Výzkum v humanitních vědách se v současnosti provádí v režimu „cultural turns“. To znamená, že se pozornost některých badatelů zaměří na určitý jev, většinou abstraktní povahy, a ten následně ve vědecké komunitě získá (módní) status „obratu“. Umělecká díla, ale i celé kulturní epochy se pak studují z hlediska této nově objevené veličiny. Na rozdíl od „změny paradigmatu“ a „vědeckých revolucí“, o nichž mluvil v šedesátých letech Thomas Kuhn, nejde o nové kopncepce samotných vědních oborů, nýbrž o jejich preference, které se navzájem doplňují a konkurují si v silových polích humanitních věd, jak by řekl francouzský myslitel Pierre Bourdieu. Na počátku řady obratů stál The Linguistic Turn, obrat k jazyku, jak svůj sborník statí, vydaný roku 1967, nazval filosof Richard Rorty. Jazyk z tohoto hlediska určuje myšlení, ale i zacházení s obrazy, mýty, vnímání hudby a podobně. Od té doby už se konalo tolik „turns“, že o nich Doris BachmannováMedicková napsala celou knihu, nazvanou Cultural Turns. Neuorientierungen in den Kulturwissenschaften (Kulturní obraty. Nové orientace ve vědách o kultuře). Od roku 2006 se dočkala už čtyř vydání, ačkoliv někteří recenzenti ne všechny obraty přijali bez výhrad. Jejich výčet si ve skromném rozsahu tohoto zápisníku nelze dovolit, soustřeďme se proto na jeden, který mimochodem BachmannováMedicková opomíjí.
Emotional Turn, obrat k emocím, se formuje jako pestrá vědní disciplína a v roce 2010 němečtí slavisté Schamma Schahadatová a Jan Plamper vydali v Moskvě sborník, který se pokouší jednak o resumé dosavadní diskuse na téma citů v kultuře, jednak shromažďuje stati, které pod názvem Ruské impérium citů: přístupy ke kulturním dějinám emocí z emočního hlediska vykládají jevy ruské provenience. Jako obvykle v podobných případech, ukazuje se, že není nic nového pod sluncem. Jak píše Plamper v úvodu, Norbert Elias zkoumal novověk z hlediska kontroly emocí už ve své práci z roku 1939 a v té době se dopadem emocí na dějiny zabýval i spoluzakladatel francouzské historiografické školy Annales Lucien Febvre. Přesto stoupenci obratu k emocím mají za to, že hlavní metody humanitních věd zůstaly oblasti citů mnohé dlužny. Schamma Schahadatová ve svém úvodním slově o emocích z hlediska literární vědy vidí přitom právě v ruské kultuře značný potenciál, protože v Rusku se psychologismu, prožívání a nitru různých verzí „nového člověka“ už od 19. století věnovala intenzivní pozornost v uměleckých dílech i v teoretickém uvažování. A tak se ukazuje, že kam oko pohlédne, překypují dějiny kultury vášněmi, nadšením a strachy všeho druhu. Například Olga Matičová z univerzity v Berkeley, která se už před patnácti lety zabývala láskou v koncepcích ruských symbolistů, pro zmíněný svazek připravila studii o poetice odpornosti v legendárním románu Andreje Bělého Petrohrad. Podle autorky Bělyj představuje odpornost jako něco vznešeného a uvádí ji prostřednictvím tikající bomby, kolem níž se celý děj románu točí, do souvislosti s dionýskými silami chaosu. Jak analytik emocí čte texty, pomůže snad naznačit citát jedné věty ze studie Olgy Matičové: „Obzvlášť výrazný příklad asociace mezi smrtí, mazlavostí, jídlem a sexem představuje popis Něvského prospektu, kde se dav proměňuje v bahnitou, odpornou, neforemnou masu, narušující všechny tělesné hranice.“ Výsostnou kategorií výzkumu emocí je strach, jemuž se v rámci vojenské psychologie věnuje ve sborníku Jan Plamper. Předpokládatelný je ve zvoleném přístupu zájem o kategorie opojení a extáze v souvislosti s revolucí a budováním nové společnosti. Samostatný emoční kontext vytváří stalinismus, teror, jenž pronikl do každé domácnosti, do nitra každého člověka. Mladá švýcarská badatelka v oboru gender studies Magali Delaloyová popisuje „emoce v Stalinově mikrosvětě“ na příkladu diktátorova bolševického druha Nikolaje Bucharina, jenž byl, jak známo, koncem třicátých let brutálně zlikvidován. Emoční perspektiva se nabízí jako obzvlášť produktivní v případě jevů, které balancují na styku sféry osobní a společenské, subjektivní a historické, biologické a kulturní. Tak Adi Kuntsmanová z Manchester University předložila svůj výklad obrazu homosexuálních vztahů ve vzpomínkách vězňů GULAGu. Podle jejích zjištění byly tyto vztahy líčeny s hrubostí a krutostí, vlastními systému, v němž k nim docházelo, ačkoliv vypravěči a vypravěčky byli jeho oběťmi.
Jak vlivná může být emoční perspektiva v současných humanitních vědách, ukazuje i zájem, který vyvolává v sémiotice, vědě o znakových systémech, která by se na první pohled zdála být na hony vzdálena jakémukoliv projevu něčeho tak obtížně uchopitelného a převeditelného na věcně racionální vztahy označovaného a označujícího, jako je cit. Přitom právě moderní sémiotika se projevuje velmi „emocionálně“. Jako příklad lze jmenovat sborník Současná sémiotika a humanitní vědy, vydaný roku 2010 v Moskvě v redakci Vjačeslava Ivanova. Celý jeden oddíl se tu jmenuje Sémiotika vášní a otevírá jej text, který napsal Jacques Fontanille, profesor sémiotiky na Université de Limoges. Zde prohlašuje sémiotiku vášní za speciální obor, vznikající na křižovatce filosofie, psychoanalýzy, lingvistiky, rétoriky, sociologie a antropologie. Jak je vidět, city a vášně hýbou světem věd.
Autor je rusista.