Nedobytná pevnost

Bílá pevnost (Beyaz Kale, 1985) je Pamukovým třetím románem. To z ní dělá nejranější z jeho děl, s kterým se český čtenář zatím mohl setkat. A je také dílem, kterým Pamuk vytyčil, po realistickém Panu Cevdetovi a jeho synech (Cevdet Bey ve Oğulları, 1982) a modernistickém Tichém domě (Sessiz Ev, 1983), nový kurs. Ten spočíval nejen v iniciování vlny zájmu o historický román v turecké literatuře, ale i v ustavení komplexu témat a motivů, jimiž se Pamuk zabývá ve všech svých dalších textech.

Nenávistiví dvojenci

Příběh Bílé pevnosti čtenáři předkládá jako nalezený rukopis Faruk Darvinoglu (jinak postava Pamukova předchozího románu Tichý dům), s historií jeho nálezu a poznámkou, že se jedná o jeho překlad do moderní turečtiny. Začíná tím, jak je mladý benátský učenec zajat Turky a uvržen do otroctví. Protože předstírá lékařské znalosti a podaří se mu vyléčit několik spoluvězňů, je povolán i k nemocnému pašovi. Jeho úspěšné vyléčení, uskutečněné pomocí směsi zdravého rozumu a zlomků opravdových znalostí, vede k tomu, že paša Benátčana věnuje učenci působícímu na jeho dvoře, nazývanému prostě Hodža (tj. učitel). Ten je mu, alespoň podle vypravěče, k nerozeznání podobný. Protože ho má naučit všemu, co zná, věnují se spolu bádání, v šíři, jež je ozvěnou úsilí Bouvarda a Pécucheta.

Hodža neustále nadává na hloupost ostatních, včetně vypravěče, a doufá v získání přízně mladého sultána. S Benátčanem tvoří zvláštní pár, spojený vzájemnou nevraživostí a pohrdáním. Společně u stolu sepisují nejprve vzpomínky z dětství, pak špatnosti, které kdy provedli, a jejich protivné propletení se čím dál víc utužuje. Když potom vypukne mor, dokážou ho směsí astrologie a lékařské vědy v očích dvora zažehnat. Díky tomu se z Hodži stane dvorní astrolog a tato pozice blízko sultána je nakonec oba, i s jejich vynálezem, jakýmsi proto-tankem, zavede během válečného tažení až k bílé pevnosti Doppio. Tam si Hodža vezme Benátčanův oděv a zmizí do noci. A tam se Benátčan stane Hodžou.

Ztraceno v překladu

Jako motto románu slouží citace z Marcela Prousta v „nesprávném překladu Yakuba Kadriho Karaosmanoglua“. Přestože je Bílá pevnost z česky vyšlých Pamukových románů určitě nejsevřenější, je prodchnuta touto neurčitostí a míjením. Už v úvodu „překladatel“ Darvinoglu označuje některé historické okolnosti za neprokazatelné a jiné za zcela fiktivní. A tak dřív, než si to čtenář může plně uvědomit, je zpochybněn status vypravěče a „pravdivosti“ celého textu. V románu je navrch jen minimum dialogů (jako by tak odrážel ne-zcela-dialogický vztah mezi Východem a Západem), je tu jen jeden příběh, sevřený vlastním procesem vyprávění. Na rozdíl od Pamukových pozdějších románů se nerozbíhá a nerozvětvuje, vyprávění se tváří monologicky, takřka monoliticky. Ale jen do té chvíle, než si uvědomíme, že v soudržném příběhu se rozpadá sama identita vypravěče. Ten jako by si postupně přestával být jistý, kým z dvojice Hodža/Benátčan vlastně je, a vstupuje do vyprávění druhého. Když říká: „jako bych si ten děj nevymyslel já, jako by mi všechna ta slova někdo našeptával“, identita se stává něčím, co není jisté, co nikdy nebylo.

Psaní spolu a identita

Otázka identity se objevuje i v jiných Pamukových románech. V Novém životě (Yeni Hayat, 1995) na sebe hlavní hrdina bere cizí identitu na cestě za hledáním pravdy nového života. Sníh (Kar, 2002) je o střetu turecké identity mezi Východem a Západem, jehož úběžníkem je básník Ka, přijíždějící z Německa, kde už léta žije, zpět do rodného Karsu na východě Turecka. A Jmenuji se Červená (Benim Adım Kırmızı, 1998) nechává vyvstat celou polyfonii hlasů, jimiž každý promlouvá ze své pozice a stvrzuje své hledisko. Ale v Bílé pevnosti je otázka identity ústředním motivem románu.

Hodža a Benátčan vůči sobě pociťují nenávist a nepřátelství, ale přesto nemohou být jeden bez druhého. Ten první po tom druhém chce odpověď na otázku „kdo jsem já?“. Ve snaze najít nulový bod identity sepisují své špatnosti, své malé zločiny a poklesky, na což vypravěč později vzpomíná jako na „krásné dny, kdy jsme sedávali u stolu, nenáviděli se a podobali se jeden druhému“. U Benátčana se snoubí strach a zvědavost, sleduje Hodžu a propadá pocitu, že sleduje sám sebe. Protože jsou jeden druhému zrcadlem, pohled do zrcadla je jejich další nesmyslné a děsivé zdvojení. A právě to Hodžovi Benátčan škodolibě radí, když neví, jak mu vysvětlit „Proč já jsem já?“ (a pro Hodžu s tím spojené „proč ostatní jsou tak opovrženíhodní a pitomí“). Když se pak do zrcadla dívají společně, Benátčan cítí, jako by z něj někdo vysával život, snad některý z jeho dvojníků nebo možná sám „chlad zrcadla“. Pro Hodžu se právě jejich podobnost stává příležitostí, jak překonat neprůhlednost sebe sama a dobrat se vlastní identity ve svém blíženci. Jejich spolupsaní, protikladné pozici spisovatele, který u stolu píše sám, kdežto oni jsou dva, má identitu odhalit, ale končí jen u vypravěčova postesknutí, že „celý život strávil podřimováním mezi čtyřmi zdmi a psaním nesmyslných knih“. Když potom pod Doppiem, nedobytnou bílou pevností, jejich vynález selže, Hodža převezme Benátčanovu identitu a zmizí, aby se stal někde daleko jím. Přijmout identitu někoho jiného je nakonec pro něj snesitelnější než zůstat neprůhledně sám sebou.

Zda však došlo k nějaké záměně, zda byla nějaká identita opuštěna a jiná přijata, zůstane nejisté. A to nejen ve světle pochybností vypravěče, ale také v otázce, kterou mu klade sultán a jež je svého druhu stvrzující pochybností (nebo pochybným stvrzením): „Není snad nejlepším důkazem toho, že jsou lidé všude stejní, skutečnost, že si mohou vyměnit místa?“

Já je někdo Druhý

Rozehrávání nerovnováhy identity a diference ale nekončí jen u záměny Hodži a Benátčana, nejednoznačnosti v tom, komu patří hlas vypravěče, a otázky, zda byli vůbec kdy více než jedním. Je zároveň ve vztahu Východu a Západu, jejich vzájemné podezřívavosti, pohrdání a pocitu nadřazenosti vůči druhému. A také v dialektice příběhu a pátrání ve svém nitru, snahy dobýt bílou pevnost své identity. V tom, jak si Hodža a Benátčan zrcadlově vyměňují svá místa, se rozrušuje jednoznačná identita Východu a Západu, stává se z ní směs, která není nikdy zcela analyzovatelná. Bílá pevnost ukazuje, že není možné jednoznačně říci, kde končí Východ a začíná Západ, ale ani to, kde končím Já a začíná Druhý.

Autor je publicista.