O krizi odborů se hovoří s rostoucí intenzitou od osmdesátých let 20. století. Bezpříkladně tvrdý postup vůči odborářům, ke kterému tehdy sáhli Margaret Thatcherová ve Velké Británii a Ronald Reagan ve Spojených státech, o to ostřeji vyjevil, do jaké defenzivy se odborové hnutí začalo dostávat.
Příčin rostoucích potíží odborového hnutí je celá řada, soustředíme se jen na čtveřici těch, které považujeme za zvlášť důležité. Za prvé to jsou organizační změny, jimiž někdy od poloviny sedmdesátých let 20. století procházejí především velké firmy, a které jsou někdy problematicky označovány jako přechod na novou ekonomiku. Dále jsou to vlivy nové vlny globalizace, jež nastoupila zhruba ve stejnou dobu. Kromě těchto strukturních proměn dochází k výrazným změnám v mentalitě zaměstnanců. A konečně došlo k závažnému posunu ve strategii kapitálu. Všechny tyto změny doprovázejí přechod od průmyslové společnosti ke společnosti postindustriální.
Organizační změny na úrovni firem
Vznik a rozvoj odborových organizací probíhal v podmínkách průmyslové společnosti. Tovární výroba a vznik průmyslových měst zvyšovaly koncentraci pracovní síly a umožňovaly námezdním pracovníkům spojovat se do silných a početných nátlakových skupin. Stejnou výhodu koncentrace, kterou dělníkům dávala průmyslová města, dal už od přelomu 19. a 20. století nemanuálním zaměstnancům prudký rozvoj velkých byrokratických organizací v oblasti státní správy a veřejného sektoru. Tyto podmínky trvaly ještě i v průběhu dvaceti či třiceti let po druhé světové válce, kdy v ekonomicky vyspělých zemích moc odborů kulminovala.
S přechodem velkých firem a organizací na síťovou strukturu se situace zásadně mění. Pyramidální struktura firem se rozpadá a jádra velkých firem se střídavě napojují na různé segmenty formálně nezávislých dodavatelů a subdodavatelů. Zatímco špičkoví manažeři setrvávají v početně omezených firemních jádrech, kde se jim daří držet příjmově privilegované pozice spojené s rozhodováním, veškerá konkurence je přenášena mezi menší subdodavatele, což vede ke stagnaci, či dokonce poklesu jejich příjmů. Především to však vede k rozbití solidarity mezi nimi a k úsilí o získání výhod na úkor těch, kdo jsou ve srovnatelně podřízené pozici, tedy především vlastních zaměstnanců.
Výsledkem je, že zatímco podíl ekonomicky aktivních lidí, kteří v jednotlivých zemích Evropy vykonávají málo kvalifikovanou a málo odměňovanou práci, se v zásadě nemění, namísto koncentrovaného průmyslového dělnictva máme dnes co činit s takzvaným proletariátem služeb. Jeho příslušníci jsou prostorově rozptýleni do řady firem, navzájem si konkurují na trhu práce a do značné míry jim chybí povědomí o společných zájmech. Příkladem těchto postindustriálních málo kvalifikovaných námezdních pracovníků působících ve společnosti služeb mohou být řidiči, manipulační pracovníci ve skladech, obsluha supermarketů a stravovacích zařízení, opraváři apod. Jejich příjmy bývají obvykle nižší, než byly příjmy průmyslových dělníků, z výše popsaných důvodů však nejsou schopni kolektivní akce ani v případech, kdy jim jejich zaměstnavatelé odborovou organizovanost povolí.
Vlivy globalizace
Zatímco organizační změny drobí solidaritu mezi pracujícími v rámci jednotlivých zemí, procesy globalizace rozrušují solidaritu celosvětově. Uvádějí dosud relativně dobře placené zaměstnance zemí ekonomicky vyspělých do ostré konkurence se sociálně nepojištěnou pracovní silou v chudších zemích.
Výsledkem je, že dosavadní úspěchy, jichž odboráři v Evropě v několika generacích dosáhli (vyšší mzdy, pojištění proti sociálním rizikům, kvalitní pracovní podmínky), jsou vydávány za překážku konkurenceschopnosti těchto bohatších zemí v soupeření se zeměmi světové ekonomické periferie. V procesu delokalizace přenášejí zejména velké nadnárodní firmy práci do zemí s lacinější pracovní silou a klasické nástroje odborářů, jako je kolektivní vyjednávání a stávka, nemohou tento proces účinně ovlivnit. Naopak tyto klasické nástroje odborářů delokalizaci urychlují, neboť udržují „vysoké produkční náklady“. To zpětně prohlubuje konflikty mezi zaměstnanci, řada z nich má obavy, že právě stávky za jejich požadavky budou „trhy vyhodnoceny“ jako další z důvodů, proč přenést práci jinam. Pochopitelně to vede k zeslabení odborů především v soukromých podnicích, neboť podniky veřejného sektoru již z jejich povahy delokalizovat prakticky nelze. K zeslabení síly odborů v této oblasti slouží snaha o privatizaci různých částí veřejného sektoru.
Globalizace má ovšem nezanedbatelné dopady také v rovině psychologické. V minulosti odbory usilovaly o vylepšení pracovních a platových podmínek oproti minulým generacím, které žily i v evropských zemích v bídě a v otřesných životních podmínkách. To zajišťovalo odborářům sympatie i nemalé části intelektuálů a filantropů, kteří byli tímto stavem pobouřeni. Naopak dnes bývá snaha odborů udržet své pracovní a životní standardy dávána potomky oněch filantropů do kontrastu s otřesnými podmínkami, v nichž žijí a pracují dospělí i děti v chudých zemích třetího světa. Odbory v zemích zatím ještě bohatých jsou pak vydávány za asociální, neboť se o svoji vysokou životní úroveň nechtějí podělit s těmi méně šťastnými, kteří žijí ve výrazně horších podmínkách. Podobné moralizování slouží spolehlivě majitelům firem a jejich akcionářům k tomu, aby zvyšovali své zisky jak v zemích bohatých, tak v zemích rozvojových.
Změny v mentalitě
Úspěchy, jichž odbory svou organizovanou aktivitou dosáhly, paradoxně vytvořily předpoklady pro pokles jejich organizovanosti. Odbory a jejich tlak byly jedním z hlavních faktorů, který umožnil konstrukci sociálního státu, díky němuž se podařilo v průběhu jedné či dvou generací celým rozsáhlým skupinám kvalifikovaných dělníků a nižších zaměstnanců vstoupit do řad středních vrstev. To vedlo k proměnám jejich mentality a vzorců chování. Spontánně přejímají prvky individualismu a vzájemného soupeření, které jsou středním vrstvám vlastní. Sociální vzestup v nich tak ničí právě ty vlastnosti (pocit sounáležitosti a solidarity, ochota bojovat za společné zájmy, připravenost k osobním obětem), které jej umožnily. V podstatě přejali krajně individualizovanou mentalitu tzv. společnosti zážitku (termín Gerharda Schulzeho z jeho práce Die Erlebnissgeselschaft, 1982).
Jak nejnověji konstatuje Alain Accardo ve své knize o nových středních vrstvách (Le petitbourgeois gentilhomme, 2009): „Je třeba vidět, že kapitalistický systém může tím lépe řídit celou společnost, čím více je přeměněna v amorfní masu individuí organizovaných tak málo, jak jen možno, postavených jedno proti druhému, zcela zaměnitelných, avšak hladových po osobním úspěchu a nemajících jinou touhu než si každou chvíli činit potěšení. Nejlepší populací pro kapitalismus je populace zcela atomizovaná a infantilní, složená z věčných adolescentů, jejichž pouta solidarity jsou redukována na směny probíhající v malých skupinkách, populace vášnivých konzumentů, jejíž členové nemají společného už nic více než snahu společně dosahovat orgasmu.“
Změna osy konfliktu
Proměna společnosti průmyslové ve společnost postindustriální je do značné míry nesena změnami v oblasti struktury kapitálu a investic, což se odráží i v přerozdělování přidané hodnoty. Vliv a postavení klasického průmyslového kapitálu výrazně slábne, o to silnější se stávají pozice kapitálu finančního. Ten hledá stále nové oblasti, ve kterých může vytvářet zisk. Odbory, které vznikly v podmínkách klasické průmyslové modernity, nemohou dost dobře čelit této proměně ve strategii kapitálu. Mimo jiné proto, že finanční kapitál nezaměstnává ve větším počtu pracovní sílu, a také proto, že nárůst vlivu tohoto kapitálu je provázen erozí národního státu.
V podstatě jde o to, že odbory byly vybudovány primárně na ochranu zájmů právě jen v oblasti práce, ať dělnické a tovární anebo úřednické a zaměstnanecké.
Reagovaly na situaci, kterou klasický marxismus označoval termínem „vykořisťování“. Podle Marxe mělo vykořisťování v 19. století vcelku jednoduchou podobu: kapitalista neplatí dělníkovi část toho, co vytvořil, přisvojuje si to bez náhrady, čímž dělníka okrádá.
Ať již Marxovu hypotézu sdílíme anebo nikoliv, je dobré si povšimnout, že takto chápané vykořisťování prošlo (mimo jiné právě díky tlaku odborů) velice výraznou proměnou. Už koncem 19. století začíná být v některých zemích Evropy formován sociální stát a spolu s ním vzniká tzv. společnost zaměstnání.
To radikálně změnilo situaci pracujících. Znamenalo to, že dělník a zaměstnanec sice zůstává zdrojem bohatství pro majitele firmy a akcionáře, za svoji služebnost je však velkoryse odškodněn. Je mu přiznán jistý podíl na vytvořené přidané hodnotě, mimo jiné i proto, že se tak vytváří agregátní poptávka. Na zaměstnanecký poměr jsou navázány kolektivní pojistné systémy, které pracujícím zajišťují poměrně velký komfort po dobu nemoci, nezaměstnanosti, v případě invalidity a v době stáří.
Tyto systémy pojištění byly neustále zdokonalovány, takže přinejmenším ve třiceti letech, jež následovala po druhé světové válce, bylo docela příjemné nechat se vykořisťovat. To, co Marx označoval za vykořisťování, tehdy vůbec nebránilo rozsáhlém části dělníků a zaměstnanců disponovat kupní silou na úrovni středních vrstev. (Což jim mohli jen závidět jejich kolegové z východního bloku, kteří již z definice vykořisťováni nebyli, žili si však v průměru hůře.)
Vývoj sociálního státu a systémů sociálního zabezpečení umožnil, že ten, kdo byl vykořisťován, se měl po všech stránkách mnohem lépe než ten, kdo vykořisťován nebyl. Odbory se domnívaly, že tento vývoj je nevratný, což bylo jedním z faktorů, které vedly k poklesu odborové organizovanosti a k vyprázdnění nemalé části klasické odborářské agendy.
V době, kdy aktivita a ostražitost odborů markantně polevila, chystal se dějinný zvrat, který odboráře dokonale zaskočil. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století začíná celosvětové tažení neoliberálů. Zaměřují se především proti sociálnímu státu s cílem zprivatizovat veřejný sektor a pojistné systémy, které zaměstnance zabezpečovaly proti sociálním rizikům.
Co toto tažení ve skutečnosti znamená? Právě ty instituce, které měly zaměstnancům vynahrazovat, že za svoji práci dostávají jen část toho, co vytvořili, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkého finančního kapitálu, který již nelze s dostatečně vysokým profitem investovat do výroby zboží.
Touto změnou jsou odbory zaskočeny. Byly totiž organizovány jen kvůli tomu, aby čelily klasickému průmyslovému vykořisťování v dobách, kdy se kapitál reprodukoval pouze v oblasti práce. Jen v pracovním procesu získával zdroje pro svůj růst.
V současné době se však velký nadnárodní finanční kapitál snaží při své reprodukci využít všechny mimopracovní oblasti života lidí. Lidé mají soukromníkům zaplatit i s úroky, když budou chtít být zdraví, když budou chtít mít vzdělaní podle potřeb trhu práce a když nebudou chtít zestárnout v nedůstojné chudobě. To v podstatě znamená, že finanční kapitál se zmocňuje celého života těch, kdo žádný kapitál nemají. Obkličuje a vysává celou lidskou existenci.
Před čím stojí nejen odbory
Jsme v situaci, kdy vliv odborů slábne v oblasti práce a zaměstnání, přičemž to, proti čemu se odbory od počátku organizovaly, tedy hrozba přeměny člověka v pouhý nástroj naplňování zájmů jemu cizích „anonymních“ sil, se stále více prosazuje i mimo oblast samotné práce a šíří se na stále další aspekty obyčejné lidské existence.
Studium, nemoc a stáří jsou pro tento nástup zdvojeného vykořisťování mimořádně vhodným polem. Na rozdíl od oblasti práce nevytvářejí zónu, ve které by bylo relativně snadné se organizovat a hájit společný zájem. Studenti, nemocní a důchodci jsou ještě snadnější kořistí než jakkoliv roztříštěný „proletariát služeb“.
Je to situace v mnoha směrech absurdní. Snaha jedné části kapitálu ušetřit i přes odpor odborů na ceně pracovní síly vede ke stagnaci mezd a ve svém důsledku také k oslabení proudu peněz do pokladny sociálního státu. Kolaps veřejných pojistných systémů otevírá sice široké pole pro činnost soukromých pojistných fondů, ovšem stagnace příjmů velkých částí obyvatelstva hrozí, že nebudou mít dostatek prostředků, aby se zapojily do péče o svůj „lidský kapitál“. Pokud se naopak rozhodnou připlatit si za vzdělání, za zdraví a na stáří, sníží tím svoji kupní sílu, což podváže možnosti producentů zboží a služeb. Zostřená celosvětová konkurence jako efekt globalizace povede k tomu, že se tato patová situace bude šířit celoplanetárně.
Snaha majetných skupin diverzifikovat svá finanční rizika povede k tomu, že tlaky na zaměstnance v oblasti práce a v oblasti existenčního zajištění, tedy sociálních jistot, budou působit souběžně a budou se kumulovat.
Pokud by se odbory omezovaly pouze na tlak na udržení dosavadní úrovně mezd a dalších výhod, pak budou objektivně napomáhat těm kapitálově silným skupinám, které chtějí investovat do obchodu se vzděláním, zdravím a stářím. Čím vyšší mzdy a platy si odbory na firmách vybojují, tím více jim budou moci vzít podnikatelé se sociálními riziky. Jestliže odbory naopak neuspějí a životní úroveň velkých skupin zaměstnanců výrazněji poklesne, nebude možné z nich profitovat v oblasti mimo práci. Jejich lidský kapitál tak bude chřadnout, což sníží i ziskové možnosti těch, kdo je budou zaměstnávat.
Pokud odbory společně s aktivitami občanské společnosti nerozšíří svůj program široko za pouhé mzdové požadavky a pracovní podmínky, bezděky budou prohlubovat výše popsané tendence. Pod nápory finančního kapitálu se uspíší kolaps sociálního státu. Odbory budou pak dále marginalizovány a rozsáhlé vrstvy zaměstnanců zůstanou bez ochrany. Triumf privatizace státu se tak může snadno přeměnit v porážku demokracie.
Autor je sociolog.