Nedávné vydání knihy Billa Nicholse Úvod do dokumentárního filmu přináší první komplexní pohled na dokumentární film v češtině.
Domácí dokumentaristika má sice již delší dobu nad poměry úspěšný mezinárodní filmový festival, její teorie ale jako by dech ještě nechytila. V posledních letech se však situace začíná výrazně měnit. K lepšímu.
Jedním z nejvýznamnějších překladových počinů byla již před šesti lety svébytná přehledová publikace Guy Gauthiera Dokumentární film, jiná kinematografie (Le Documentaire un autre Cinéma, 2004), vydaná péčí Akademie múzických umění a jihlavského festivalu. Komplexní pohled na dokument v aktuálním kontextu však až doposud v češtině chyběl. Ze zahraniční produkce je přitom již několik let z čeho vybírat. V letošním roce stejná nakladatelská konstelace, která stála za Gauthierovou knihou, sáhla po asi nejznámějším úvodu do studií dokumentárního filmu od Billa Nicholse. Výsledkem je suverénní a široce uplatnitelná kniha.
Nichols se po spíše metodologických tématech svého sborníku Filmy a metody (Movies and Methods, 1976) etabloval především v hájemství nonfikční audiovize díky knize Reprezentování reality (Representing Reality, 1992). Jeho Úvod do dokumentárního filmu (Introduction to documentary, 2001) je doslova celosvětovou učebnicí této problematiky a dočkal se už dvou vydání. Právě z toho aktuálního vychází i česká verze, již autor letos v Jihlavě pokřtil.
Dokument jako komunikace
Redakce knihy v čele s překladatelkou Kateřinou Kleinovou připravila vydání reflektující všechny kvality původního textu. Jeho silou je čtivost a průzračné myšlení, které zhodnocuje film především jako konstrukci komunikace. Pro Nicholse totiž není výsledné dílo jen mrtvým artefaktem, ale procesem, jehož jádrem je hlas dokumentu, jak nazývá soubor prostředků, jimiž snímek promlouvá k divákovi. Nejde o formální hru, naopak: Nichols objevuje pro dokument rétoriku, jejímž základem je přesvědčivost. Právě toto základní východisko je na knize nejsilnější. Umožňuje totiž vypustit v českém kontextu mnohdy oblíbené nekonečné debaty o definici dokumentu a jeho problematickém vztahu k realitě, vymezit pracovní prostor žitého světa a studovat komunikační metody dokumentu v jeho rozličných podobách – modech.
Význam pro domácí teorii však není ani tak v tom, že by se odborná veřejnost dostala k novému textu – se studií se běžně na univerzitách pracuje již od jejího prvního vydání. Publikace ale umožňuje ve velmi přívětivé a přitom analytické formě prohloubit vnímání dokumentární tvorby i mezi filmaři samotnými. Nicholsův důsledně neutrální přístup k jednotlivým modům vede čtenáře k tomu, aby si utřídili vlastní postoje k tvorbě a nalezli orientaci v širokém prostoru aktuálních podob dokumentu. Inspirativní je i autorův zájem o vztah filmu a sociální reality, a to nejen v otázkách etiky, jež jsou pro Úvod do dokumentárního filmu zásadní.
Překlad nevynechává ani závěrečný komentovaný přehled rozšiřující literatury, jenž je pro domácího čtenáře velkou pomůckou pro orientaci v současné filmové teorii. A odhaluje fakt, že nakladatelé by se neměli nechat ukolébat pověstnými vavříny a polevit v úsilí. Nicholsova kniha je totiž skutečně především úvodem a další publikace by měly následovat. Například v podobě neotřelého a progresivního přístupu amerického filosofa umění Noëla Carrolla, analýzy autorské subjektivity v Osobní kameře (The Personal Camera, 2009) Laury Rascaroliové nebo prací Michaela Renova. Vydavatelská energie Úvodu do dokumentárního filmu dává znát, že čas možná již nadešel.
Autor je pedagog Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS MU, na DIFA JAMU přednáší dějiny dokumentárního filmu.
Bill Nichols: Úvod do dokumentárního filmu. Nakladatelství Akademie múzických umění a JSAF / Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, Praha 2010, 318 stran.