovým zpochybněním vlastního psaní.

Osvobozená slova

Objevení nebe není, jak se o něm často tvrdí, jen „filosofický“ román, jenž čtenáře zahltí bohatostí textu a šíří autorovy erudice. Je to spíš román filosofující, který se zabývá smyslem psaní jako takového, „činícími se“ slovy. Andělé už na začátku komentují objev DNA tak, že lidé konečně pochopili, že „žití je nakonec čtení“. Dvě jeho roviny, příběh a promluva, se vzpírají jedna druhé a snaží se od sebe osvobodit, a přesto jedna bez druhé by nemohla vytvořit text, jakým Mulischův román je. To podstatné, co se v něm odehrává, se odehrává právě v napětí mezi nimi, mezi nutností a svobodou, jejich nerozřešitelnou dvojakostí. Kdo se ponoří do řeči Objevení nebe, už nikdy nebude na příběhy hledět stejně samozřejmě, vždy v něm budou vyvolávat jistou nedůvěru, spojenou s otázkou, co je vedle nich – a za nimi. Jednu z možných odpovědí dává na konci, kdy se s příběhem dovršil i jeho úkol, sám andělský vypravěč. Když jeho nadřízený vše uzavírá slovy: „Skončili jsme. Svět skončil. Lidstvo skončilo. Všecko skončilo. Kromě Lucifera.“ A paradoxně on, autor tohoto konce, odmítá přestat a vzdát to s lidstvem. Chce pokračovat, třeba na vlastní pěst. Posledními slovy románu je jeho teď už osvobozená řeč, završená do prázdna zbytku nepopsané stránky rozhněvaně vrženým: „Odpovězte!“

Autor je publicista.