Střelba do živého

Jean Clair (nar. 1940) je člen Francouzské akademie, dlouholetý ředitel Picassova muzea a nesmlouvavý kritik avantgard všeho druhu. O tom se ostatně už český čtenář mohl přesvědčit ve dvou společně vydaných textech Odpovědnost umělce a Úvahy o stavu výtvarného umění (Barrister & Principal, Brno 2006). V nich se vypořádává převážně s expresionismem, v knize O surrealismu s jeho vztahem k totalitarismu a ke spiritismu (jak zní celý název, jehož větší část odsunul nakladatel do podtitulu) se dostalo, překvapivě, na surrealismus. Právě tyto dva jeho hříchy pak reflektuje (skutečný) podtitul Příspěvek k historii nesmyslu.

Jestliže výše zmíněné dříve vydané texty byly i pro toho, kdo s autorovou pozicí nesouhlasil, zajímavé a podněcující, i kdyby jen k polemice, kniha O surrealismu je na tom o poznání hůř. Na prvních stránkách sice Clair říká, že „nejde o to vést proti surrealismu nějaký proces: pokoušíme se shromáždit co nejvíc svědectví a přitom nevynášet rozsudek“, hned v další větě ale zazní obrat „naše obžaloba“ a celý text se následně rozsudky, respektive odsudky jen hemží. O co vlastně Clairovi jde? Nikoli o surrealistickou estetiku, ale o nic menšího než o snahu vyčíst ze surrealismu „genealogii násilí v minulém století“ a zjistit „ideologické základy myšlenkového proudu, jenž byl i politickým hnutím“.

Sur-okultismus

Jak napovídá titul knihy, Clair kritiku surrealismu vede po dvou liniích. Zastavme se nejprve krátce u druhé z nich. V ní se snaží vykreslit surrealisty a v prvé řadě André Bretona jako skupinu svíčkových bab, posedlých fascinací klepajícími se stolečky a debatováním se strašidly. Ovšem skutečnost, že doba těmto aspiracím všeobecně přála a podobné sklony lze najít takřka u všech avantgard, expresionismem počínaje a funkcionalistickým Bauhausem konče, zmiňuje už jen mimochodem mezi řečí. To je nejspíš tím, že Clair ze své kritiky vyjímá ty umělce, kteří měli sice k surrealismu blízko, ale kterých si považuje (Duchamp, Chirico, Picasso, Miró). Problém, do koho se „trefit“ a do koho ne, se tak pro něj stává tancem mezi vejci. Teoreticky se toto dilema snaží Clair vyřešit problematickým oddělováním modernismu (který je pro něho víceméně dobrý) a avantgard (ty jsou jednoznačně špatné). Vidí v nich nestálého a ustavičně se proměňujícího parazita na těle modernismu. O to podivněji pak působí citace velkých teoretiků moderny (například Waltera Benjamina), kteří si byli hluboce vědomi bytostné nestability moderního života a s ním spojené symptomatičností avantgard.

Politická obžaloba

Další podstatná otázka, kterou text vyvolává, se týká toho, zda byl surrealismus politickým hnutím, jak tvrdí Clair. O tom se dá úspěšně pochybovat. Jistě, měl své politické aspirace, byl ovlivněn marxismem a žil do jisté míry revolučním étosem, ale dělá to z něj politické hnutí? „Surrealistické akty“ byly i v době nejtěsnějšího spojení (a pořád dost volného) s PCF (Parti communiste français) orientovány umělecky, a nikoli politicky. A samotné výzvy k proměně člověka skrze umění by se daly sledovat přinejmenším k rané romantice na jedné a k osvícencům na druhé straně. Celá snaha načrtnout zvrácenou politickou linii surrealismu pak končí úplnou groteskou, když Clair spojuje Aragonův text z dvacátých let, volající po pádu společností stojících na vykořisťování člověka člověkem, s 11. zářím 2001. Nesvatá aliance surrealismu s „ničivým Orientem“, proti němuž staví křehké (ne-li nesmyslné) spojenectví racionalismu osvícenství s dědictvím judaismu a křesťanství (mimochodem náboženství vzešlých právě z ničivého Orientu), je pak už jen snahou zapojit do vlastního tažení proti avantgardám aktuální politický kapitál. Což by snad mohlo být legrační, nebýt to k politování.

Sama Clairova obžaloba surrealistického iracionalismu jako by byla slepá vůči tomu, že ten povstal (podobně jako další klasické avantgardy) poté, co racionalita Belle Époque skončila hekatombami první světové války. Clairovi jako by šlo jen o instrumentální oddělení dobra od zla: surrealismus postavit na cestu k nacismu a komunismu, ty označit za temné, iracionální a v konečném důsledku nelidské, a tak zůstat bezpečně nezainteresovaný. V tom je ale právě problém: také iracionalita je lidská a doba si s oněmi režimy až příliš rozuměla. Z adorace iracionality vedoucí k vyhlazovacím táborům by nakonec mohl Clair nařknout i Freuda s jeho konceptem nevědomí nebo Einsteina bořícího svou relativitou jednoznačnost newtonovského kosmu.

Doslovnost nejprostšího činu

Výčet zločinů surrealismu je na pováženou: totalitarismus (přinejmenším paktování se s ním), oslava iracionality (a inspirace antipsychiatrického hnutí, jež vypustilo blázny do „našich“ ulic), Artaudův vliv na Antioidipa Deleuze a Guattariho (kterého Clair očividně moc nepochopil). Vinu nese i za situacionisty, Kaprowa a Fluxus. A v neposlední řadě je tu fascinace surrealistů Orientem a „radost, když viděli, jak je Západ se svou kulturou ponižován a jeho svrchovanost ohrožena“, či dávání „přednosti teroristickému opojení před střízlivým rozumem“ (opět snaha spojovat surrealismus s 11. zářím). Pro konzervativce Claira je ale nakonec největším hříchem surrealismu to, co je na něm možná nejobdivuhodnější. Totiž že zrušil dílo jako věc určenou ke kontemplaci („čtení, snění a přemýšlení“, které přináší „poznání a požitek“) a chtěl ho uskutečňovat jako čin – toužil vstupovat uměleckým dílem do světa a tím narušit bezpečný a jednoznačný statut jak umění, tak světa.

Musím se ptát, jestli není nakonec Clairova potřeba interpretovat doslovně onen slavný „nejprostší surrealistický čin“, tedy vyjít do ulic a pálit z revolveru nazdařbůh do kolemjdoucích, podmíněna obavou z činu jako takového. Ovšem pokud jde o tu doslovnost, kdyby to tak opravdu bylo, surrealismus by nikdy neexistoval, protože žádný ze surrealistů nikdy tento nejprostší surrealistický čin neprovedl. A proč se vlastně po šedesáti letech pouštět do pamfletu, který svou vypjatou naléhavostí dělá dojem vrcholně aktuálního boje? Clair nostalgicky staví styly, které trvaly po dobu vlády panovníka (například Ludvíka XV. nebo Napoleona III.) proti avantgardním hnutím, jejichž trvání se omezuje na desetiletí a u nichž nenastupuje stav rovnováhy. Nejde jen o to, že právě pomíjivost je jednou z charakteristik moderny, anebo že hnutí díky svému krátkému životu mohla existovat bez spojení a ohraničení vládnoucí mocí. Právě absence spočinutí je totiž pro toho, kdo požaduje umění jako bezpečnou a snad i racionální kontemplaci, vždy střelbou z revolveru do živého – nevyhnutelnou konfrontací s iracionalitou světa, před kterou se nelze skrýt. Neměli bychom nakonec poděkovat Jeanu Clairovi za to, že nám jeho text může připomenout, že i dnes je důležité hledat nové revolvery?

Autor nerozumí kvantové fyzice.